Pro Česko by určitě bylo velmi dobře kdyby měl Petr Sedláček pravdu. Svědčilo by to o myšlenkovém vývoji premiéra, o jeho posunu v nazírání na význam mezinárodního faktoru jako takového a na českou zahraniční politiku zvláště. Větším zájmem o vývoj ve Evropě a ve světě se totiž Andrej Babiš doposud nevyznačoval.

Obávám se nicméně, že se Petr Sedláček mýlí. Že se nic nezměnilo, že zahraniční politika předsedu české vlády nadále – až na výjimky – nezajímá. Podílí se na ní téměř výlučně jen tehdy je-li to nevyhnutelné a jinak to prostě nejde. Což znamená, že jezdí několikrát do roka na Evropskou radu a zúčastňuje se jednání V4. To je asi tak všechno.

Není pak divu, že o zahraniční politice nic neví a když se má k něčemu vyjádřit, pak improvizuje. Často hloupě. Kauza Bělorusko a jeho přístup k ní to docela dobře ilustrují. Premiér se nejdříve postavil skoro do pozice „pravdoláskaře“. Říkal něco o právu Bělorusů na sametovou revoluci, o nových volbách, že na Rusku vůbec nezáleží a další podobné věci. Pravil tehdy dokonce cosi (maje patrně na mysli Bělorusko), co vypadalo jako uznání legitimity výměny premiéra či prezidenta na žádost protivládních demonstrantů, a to bez ohledu na výsledek voleb. Vypadalo to skoro, že mluví o Praze, nikoli o Minsku. Jako by mu vystoupení psal Člověk v tísni nebo Sorosovi lidé.

Pak se ale nějak rozkoukal, zcela změnil písničku a odmítnutím účasti Tichanovské na schůzce premiérů V4 potřel naděje pražské kavárny, že konečně „prozřel“ a začal přecházet na jejich pozice. A také umožnil mj. kolegům z Bratislavy a Budapešti být zticha a nechat úlohu kazisvěta na něm.