Ten se v roce 1987 přenesl na neschopného generálního tajemníka ÚV KSČ. M. Jakeše. Paralelu pak můžeme vidět v roce 1948, kdy se K. Gottwald stal prezidentem a zůstal na Hradě také izolovaný, přičemž těžiště moci nebylo na Hradě, ale přirozeně v rukou politického sekretariátu ÚV KSČ, tedy úzké skupiny funkcionářů.
Plevza také v rozhovoru zmiňuje myšlenku, že měl v plánu přemluvit Husáka k tomu, aby na velké demonstraci 23. 11. 1989 veřejně vystoupil a z balkonu Melantrichu (,,Melantrišské balkony") přednesl zásadní projev, v němž by se distancoval od politiky tehdejší vlády, nejzprofanovanějších představitelů normalizačního režimu - Bilaka, Jakeše a dalších. Mělo mu to údajně zajistit setrvání ve funkci i po listopadových událostech.
Plevzův předpoklad byl v tomto případě mylný, neboť Husákova abdikace byla jedním z klíčových požadavků Občanského fóra. Pokud by Husák neodstoupil, konaly by se další masové nátlakové demonstrace. Požadavek byl nakonec naplněn odstoupením posledního komunistického prezidenta ihned poté, co byla 10. 12. 1989 jmenována Čalfova vláda ,,národního porozumění". Nutno dodat, že se jednalo o poslední pozitivní krok, který myšlence komunismu oddaný Husák učinil.
Husák v roce 1989 byl již starým, nemocným a téměř slepým politikem, který skutečně neměl na chod dalšího vývoje zásadní vliv. Plevza konstatuje, že byl jako ,,kůl v plotě".
Politická kariéra G. Husáka byla od svého začátku ve třicátých letech 20. století plná zvratů, jsou v ní však útržkovitě obsaženy i pozitivní prvky. Husák bojoval ve Slovenském národním povstání (SNP) a zapojil se aktivně do odboje proti nenáviděnému klerofašistickému ,,Slovenskému štátu". Po roce 1945 se stal výraznou politickou postavou na Slovensku, kde byl přímým exponentem ,,slovenské politiky" KSČ a snažil se mocensky zlikvidovat nejsilnější Demokratickou stranu. Stal se předsedou Sboru pověřenců, fakticky ,,slovenským" předsedou vlády. Po únorovém převratu však jeho hvězda začala pomalu hasnout, kdy byl v roce 1951 v souvislosti s tažením proti tzv. buržoaznímu nacionalismu zatčen a spolu s L. Novomeským, V. Clementisem. D. Okálym a dalšími uvězněn.
V roce 1954 byl odsouzen na doživotí, když mu hrozil i trest nejvyšší. Husák jako právník odmítal od začátku vinu a podepsat připravené zfalšované výpovědi, čímž vlastně sobě i svým přátelům zachránil život. Proces se totiž protáhl a pokračoval i po Stalinově smrti v roce 1953, kdy přišlo období ,,tání", tedy první nepatrné uvolnění politických poměrů. Pokud by byl Husák odsouzen před tímto datem, s největší pravděpodobností by byl popraven. V roce 1960 byl v rámci prezidentské amnestie propuštěn a o tři roky později rehabilitován.
Další epizoda jeho života už byla výrazně negativní a je spojená s reformním rokem 1968. Nejprve vystupoval jako přední spojenec A. Dubčeka (,,stojím a padám s Dubčekem"), aby pak po okupaci Československa zradil své ideály, zásadně názorově otočil a jako pragmatik a ,,člověk moci" pomohl Sovětům z patové situace. Za to byl ,,odměněn" postem prvního tajemníka, resp. generálního tajemníka v dubnu 1969. Začala normalizační éra a Husák byl jejím hlavním představitelem, nechvalně známým symbolem.
V roce 1975 se stal ,,formálním" prezidentem a zdálo se, že je na vrcholu. Husák nepřipouštěl žádné, byť jen kosmetické změny režimu a i když se československá delegace na helsinské konferenci v roce 1975 zavázala k dodržování lidských práv, v praktickém slova smyslu je komunisté nehodlali nedodržovat. Komunisté totiž nedodržovali ani své zákony, neboť v komunistickém bloku se vládlo podle aktuálních potřeb režimu a napsané zákony byly ohýbány právě tak, jak se to zrovna hodilo.
Na podzim 1989 byl komunistický režim spolu s NDR a Rumunskem poslední výspou v rozpadajícím se východním bloku. Husák jako konzervativní dogmatik nepochopil hloubku a šíři událostí a změn, které v rychlém ,,revolučním" sledu v zemi nastaly a zůstal na Hradě opuštěný, jako ,,kůl v plotě", jak to V. Plevza trefně označil. Jeho abdikace symbolicky završila čtyřicetileté panování komunistické strany, jejímž byl Husák čelným představitelem.
V roce 1989 byl již Husák zcela bezmocnou a v očích veřejnosti až směšnou figurkou, která nakonec sama skončila na ,,smetišti dějin", jak sám Husák predestinoval osud všech ,,reakčních pravicových živlů" po roce 1968.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
