Ten se v roce 1987 přenesl na neschopného generálního tajemníka ÚV KSČ. M. Jakeše. Paralelu pak můžeme vidět v roce 1948, kdy se K. Gottwald stal prezidentem a zůstal na Hradě také izolovaný, přičemž těžiště moci nebylo na Hradě, ale přirozeně v rukou politického sekretariátu ÚV KSČ, tedy úzké skupiny funkcionářů.
Plevza také v rozhovoru zmiňuje myšlenku, že měl v plánu přemluvit Husáka k tomu, aby na velké demonstraci 23. 11. 1989 veřejně vystoupil a z balkonu Melantrichu (,,Melantrišské balkony") přednesl zásadní projev, v němž by se distancoval od politiky tehdejší vlády, nejzprofanovanějších představitelů normalizačního režimu - Bilaka, Jakeše a dalších. Mělo mu to údajně zajistit setrvání ve funkci i po listopadových událostech.

Plevzův předpoklad byl v tomto případě mylný, neboť Husákova abdikace byla jedním z klíčových požadavků Občanského fóra. Pokud by Husák neodstoupil, konaly by se další masové nátlakové demonstrace. Požadavek byl nakonec naplněn odstoupením posledního komunistického prezidenta ihned poté, co byla 10. 12. 1989 jmenována Čalfova vláda ,,národního porozumění". Nutno dodat, že se jednalo o poslední pozitivní krok, který myšlence komunismu oddaný Husák učinil.

Husák v roce 1989 byl již starým, nemocným a téměř slepým politikem, který skutečně neměl na chod dalšího vývoje zásadní vliv. Plevza konstatuje, že byl jako ,,kůl v plotě".