Často nemusí jít přímo o svržení vrchnosti a změnu poměrů. I ve společnostech ale platí zákon podobný fyzikálnímu, že ten, kdo je silnější, posouvá hranice ve svůj prospěch. Když jsou silnější pracující, poměry se postupně posouvají v jejich prospěch a získávají více a více výhod. Plus minus s mnoha přerušeními od 1850 do 1980. Když naopak klesá politická síla lidu a stoupá síla aristokracie, posouvají se poměry opačným směrem. To se děje v celém západním světě v posledních desetiletích. Že mocenská elita zároveň projevuje naprostou neschopnost až sebevražednost, to je aspekt, který není předmětem tohoto textu.

Povznést! Ne poskytovat bulvár!

Jak upozorňovali už teoretici 19. století, pokud si vy třídy uvědomí svůj společný zájem, uvědomí si ho dostatečně jasně a získají schopnost podporovat politické akce, stává se lid silou, a dosahuje zlepšení svého postavení. Když jsou elity rozumné, postupuje se cestou reforem. Když rozumné nejsou, dříve či později dojde na revoluci.

Pokud jsou nižší třídy roztříštěné, zmatené, iracionální, pohroužené do konspiračních teorií (a také pokud nedokážou vytvářet své vlastní „kontraelity“), případně pokud se nechají přesměrovat proti falešným cílům, potom má navrch mocenská a finanční elita. Postavení těch dole se zhoršuje. Útoky proti židovským krámkům, strach z nových technologií a nejrůznější pověry upevňují stávající mocenskou strukturu.

Panství mocenské elity je tedy závislé na tom, zda dokáže udržovat nižší třídy roztříštěné a zmatené. Nebo dokonce jestli dokáže vyvolat přesvědčení, že je morální povinností příslušníků nižších tříd vzdávat se svých osobních zájmů ve prospěch mocenské elity. Ve svých knihách se snažím ukázat, že schopnost mocenské elity zabránit sebeuvědomění nižších tříd klesá, a že bude klesat nadále. To však nemusí automaticky znamenat změnu k lepšímu. Dosáhnout racionálního uvědomění společných zájmů vyžaduje obrovskou vzdělávací práci. Čeští obrozenci dobře věděli, proč tolik usilovali o „povznesení“ lidu.

Tím se dostáváme k otázce protirežimních médií, někdy označovaných jako „alternativa“. Vždy je pozitivní, když někdo prolomí monopol několika mainstreamových médií jednajících ve shodě. Nicméně činnost zdaleka ne každého opozičního média vede ke zlepšení poměrů. Mnohá ostře opoziční média naopak pomáhají udržet zmatek, roztříštěnost, iracionalitu a přesměrování lidové energie proti falešným cílům. Nelze tedy paušálně prohlásit, že potřebujeme protirežimní média. Potřebujeme DOBRÁ A ODPOVĚDNÁ protirežimní média.