Skutečně, v Prolomení hradeb (ZDE) i Cestě z nevolnictví (ZDE) opakovaně mluvím o tom, že naší nadějí jsou sebedestruktivní tendence nové aristokracie. A že musíme počkat, až se zničí sama. Ale to není myšleno tak, že bychom se jednoho dne probudili, a režim nebyl. Že bychom najednou zjistili, že se během pár dnů zhroutily korporace, zmizely neziskovky, rozpady se děsivé byrokratické aparáty státních a zejména nadstátních orgánů. Že by na Kavčích horách zůstala jen opuštěná budova. To se samozřejmě nestane nikdy.

Můžeme však počítat s tím, že uvnitř nové aristokracie bude přibývat problémů, neschopnosti, zbabělosti a korupce. Že bude dále klesat schopnost vyřešit jakýkoliv reálný problém. A že zároveň s tím bude klesat schopnost systém potlačovat politickou i ekonomickou opozici.

Toto potlačování má řadu zdrojů a podob:

• Drtivá ekonomická převaha (třeba včetně toho, že největší inzerenti už otevřeně a hrdě vyhlašují, že inzerci nezadávají podle ekonomických kritérií, nýbrž podle toho, zda to které médium píše politicky korektně).
• Absolutní převaha v médiích (která z toho vyplývá, ale nejen z toho)
• Dominantní vliv ve školství
• Represivní aparát zahrnující speciální policejní útvary pro boj proti politické opozici, politicky korektní soudce, ale i neziskovky zaměřené na vyhledávání a likvidaci příslušníků opozice.
• Korumpování nebo diskreditace potenciálních vůdčích osobností na straně populistické opozice
• Podpora šíření těch nejbizardnějších konspirací, což vede ke rozbíjení skutečné opozice.

…a mohli bychom dlouho pokračovat.