V desáté kapitole Prolomení hradeb píšu o lidech, kteří sedí ve vrcholových managementech, vedení politických stran, ministerstev, velkých redakcích, velkých politických neziskovkách a univerzitách. Ukazuji, že ti lidé udělají absolutně všechno pro to, aby si udrželi své postavení. Absolutně všechno.

Nechají si vymýt mozky. Nechají si diktovat životní styl. Nechají si určovat politické názory. Jak mají trávit dovolenou, s kým se mají kamarádit a jak mají vychovávat děti. Prostě všechno. Už jenom představa, že by mohli být vyvrženi mezi obyčejné pracující, je pro ně nesnesitelná.

Chudoba s tím úzce souvisí. Dokud bude chudoba vnímána jako něco naprosto děsivého, nechají si ti lidé líbit úplně cokoliv. Jestli ale začnou chudobu pokládat za něco nepříjemného, ale co se dá snášet, pak někteří z nich řeknou v určitém bodě. „Dál už se ponižovat nenechám, mám svoji důstojnost, za to mi to nestojí.“

Stabilita režimu je tak do značné míry závislá na tom, jestli na tom budou chudí lidé dost špatně. Když na tom špatně budou, pak bude snadnější udržet kázeň i mezi příslušníky vyšších tříd.

Proto je tak důležité ty dole poškodit, zesměšnit, zbavit důstojnosti, udělat jejich život nesnesitelným. Čím hůře na tom budou, tím lépe. Netvrdím, že si to všichni přesně takhle uvědomují, nicméně jednání mocenské elity k tomu směřuje. Současný systém neprodukuje chudobu. Ta tu byla už předtím. Produkuje ale nesnesitelnost chudoby. Exekuce, to je jenom vrchol ledovce.