Zavedení takového památného dne je bezesporu smysluplnou vzpomínkou na stovky našich občanů, zavražděných jak v prvních dnech vpádu, tak po celou dobu okupace. Jen nějak nemohu souhlasit s tím, že naše země, naši občané, jsme jaksi definováni jako trpné oběti. Jistě, byli jsme zrazeni a obsazeni spojenci - pokud to kdy ve skutečnosti vůbec spojenci byli. Jistě, byli jsme zrazeni a vydáni na milost a nemilost okupačním vojskům a cizí mocnosti svými vlastními politiky, jimž jsme tolik a zřejmě zcela bezdůvodně věřili.  Jistě, okupační vojáci se chovali dle svého naturelu, umocněného bezuzdnou sovětskou propagandou a zřejmě i strachem z neznámého. To není omluva, to je jen vysvětlení. Na straně druhé jsme měli dost lidí, kteří se této okupační moci a jejím domácím přicmrdálkům odvážně a otevřeně postavili. Myslím, že právě kvůli nim by vzpomínka na tento den neměla být pouhou tryznou, ale i oslavou těch, kteří veřejně - a nejen toho dne, ale po celou dobu okupace - projevili svůj vztah k vlastní zemi.

Všimněte si prosím, jak přistupují k této historii pachatelé. Oficiálně se sice od aktu agrese distancují, ve skutečnosti se stále snaží historii vykládat po svém. Jejich vztah k nám snad dostatečně demonstrují pokusy (zatím údajně menšiny Rusů) vydávat tuto agresi za záchranu naší země před zásahem Západu a především naší vlastní kontrarevolucí a tudíž své vojáky vydávají za hrdiny a válečné veterány. Vzpomeňte na působivé televizní dokumenty o ozbrojené kontrarevoluci v ruských televizích a to nejen v době návštěvy našeho presidenta. Celá historie vztahu k nám je snad dostatečně dokumentována i přístupem k hrobům našich legionářů a to jak na místní, tak na celostátní úrovni.

Události 21. srpna 68 a let následujících jsou čistě politická záležitost, její výkon byl proveden vojenskou silou. Proto budou Rusové své vojáky z té doby stále více oslavovat a odměňovat. Ať chceme či nechceme, stejně si nakonec prosadí svoje. Proto se domnívám, že rozhodování parlamentu o významu dne 21. srpna by mělo být provázeno především zcela praktickými kroky. Dovolím si dva navrhnout.

Založme národní vojenský hřbitov a vytvořme pietní místo pro všechny naše vojáky, kteří obětovali své životy v boji za svobodu vlasti doma i v zahraničí. Především však vzpomeňte na ty české a slovenské důstojníky, kteří se v srpnu 68 odmítli podrobit zvůli okupantů a jejich domácích slouhů a zkuste skutečně ocenit jejich čest a odvahu. Pokud dovedete tuto myšlenku do důsledku, pak byste měli za válečné veterány naší armády uznat právě ty důstojníky, praporčíky a občanské zaměstnance, kteří sice beze zbraně, přesto se ctí, odvahou a vysokou morálkou prokázali své vlastenectví a odhodlání bránit vlast, být skutečnými demokraty ve velmi nedemokratické době.

Petr Mrázek
Vojenský spolek rehabilitovaných 

Psali jsme:

Jourová spustila u Moravce o Rusku a období temna. Pak se usmívala, že nacionalisté integraci nezastaví

Okolnosti srpna 1968, o kterých se mlčelo. Hrozila jaderná válka

„Nikdy se nevzdávat“. Spolužák Miloše Zemana a uznávaný expert pro PL rozebírá, že jsme se v roce 1968 mohli bránit

Pozor. Je to jako zvací dopis z roku 1968, varuje Jan Schneider před tím, jak zveme vojska NATO

Líbil se Vám tento článek?

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

123 - 4175230287/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.