Konkrétně Lukáš Dolanský v Bruselu a Bohumil Vostal v Londýně. Dost často se totiž v posledních dnech stává, že právě tito dva vedle sebe referují o posledním vývoji okolo brexitu.

A jsme u jádra věci. Zatímco z referování Lukáše Dolanského nepoznáme, co si sám o celé věci myslí, zdali je, či není pro brexit, zdali sympatizuje s tím, či oním politikem, zdali fandí, či nefandí Evropské unii, u Bohumila Vostala je to úplně obráceně. Z televizní obrazovky k nám den co den hovoří zaťatý antibrexitář, zaťatý eurohujer. Z každého jeho zpravodajského příspěvku to doslova kape.

Jenže zpravodajství nemá být ani probrexitové, ani protibrexitové. Zpravodajství nemá být ani prounijní, ani protiunijní. Zpravodajství nemá být ani protrumpovské, ani protitrumpovské. Zpravodajství nemá být ani proputinovské, ani protiputinovské. Zpravodajství nemá být ani prozemanovské, ani protizemanovské. Zpravodajství nemá být ani proklausovské, ani protiklausovské. Zpravodajství nemá být ani probabišovské, ani protibabišovské. Zpravodajství má být neutrální, má prostě pískat rovinu. Tam a tam se stalo to a to, tenhle k tomu řekl tohle, tamten toto. Nic víc, nic míň.

A pak má následovat publicistika. Televize si má pozvat komentátory či politiky RŮZNÝCH názorů, nechat je volně hovořit a nechat na divákovi, aby si to sám přebral a učinil nějaký závěr. Přesně tohle ale Česká televize v naprosté většině svého referování o tom, co se u nás, v Evropě i na celém světě děje, nedělá. Nechce, aby divák přemýšlel. Rovnou mu servíruje, co si má myslet. Přímo ve zpravodajství. Čest nemnoha výjimkám. A pak to korunuje zoufale jednostrannou publicistikou.