Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 23.díl. Fašismus

06.05.2018 13:44

Výběr knihy pro tento květnový týden jen těžko mohl mít jinou dimenzi, neboť je to týden, v němž si normální lidé velké části světa připomínají výročí konce režimu, jenž způsobil a rozpoutal druhou světovou válku a holocaust, patrně největší rasově motivovanou genocidu v dějinách.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 23.díl. Fašismus
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Na světě je jen málo slov, při jejichž vyslovení běhá mráz po zádech. Slov, která nepotřebují žádný přívlastek, protože ona sama obsahují vše podstatné, jsou sama o sobě fenoménem. Tato slova nahánějí hrůzu, protože je v nich explicitně obsažen zánik, zmar, utrpení, smrt. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že jsou to ikony, znamenající slepé cesty civilizace.

Takovým slovem je slovo fašismus. Pojem fašismus nás provází od základní školy. Na různé úrovni je nám vštěpován jako synonymum pro největší utrpení civilizovaného světa v minulém století. Při vyslovení slova fašismus asi každému naskočí asociace na řečnická gesta Adolfa Hitlera na starých snímcích, a zároveň hromady těl v příkopech kolem Osvětimi. Tento jednoduchý soubor pojmů a vjemů vyjadřuje převažující emoci: fašismus je taková hrůza, pro kterou nejsou potřeba žádná další slova. Fašismus je – fašismus.

Jenže co to vlastně je ten fašismus? Kde se vzal? Kdo jej přinesl a jak je možné, že se podařilo jej vštípit do přesvědčení tolika milionům Italů a Němců, civilizovaných evropských národů s bohatou kulturní historií, čítající Michelangela i Goetha? Ve škole se dovídáme, že fašismus i nacismus jako násilná hnutí vyrostla z podhoubí masového ekonomického nedostatku a z komplexu porážky především Německa v 1. světové válce. Jako by tedy šlo o hnutí směřující dvěma směry: k hmotnému blahobytu a ke geopolitické expanzi. Obojí je zčásti pravda, ale zdaleka ne pravda celá. Zploštěním uvedených fenoménů do pouhých ekonomických nebo geopolitických dimenzí se nám ztratí jejich psychologická naléhavost a konec konců i důvod jejich obrovského, byť dočasného úspěchu. A právě otázka po důvodech takového masového rozkvětu fašismu v první polovině 20. století, je hlavní otázkou, kterou si klade kniha Noela O´Sullivana, prostě nazvaná Fašismus.

O´Sullivan se ve své práci nezabývá fašismem jen jako souborem historických událostí, osobností, příčin a následků. Nestuduje jen ekonomické, sociální, demografické či geopolitické pozadí událostí. Snaží se k pojmu fašismus přistoupit komplexně, zachytit všechny odstíny a valéry tohoto fenoménu, jak v dějinách, tak v jiné formě v přítomnosti a dokonce v budoucí perspektivě. Co je pro O´Sullivanovo pojetí asi nejzásadnější, je fakt, že se zabývá fašismem jako politickým stylem. To je úhel pohledu, který je ze všech možných asi nejobtížnější, protože vyžaduje největší míru objektivizace, maximální upozadění vlastních předsudků, naprostou de-emocionalizaci a věcnost. Přitom je to vlastně nasnadě. Fašismus by nikdy nemohl přivábit davy stoupenců, nikdy by nemohl vítězit v parlamentních volbách ani v pučích bez masové základny přívrženců, nikdy by neuspěl, a to ani dočasně a krátkodobě, ve výbojných válkách, nikdy by nebyl inspirací pro pozorovatele v zahraničí, nikdy by nepřilákal sympatie intelektuálních elit – kdyby nešlo o svébytný politický styl se vším, co k tomu patří: s filosofickou a ideologickou základnou, s hmotnými a nehmotnými předpoklady, s propracovanou metodikou politické praxe, s promyšlenou prognózou budoucího svého vývoje, a především s ohromnou energií při svém prosazování. Nejen s onou nietzscheovskou vůlí po moci. Ta sama o sobě by byla málo. Této vůli jako statickému prvku je třeba vnutit dynamiku, onen vektor energie, směr pohybu. To patrně bylo to hlavní, co fašismu zprvu otevřelo tolikery dveře. Tento nový politický styl O´Sullivan nazval aktivistickým politickým stylem.

Hledání definice a pochopení praxe fašismu samozřejmě předpokládá znalost definic, které historické a filosofické vědě dalo myšlení 20. století, zejména myšlení liberální.

Slovo fašismus se může pochlubit tím, že téměř od samého počátku bylo termínem velmi sporným a nedefinovatelným, a to jak v lidovém, tak i akademickém úzu. V akademických kruzích se dodnes nedospělo k jednotnému názoru na podstatu významu tohoto termínu, ačkoliv máme za sebou již padesát let bádání a úvah. V této situaci by bylo zbytečné začínat další definicí, protože by to problém ještě zkomplikovalo. Dříve než se tedy pokusíme o vhodnou definici, je třeba říci, proč je daný stav tak neuspokojivý, proč je fašismus tak těžko definovatelným pojmem.

Ve skutečnosti však není třeba hledat odpověď daleko. Stručně a velmi střízlivě řečeno je to pro to, že se fašismus objevil jako blesk z čistého nebe. Nástup fašismu v tomto (míněno 20., pozn. pž) století totiž překvapil téměř každého; a překvapení je samozřejmě východiskem teoretického nepochopení. Tak či onak, pro fenomén tohoto druhu nechaly velké ideologie našeho století prostor. Vždyť marxisté snili o proletářské revoluci, socialisté doufali, že svět se bude po šoku světové války opět ubírat cestou k demokracii, osvícenství a umírněnosti, a konzervativci, nostalgicky zahledění do minulosti, netušili, že hnutí vypadající jako protisocialistické, by mohlo být také radikálně protikonzervativní.

Neuspokojivou reakci lze vysvětlit naivním optimismem, který je nejnápadnějším rysem moderního západního kulturního a politického života. Tento optimismus se stal základem západní intelektuální ortodoxie v 18. století, kdy člověk přestal věřit, že zlo je nedílnou součástí lidské existence, jak učila stará křesťanská doktrína o prvotním hříchu, a místo toho začal věřit, že zlo vzniká ve struktuře společnosti. Zlo tudíž může být odstraněno tím, že se změní společenský řád. V bezchybně organizované společnosti už proto nebude žádné zlo, žádný útlak, žádné „odcizení“, žádný rozpor. Zkrátka lidská přirozenost se konečně plně osvobodí a dosáhne harmonického sebevyjadřování. Víra v možnost zdokonalení lidstva, která vystřídala starou víru v odstranitelnost zla, přežila ve více či méně zředěné formě až do dnešní doby. Všechny naše velké ideologie, naše politická teorie a celá politická věda i nadále spočívají na této premise, přestože po dvou světových válkách ztratil sen o možnosti zdokonalení lidstva něco ze své věrohodnosti. A právě to, že náš vědecký aparát, stejně jako naše každodenní názory, je nakažen tímto optimismem, způsobuje, že většina teorií o fašismu - zvláště teorie marxistické a liberální - jsou tak neuspokojivé.

V té nejjednodušší formě spočívá liberální optimismus na interpretaci západní historie, která považuje fašismus za výsledek „iracionalistické“ vzpoury proti západní tradici rozumu a umírněnosti. Překvapení vidíme například v Kohnově tvrzení, že „životní názor těch, kdo přijal fašismus nebo komunismus, nemá nic společného se západní tradicí rozumu.“ Podobné názory inspirovaly oxfordského filosofa R.G.Collingwooda, když ztotožnil fašismus s „novým barbarstvím“. Posledním příkladem je přesvědčení Hannah Arendtové, že nástup totalitních režimů se natolik radikálně rozchází s veškerou naší tradicí, že naprosto zničil naše kategorie politického myšlení a naše normy morálního soudu. Řečeno ještě dramatičtěji, totalitarismus prý má původ v silách, které jsou natolik cizí západní politické tradici, že „už je nelze odvodit z lidsky pochopitelných pohnutek“.

Jakmile dosáhne překvapení a morální pobouření této míry, vznikne zřejmé nebezpečí, že liberální nepřátelství vůči fašismu ho může učinit naprosto nevysvětlitelným. Pokud je totiž totalitní praxe tak naprosto unikátní, že postrádá jakékoliv spojení se západní tradicí nebo lidsky pochopitelnými pohnutkami, jak se potom můžeme vyhnout závěru, že teoretické interpretace musí zákonitě selhat, a fašismus zůstane bestií, která se vynořila z pekla?

Zde poprvé, a zdaleka ne naposledy se O´ullivan dostává do břitké polemiky s jistým falešným liberalismem soudobých západních filosofů. Dokazuje na příkladech z jejich vlastních tezí a teorií, jak málo z nich lze použít pro racionální pochopení dějin a fašismu zvláště. Proto O´Sullivan výslovně upozorňuje na nebezpečné krycí manévry, které liberální historická věda využívá pro zamaskování toho, že pro fašismus nemá podrobné a věrohodné vysvětlení.

Jsou různé strategie, kterými lze slabost této teoretické pozice zastřít jak před sebou samým tak před čtenářem. Z těchto strategií jsou čtyři natolik známé, že stojí za to se o nich zmínit.

Ta první omezuje studium fašismu na individuální vylíčení führera, duceho a souvěrců kolem nich do puntičkářských detailů z jejich života. Známe teď například „tajemství beznadějné vášně sedmnáctiletého Hitlera ke krásné a nepřístupné Stefanii, dcerce bohatých rodičů, se kterou se mu nikdy nepodařilo vyměnit ani slovíčko“. Co se však můžeme dozvědět o podstatě fašismu z takovýchto biografií? Slouží, pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit, pouze k tomu, že fašismus se stává ještě nepochopitelnějším, protože podrobnosti z osobního života odvádějí pozornost od širších souvislostí kulturního a politického života.

Druhá z těchto strategií přistupuje k fašismu tak, že vytváří seznam zločinců poskládaný ze všech těch filosofů, o nichž se má za to, že podporovali reakční a iracionální tendence v době, která byla jinak prodchnuta progresivními, humanitárními a idealistickými cíli. V posledních letech bylo nejpozoruhodnějším pokusem o vytvoření takového archivu, vydání několikadílné knihy s názvem Kořeny pravice. Jak tvrdí redakční předmluva, lze nalézt v těchto černých listinách, kde jsou k sobě přiřazeni tak nesourodí myslitelé jako Max Stirner, José Antonio Primo de Rivera, Gobineau, Hippolyte Taine, Charles Maurras a Alfred Rosenberg, počátek „návratu k barbarství“, který prožila naše doba. (Naprosto není důvod, proč by se výběr ničemů měl omezovat pouze na shora jmenované: vhodnými kandidáty pro zařazení na podobné seznamy by mohli být Schopenhauer, Nietzsche, Bergson a H.S. Chamberlain.) Svést dohromady tak naprosto nesourodé osobnosti nespojené ani třídou, ani zájmy, ani doktrínou, odráží obdivuhodnou intelektuální nesoustavnost, která však není jediným problémem při identifikaci „pravice“, jež měla být sjednocujícím tématem této knihy. Stejně problematický je i historický anachronismus, který je základem prací, jako je Popperova Otevřená společnost a její nepřátelé, což je pouze nejznámější z mnoha děl, jež stopují ničemy až k Platónovi - často se soustřeďujíce na zostouzeného Machiavelliho jako na zvláště důležitého darebáka na cestě mezi Platónem a Hitlerem.

Podobná, velmi zjednodušená a samolibá interpretace fašismu se objevuje v poněkud jiné formě v názoru liberálních historiků, kteří soudí, že fašismus vzhledem k tomu, že je primárně italský a německý fenomén, nemá pro moderní evropský politický život širší význam. Tímto způsobem se odbývá zejména nacismus. Například pro A.j.P. Taylora je třetí říše tím druhem politického břídilství, kterého se lze nadát od Němců, jakmile se tito snaží udělat něco sami pro sebe, protože jediné opravdu tvůrčí prvky v německých politických dějinách nikdy nepocházely z Německa. Staré císařství „bylo vynuceno armádami Rakouska a Francie; Německá konfederace armádami Ruska a Pruska, Výmarská republika vítězstvím spojenců, ale třetí říše spočívala výhradně na německé síle a vycházela z německého podnětu. Cizím silám za nic nevděčila. Byla to tyranie, kterou si německý lid uvalil sám na sebe.“

Velmi častým argumentem, charakterizujícím povahu fašismu, je snaha dát jeho hlavním nositelům, zejména Hitlerovi a Mussolinimu nálepku psychopatů, vyšinutých jedinců, kteří shodou nějakých dějinných náhod docílili mobilizace mas. Tato téměř iracionální argumentace proniká často i do seriózní literatury, do studií, které jsou v souvislosti s tématem fašismu považovány za hlavní zdroje vědění a poučení.

Jedná se o dílo Ernsta Nolteho Tři fáze fašismu (1963), které nám poskytne vynikající ukázky hlavních metodologických slabostí, které jsem právě označil za charakteristické pro současnou literaturu o fašismu.

Nolteho teze je poměrně jednoduchá. Tvrdí, že fašismus je jev typický pro jedno období moderních dějin. Období meziválečné. Protože je typické právě pro toto období, a to z důvodů, které v krátkosti zhodnotíme, zmizel fašismus ze světa koncem druhé světové války, kdy byly oba fašistické režimy konečně zničeny. Je pravda, říká Nolte, že se některé projevy fašismu udržely do poválečného období, ale ty nejsou v rozporu s časově omezeným faktorem fašismu, protože nemají to, co Nolte označuje za „světovou důležitost.“

Z tohoto tvrzení tedy zcela jasně vyplývá, že fašismus je v určitém ohledu vybočením z čehosi, co by člověk mohl považovat za „přirozený“ běh moderního historického vývoje. Co Nolte považuje za přirozený běh moderní doby, je jasné z jeho tvrzení, že nejvěrněji se „hlavní tendence naší doby“, jak to nazývá, odrážejí spíše v marxismu a liberalismu než ve fašismu. Nolte věří, že jsou to právě tyto dvě velké „progresivní“ ideologie, které nejen vytvořily základní struktury evropské společnosti od francouzské revoluce, ale budou také „neustále přítomny i v budoucnosti“. Z tohoto důvodu mají podle něj jak Lenin tak Woodrow Wilson „světový význam“ jako lidé, kteří vyjadřují velké trvalé ideály naší doby. Naproti tomu Hitler má význam pouze časově omezený a nepřesahuje svou dobu tak jako Lenin a Wilson.

Aby mohl vysvětlit, jak nacistické hnutí získalo masovou podporu, soustředí Nolte svou analýzu na Hitlerovu osobu. Hitler je předkládán málem jako psychopat, jako člověk „na hranici choroby, hnaný patologickými projevy strachu“. Pak je ale těžké pochopit, jak mohlo vzniknout masové hnutí na základě existence jednoho psychopata. Nolte vysvětluje Hitlerův vliv na své stoupence jakýmsi druhem hypnózy, která své oběti připravila o veškerou odpovědnost za jejich činy. Tak se nešťastní Němci stali „oběťmi logicky důsledného mozku“ a byli zcela neschopni rozpoznat jeho démonický charakter. Zůstává však tajemstvím jak se psychopat vůbec mohl stát tak logicky důsledným nebo jak mohl získat takový hypnotický vliv. Okamžitě si všimneme jednoho velmi podivného důsledku tohoto tvrzení. Plyne z něj, že jakmile zmizí hypnotizér, oběti se opět stanou normálními slušnými lidmi. Tímto způsobem přichází Nolte k podivnému závěru, že „po führerově smrti se jádro vedení národně-socialistického státu narovnalo do své původní pozice jako příliš dlouho svinutá ocelová pružina, a stalo se (opět) spolkem dobře uvažujících a vzdělaných Středoevropanů“. Je to samozřejmě závěr ke kterému dospěl liberální a patriotický německý spisovatel pro vlastní útěchu, ale se stejnou samozřejmostí ponechává tento závěr všechny důležité otázky bez odpovědi.

O´Sullivan se ve svých vývodech opírá nejen o zavedené práce historiků a filosofů. Odkazuje i na inspiraci od autorů jakoby z vedlejšího, souběžného, například literárního prostředí. Jako příklad může posloužit rozsáhlá citace z autora, jehož vztah k dějinám a povaze totalitarismu známe především v literární podobě, z díla 1984 nebo Zvířecí farma. Jde samozřejmě o George Orwellla.

V roce 1940 publikoval G. Orwell krátkou, ale myšlenkově bohatou recenzi knihy Mein Kampf. Poznamenal, že reakce západních demokracií na fašismus vycházejí především z tichého předpokladu, že „lidé si nepřejí nic víc než pohodlí, jistotu a nepřítomnost bolesti“. Ti, kteří toto předpokládají, však nedovedou pochopit skutečnost, pokračuje Orwell, že fašismus může mít pro moderního ducha hlubokou a snad všeobecně platnou přitažlivost, která není omezena na určitou část a třídu ve společnosti, nebo nějaký určitý národ. „Ať už jsou fašistické ekonomické a politické myšlenky sebenesprávnější“, tvrdí Orwell, „je fašismus a nacismus psychologicky mnohem zdravější než kterákoliv hedonistická životní koncepce. Zatímco socialismus a dokonce i kapitalismus, byť s daleko větší nechutí, říkají lidem: Nabízím vám blahobyt, Hitler jim říká: nabízím vám boj, nebezpečí a smrt; a výsledkem je, že celý národ se mu vrhne k nohám. Neznamená to, zdůrazňuje Orwell, že většina lidí každého moderního státu je neustále připravena kladně reagovat na přitažlivost nacionalistických a vojenských hodnot: po několika letech zabíjení a hladu obyvatelstvo rychle ocení výhody klidu a pořádku. Ale v dobách zklamaných očekávání a sociálního, ekonomického a politického zmatku, mají masy chuť opustit ideály „normálního“ a „zdravého“ života, které tvoří základ optimistického a spokojeného materialismu liberální a socialistické ideologie. Ti, kteří toto nedoceňují, končí Orwell, zapomínají, že je možné, aby člověk byl „příliš duševně zdravý na to, aby pochopil moderní svět.“ Totiž příliš duševně zdravý na to, aby pochopil, že vůbec není čemu se divit, že moderní svět tak přitahuje antihedonistická etika moci a vojenské slávy, nacionalismu, náboženského a rasového fanatismu, feudální „věrnosti“ a heroické „cti“.

A zde je namístě vrátit se na začátek tohoto zastavení nad knihou Noela O´Sullivana. Totiž k tezi o politickém aktivismu jako kořenu, z něhož roste nacismus, avšak nejen ten, jak vidíme na totalitarizujících tendencích současného superstátu, jemuž v Rusku příhodně říkají Eurosojuz: totiž v Evropské unii. Stačí si na místo „vůdce“ dosadit „komise“, místo „nacionální city“ například „evropské hodnoty“ a namísto vlády elit vojenských či stranických vládu elit byrokratických. Dejme starým slovům dnešní význam, a budeme se divit, jak jsou živá. Bohužel.

Největším ideálem západní politické tradice od renesance až po první světovou válku, bylo vytvoření systému, který můžeme nazvat omezeným politickým stylem. Fašismus lze definovat jako ideologii, která explicitně odmítá tento ideál, a dává přednost novému a zcela protikladnému politickému stylu, který lze charakterizovat jako politický styl aktivistický. Tento nový aktivistický styl se v moderní době projevuje různě. Ale v jeho specificky fašistické podobě ho můžeme definovat jako styl, který za nejvyšší dobro pro člověka považuje život nekonečného sebeobětování, prožitý v totalitní a militantní oddanosti národnímu státu, jež ho absorbuje, odsouvá stranou každý předmět lidských citů a vyžaduje bezpodmínečnou oddanost fašistickému „vůdci“, jehož libovolné osobní rozhodnutí je konečným a určujícím ukazatelem dobrého a špatného v každé sféře národního života.

Stručně lze říci, že touto revolucí je všeobecná přeměna evropského politického řádu založeného na „státech“, jež byly vrcholným výtvorem omezeného politického stylu, na řád založený na „hnutích“, což jsou poměrně amorfní entity vytvořené novým aktivistickým politickým stylem v tomto století. „Fašismus“ je termín, který v této situaci používám pro specifickou podobu, kterou na sebe vzaly myšlenky a instituce spojené s touto revoluční přeměnou v Německu a Itálii v meziválečném období.

Změna z omezeného politického stylu na aktivistický proběhla pod vlivem čtyř nových myšlenek, které postupně získaly důvěru evropského světa během druhé poloviny 18. století, ačkoliv jejich praktické důsledky nejsou dodnes plně odhaleny. První myšlenkou byla nová teorie o původu a povaze zla. Druhou byla nová teorie politické legitimity v podobě doktríny vzájemné svrchovanosti. Třetí bylo nové pojetí svobody. Čtvrtá zahrnovala takový způsob nazírání na politiku, který přiznával síle lidské vůle nebývalou schopnost přeměňovat celý společenský a politický řád tak, aby ho bylo možné přiblížit i těm nejfantastičtějším lidským snům. Tyto čtyři myšlenky tvoří základní předpoklady fašistické ideologie, avšak dvojím způsobem. Na jedné straně poskytly myšlenkový rámec, který pak fašisté zneužili pro své účely. Na druhé straně napomohly věci fašismu obecnějším a velmi znepokojivým způsobem, který není dodnes dostatečně prozkoumán. Totiž tím, že připravily moderní evropskou politickou tradici o důležité síly odporu díky utopickým politickým interpretacím.

(Noel O´Sullivan – Fašismus. Překlad Tamara Váňová a Ivo Lukáš. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2002. ISBN 80-8325-001-2)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…