Na světě je jen málo slov, při jejichž vyslovení běhá mráz po zádech. Slov, která nepotřebují žádný přívlastek, protože ona sama obsahují vše podstatné, jsou sama o sobě fenoménem. Tato slova nahánějí hrůzu, protože je v nich explicitně obsažen zánik, zmar, utrpení, smrt. S jistou nadsázkou by se dalo říci, že jsou to ikony, znamenající slepé cesty civilizace.

Takovým slovem je slovo fašismus. Pojem fašismus nás provází od základní školy. Na různé úrovni je nám vštěpován jako synonymum pro největší utrpení civilizovaného světa v minulém století. Při vyslovení slova fašismus asi každému naskočí asociace na řečnická gesta Adolfa Hitlera na starých snímcích, a zároveň hromady těl v příkopech kolem Osvětimi. Tento jednoduchý soubor pojmů a vjemů vyjadřuje převažující emoci: fašismus je taková hrůza, pro kterou nejsou potřeba žádná další slova. Fašismus je – fašismus.

Jenže co to vlastně je ten fašismus? Kde se vzal? Kdo jej přinesl a jak je možné, že se podařilo jej vštípit do přesvědčení tolika milionům Italů a Němců, civilizovaných evropských národů s bohatou kulturní historií, čítající Michelangela i Goetha? Ve škole se dovídáme, že fašismus i nacismus jako násilná hnutí vyrostla z podhoubí masového ekonomického nedostatku a z komplexu porážky především Německa v 1. světové válce. Jako by tedy šlo o hnutí směřující dvěma směry: k hmotnému blahobytu a ke geopolitické expanzi. Obojí je zčásti pravda, ale zdaleka ne pravda celá. Zploštěním uvedených fenoménů do pouhých ekonomických nebo geopolitických dimenzí se nám ztratí jejich psychologická naléhavost a konec konců i důvod jejich obrovského, byť dočasného úspěchu. A právě otázka po důvodech takového masového rozkvětu fašismu v první polovině 20. století, je hlavní otázkou, kterou si klade kniha Noela O´Sullivana, prostě nazvaná Fašismus.

O´Sullivan se ve své práci nezabývá fašismem jen jako souborem historických událostí, osobností, příčin a následků. Nestuduje jen ekonomické, sociální, demografické či geopolitické pozadí událostí. Snaží se k pojmu fašismus přistoupit komplexně, zachytit všechny odstíny a valéry tohoto fenoménu, jak v dějinách, tak v jiné formě v přítomnosti a dokonce v budoucí perspektivě. Co je pro O´Sullivanovo pojetí asi nejzásadnější, je fakt, že se zabývá fašismem jako politickým stylem. To je úhel pohledu, který je ze všech možných asi nejobtížnější, protože vyžaduje největší míru objektivizace, maximální upozadění vlastních předsudků, naprostou de-emocionalizaci a věcnost. Přitom je to vlastně nasnadě. Fašismus by nikdy nemohl přivábit davy stoupenců, nikdy by nemohl vítězit v parlamentních volbách ani v pučích bez masové základny přívrženců, nikdy by neuspěl, a to ani dočasně a krátkodobě, ve výbojných válkách, nikdy by nebyl inspirací pro pozorovatele v zahraničí, nikdy by nepřilákal sympatie intelektuálních elit – kdyby nešlo o svébytný politický styl se vším, co k tomu patří: s filosofickou a ideologickou základnou, s hmotnými a nehmotnými předpoklady, s propracovanou metodikou politické praxe, s promyšlenou prognózou budoucího svého vývoje, a především s ohromnou energií při svém prosazování. Nejen s onou nietzscheovskou vůlí po moci. Ta sama o sobě by byla málo. Této vůli jako statickému prvku je třeba vnutit dynamiku, onen vektor energie, směr pohybu. To patrně bylo to hlavní, co fašismu zprvu otevřelo tolikery dveře. Tento nový politický styl O´Sullivan nazval aktivistickým politickým stylem.

Hledání definice a pochopení praxe fašismu samozřejmě předpokládá znalost definic, které historické a filosofické vědě dalo myšlení 20. století, zejména myšlení liberální.