S postupem času však nejen ztratil nadšení pro komunismus, přiřadil se dokonce k jeho nekompromisním odpůrcům. V roce 1959 s výrazným úspěchem vydal autobiografický román Smrt si říká Engelchen (zfilmováno v roce 1960 Ivanem Balaďou a v roce 1963 Jánem Kadárem). V roce 1966 vyšel jeho román Noční rozhovor, jedna z nejsilnějších protiválečných knih nejen československé literatury. Dnes už „kultovní“ je novela Jak chutná moc z roku 1967 – otřesné podobenství, jak hypnotizující a devastující sílu může mít moc. 

Na počátku 60. let Mňačko popsal zákulisí politických procesů 50. let v knize Opožděné reportáže, jejíž význam bývá srovnáván dokonce s pracemi Alexandra Solženicyna. Po srpnové intervenci vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 se usadil v Rakousku u Eisenstadtu. V exilu se pak věnoval intenzivně psaní. Vznikla zde řada scénářů pro televizi a osm prozaických knih, mj. politické eseje Agresoři a Sedmá noc a satirický román s orwellovským nádechem Soudruh Münchhausen. 

V roce 1989 se vrátil do Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě.

Několik oficiálních historických údajů nemůže dostatečně přiblížit nezvykle pestrou životní i literární dráhu Ladislava Mňačka. Do jeho osudů se naplno promítaly sváry a dilemata celého 20. století, jeho vzestupy i pády. Pro dnešní čtení jsme vybrali závěrečnou část knihy Jak chutná moc. Popisuje státní pohřeb očima oficiálního fotografa, přítele zesnulého „nejvyššího“, který až chirurgicky přesně rozkrývá pozadí a podobu onoho „růstu k moci“. A proti přece jen pochopitelnému, byť chybujícímu zesnulému staví jako protiklad fanatického nástupce, zosobňujícího naprosto bezcitnou tvář politiky.