Jeho zatím poslední kniha nese název Conservatism: A Rediscovery, vyšla loni a s velice krátkým odstupem vychází i v češtině pod názvem Konzervatismus: znovuobjevení. Kniha je to obšírná (přes 400 stran) a velice komplexní. Má svou historickou část (dějiny britského a amerického konzervatismu), filosofickou část, směřující od definice hodnot jako je čest, hierarchie, loajalita, svoboda, pravda, přes zásadní pasáž definující roli Boha v životě člověka, až po praktické úvahy o národní vládě, národním zájmu, obecném blahu a instituce státu. Podstatné jsou kapitoly věnované kritice liberalismu, marxismu a současné podobě tzv. liberálních politických proudů a států. Jsem přesvědčen, že tato kniha by neměla chybět v knihovně člověka, jenž se zabývá nejen dějinami a současností myšlení a názorů na uspořádání společnosti, ale (aspoň pro mne) hlavním tématem i důvodem k četbě a jejímu doporučení, je zakotvení v hodnotách, které snad jediné ještě mohou pomoci světu k přežití. Ostatně i proto jsem vybral ukázku ze závěru knihy, kde autor podává v tomto smyslu i své osobní shrnutí.

O tom, co znamená být konzervativním člověkem

Život mužů a žen, kteří vyrostli v liberálních společnostech, jejichž tradice, ať křesťanské, nebo židovské, byly vyvráceny o několik generací dřív, provázejí zvláštní těžkosti. Poté, co jim celý život říkali, že si mohou „svobodně vybrat“ kterýkoli směr, který se jim zamlouvá, je pro ně stále těžší si vůbec nějaký směr vybrat. Je pro ně obtížné uzavřít manželství, a pokud to udělají, je pro ně obtížné v manželství setrvat. Vyhýbají se tomu, aby měli děti. Zjišťují, že je náboženství neoslovuje. Zjišťují, že práce je zatěžující a ponižující, takže pokud jsou vůbec zaměstnáni, dělají hodně věcí, a žádnou z nich dobře. Krátí si čas drogami a alkoholem, pornografií, videohrami, televizí, sociálními médii a podobnými prostředky, které potlačují bolest, stud, úzkost a deprese, jež je sužují.

Tento stav dezorientace, zděšení a nemoci popsal Durkheim jako anomii – doslova existenci bez zákona nebo omezení – v knize, kterou napsal, aby se pokusil pochopit příčiny sebevraždy. Tvrdil, že jsme svou přirozeností hierarchické bytosti. Když žijeme v hierarchii, k níž jsme loajální, snažíme se, aby nás ctili ti, kdo jsou důležití ve stejné hierarchii: rodiče a jiní starší příbuzní, politické osobnosti, vojenští velitelé, zaměstnavatelé, duchovní, učitelé atd. Tímto úsilím utváříme sami sebe, budujeme a zdokonalujeme své schopnosti a dosahujeme věcí, o nichž doufáme, že budou v jejich očích hodnotné, a tím se stáváme hodnotní i ve svých vlastních očích.

Výsledkem tohoto snažení je objevení a vybudování určitých cest skrze divočinu bezpráví, cest, které vedou k počestnému životu, v němž zmizí veškerá kluzkost a vytáčky, a člověk se může vydat na cestu se sebejistotou a s radostí. Tyto cesty nabízejí mnohem víc než čest. Nabízejí cíl, smysl, směr, zdraví, znalosti a dovednosti.  Věci, které rodina, kmen a národ ctí – a které se v jednotlivých zemích poněkud liší –, jsou průvodci, kteří jednotlivci umožňují tyto cesty najít a jít po nich.