Kniha Adolfa Hitlera Mein Kampf je právem považována za bibli nacismu, antisemitismu a teutonské expanzivity německého národa vedeného k představě, že je vyvolen ke světovládě. Tuto knihu napsal Hitler ve vězení, kam se dostal za aktivní účast v nezdařeném „pivním puči“ v listopadu 1923. V knize popisuje svůj život od dětství až po přerod dříve marginální strany DAP (Deutsche Arbeits Partei) ve stranu silnou a v budoucnu smrtícím způsobem formující historii – NSDAP (Nazional Sozialistische Deutsche Arbeits Partei). Hitler byl tím mužem, který této nové politické síle už v oné knize Mein Kampf určil směr a program, a to skoro deset let předtím, než se zmocnila roku 1933 skutečné vlády nad Německem. Z dnešního úhlu pohledu lze jen truchlivě konstatovat, že většinu svých představ Hitler bohužel v následujícím období naplnil.

Poznávacím znamením nacismu a Hitlera samého byl fanatický antisemitismus, nesmiřitelný odpor a boj proti „světovému Židovi“. Protože se tato, holocaustem dokonale demonstrovaná zrůdnost znovu dostává do našeho veřejného diskursu, stojí za to se vrátit znovu ke kořenům. Následující pasáž z knihy Mein Kampf pochází z kapitoly Léta učení a strádání ve Vídni, ale v duchu textu samotného jsme tento výňatek nazvali lapidárně a přesně:

Zrození antisemity.

Kolik mých původních názorů se změnilo? Antisemitismus, to byla to asi moje nejtěžší proměna vůbec. Představovala většinu vnitřních

duševních bojů a teprve po několikaměsíčním zápase mezi rozumem a citem, začalo převažovat vítězství rozumu. O dva roky později rozum následoval cit a stal se od té‚ doby jeho nejvěrnějším strážcem a varovatelem.