Někdy se mi zdá, že panteon největších českých básníků posledního století je vlastně přízračnou kalvárií mařených (a někdy i zmařených) talentů, okrajovaných možností vydat ze sebe to nejlepší, totiž básně, nebýt odstrkován do zámezí, označován za blázna a vůbec bytost nesolidní, která dělá nepochopitelné věci – skládá slova tak, aby dávala nový význam a podávala obraz světa nejen vně autora, ale i uvnitř něho. Na pomyslné křižovatce reality a snu, představy a jejího nenaplnění.
Do této prapodivné „definice“ jako by zapadal velmi ústrojně i básník patřící dnes k zapomínaným, ale svého času, zejména v první polovině 60. let minulého století, téměř kultovním. Mluvím samozřejmě o Josefu Hazlíkovi (*19. 2. 1938, Neratovice - † 26. 1. 2012, Praha. )
Absolvoval psychologii na FF UK (1957–1963, diplomová práce Příspěvek k psychologii literatury). V letech 1965–1969 byl redaktorem časopisu Plamen, poté do roku 1991 dramaturgem a posléze scenáristou Filmového studia Barrandov. Od roku 1991 se věnoval pouze literatuře a překladatelství. Tolik suchá fakta z encyklopedií. Ale vzadu za nimi se klene jeden, zejména v druhém období života nepříliš záviděníhodný a šťastný osud.
Zapřáhnem koně a lidský strach
„Ze všech střech vesmíru / sesypem sedlý prach, / hvězdný prach, / po věky sesedlý / na hvězdách, / a ten prach / a ten prach / povezem na márách, / do kterých zapřáhnem / koně a lidský strach.“

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: .