Dahrendorf byl válečné dítě. Na jednom místě své knihy popisuje, jak se účastnil rabovacích akcí výrostků v předměstích Berlína, odkud již utekli nacisté, ale ještě tam nebyly usazeny spojenecké armády. Na tom zvláštním území nikoho, kde neplatí žádná pravidla, vše je dovoleno, neexistuje žádná zodpovědnost. Kde je přemíra svobody, ale jen zdánlivé: co je to za svobodu, když nevyžaduje žádné úsilí? To je možná jedna z klíčových otázek, které stály u zrodu knihy Hledání nového řádu.

Dahrendorf prožil velice úspěšný život akademického badatele. Vyučoval sociologii v Hamburku, Tuebingenu a Kostnici. V letech 1974 až 84 byl ředitelem London School of Economics a v letech 1987 až 97 vedoucím St.Anthony College a prorektorem Oxfordské univerzity. Od roku 1993 byl členem Horní sněmovny britského parlamentu. Už tento výčet je jistou zárukou toho, že Dahrendorfovy texty stojí za dobré zamyšlení.

Název knihy totiž na první pohled trochu mate. Ono „hledání nového řádu“, v originále Auf der Suche nach einer neue Ordnung, by mohlo povrchnějšího pozorovatele svést k domněnce, jako by šlo o nějaký nacistický, v nichž se to přece tradičně různými deklaracemi řádu, případně nového řádu jen hemžilo, případně publikaci z kategorie konspiračních analýz, kterými se to pro změnu hemží v našich časech. Dahrendorf tu ale není politikem, nýbrž sociologem, který se pustil na pole s politikou sousedící. Jeho „nový řád“ tu znamená optimální uspořádání lidské společnosti, tak, aby bylo dosaženo co nejvyšší míry svobody pro co největší počet lidí.

I taková obsahová zkratka ale může být zavádějící. Dahrendorf není naivní utopista, jak by se mohl zdálky zdát. Je to bystrý analytik, který skládá objektivně zjištěná fakta do nově nahlížených a prostě, tedy účinně pojmenovaných souvislostí. Kniha Hledání nového řádu je vlastně jedním rozsáhlým traktátem na téma „politika svobody“. Pod pojmem svoboda si tu ale nepředstavujme libertariánskou, neodpovědnou volnost, neohlížející se na míru nesvobody těch druhých. Je svobodou ve smyslu odpovědné aktivní volby jednotlivce ve vztahu ke společnosti a jejímu řádu. Dejme slovo autorovi, popisujícímu, z jakých myšlenkových předpokladů jeho kniha vůbec vzešla.

Být šťastným je stav, který klade znepokojivé otázky i bez ohledu na nepostižitelnost privátní zkušenosti. Někdy se vnucuje dojem, že subjektivní pocit blaha je největší, když lidé musí bojovat o svá práva a přání, a obzvláště pak, když malý a někdy i velký pokrok ukazuje, že tento boj může být veden s vyhlídkou na úspěch. Dokonce i demokracie asi byla nejkrásnější ve chvíli, kdy její ještě syrové nástroje mohly být používány k tomu, aby byla zdokonalena a zjemněna, kdy bylo volební právo rozšířeno na všechny občany a občanky a byla posílena kontrola mocných. Když dosáhneme toho, oč se snažíme, nastupuje ochablost, a dokonce jisté zklamání.