Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 50. díl. Epištoly o elitách a lidu 2

9. 11. 2018 13:40

Už v minulém díle naše knižního cyklu jsme otevřeli novou publikaci historika, spisovatele a publicisty Vlastimila Vondrušky Epištoly o elitách a lidu.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 50. díl. Epištoly o elitách a lidu 2
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

A tehdy jsme vám slíbili, že i v dnešním pokračování se ke knize vrátíme, protože předchozí čtení bylo zaměřeno na oddíl esejistický, zatímco ten dnešní obsahuje kratší texty, glosující jednotlivé společenské a mediální úkazy lemující naši cestu dneškem. Autor sám tento oddíl knihy nazývá

RŮŽENEC Z GLOS

Eseje vyžadují větší prostor, literární a myšlenkovou propracovanost a obvykle také jistou tematickou sevřenost. Jenže často lze o některých problémech říci hodně i málo slovy. Na tomto faktu je postaven literární žánr epigramů, glos a toho, čemu se dříve v novinách říkalo „šlehy“.

Jaksi na okraj vyprávění o elitách a pseudoelitách mne napadlo pár hesel, která s tímhle tématem rozhodně souvisejí. Všechno to jsou pojmy ze současného ideologického zápasu o to, jaká bude naše Evropa v příštích generacích. Zkusil jsem je v duchu téhle knihy rozebrat a formou slovníčku čtenářům nabídnout. Vy, kteří se mnou nesouhlasíte, netrapte se tím. Šlehy jsou jen šlehy, a pokud se vám nelíbí ty mé, nespílejte mi, ale napište si svoje a lepší. Budoucnost nás rozsoudí, kdo měl pravdu.

Demagogie

Démagógové bývali svého času mužové ctihodní a respektovaní. Ve starověkých Athénách to byli neformální vůdcové lidu (řecky démos je lid a agó vedu). Tohle postavení si zasloužili tím, že lidu poctivě radili a na shromážděních hájili jeho zájmy proti rodové aristokracii. Ovšem časy se mění. Po období, kdy tohle za Périklea fungovalo, přišli hanební vůdcové, kteří svůj vliv zneužívali k prosazování osobního prospěchu. Jedním z nich byl na konci 5. století jistý Hyperbolos. V době politických bojů v Athénách si nahrabal, a proto byl nejprve pomocí ostrakismu vyobcován (tedy odvolán z funkce a vyhnán) a o pár let později na Samu zavražděn.

On i další neoblíbení démagógové byli zesměšňováni ve starořeckých komediích, a proto se toto slovo začalo chápat v pejorativním smyslu. V divadelních hrách se řešilo, jaké vedení lidu je v duchu athénských zásad demokracie správné a jaké je hanebné. Pokud by byli těmto kritériím vystaveni dnešní politici, obávám se, že podle názoru starořeckých dramatiků a básníků by stěží některý obstál. Nejde o to, co říkají, ale jak se chovají. Lid může podle athénských básníků vést jen ten, kdo hledí na jeho zájmy a nikoli na své. Kdo se nepovyšuje a jí ryby ze stejné misky jako nejchudší rybáři. Kdo umí jiné v neštěstí povzbudit a je ochoten kdykoli položit život při obraně svého národa.

Dnes jsme dali slovu demagogie jiný obsah. Podle definice jde o ovlivňování lidí prostřednictvím zjednodušených a někdy úmyslně zkreslených argumentů, které působí více na city a předsudky než na rozum. Pokud se nad tím zamyslíme, pak budeme těžko hledat hranici mezi demagogií a ideologií. Tu definoval Karel Marx jako tvrzení, které se tváří jako přirozeně pravdivé, ale přitom je sestaveno tak, aby podporovalo jen určité myšlenky. To se ovšem dostáváme už na složité filozofické pole. Zvláště pokud dodám, že i programy politických stran jsou koncipovány tak, aby podporovaly výhradně takové představy, které zajistí politické straně vedení ve společnosti. Když tedy svého času navrhovala vládní sociální demokracie zvýšení důchodů, bylo to podle jejích představitelů sociální opatření. Když totéž navrhovalo hnutí ANO, šlo podle sociální demokracie o populismus. A podle představitelů opozičních stran to byla demagogie a populismus, ať již šlo o návrh sociální demokracie či hnutí ANO.

Takže závěr číslo jedna zní – každá politická proklamace je více či méně demagogická. Za druhé – politika, ideologie a demagogie svým způsobem jedno jsou. Za třetí – ne vše, co média a politici označí za demagogii, je pro zemi škodlivé. A ne vše, co média a politici označí za užitečné pro zemi, není ve skutečnosti pouhá demagogie.

Domácí násilí

Vše je relativní, dokonce i mnohé společenské a rodinné normy. Problém je, že nejsou přirozenou biologickou podstatou naší existence, ale vytvářely se v průběhu tisíciletí jako výsledek společenského a kulturního vývoje. Ovlivňovalo je přírodní prostředí a s tím spojený způsob hospodaření a styl života (jinak formovalo prostředí společnost Eskymáků a jinak indiánů rovníkových pralesů). Navzdory tomu jsme mylně přesvědčeni, že existují normy, které uznávají všichni, jako je třeba demokracie, rovnost žen či zákaz fyzického násilí. A tam, kde se toto nerespektuje, jde o deviaci, kterou musíme v rámci mesiášského poslání naší pravdy napravit.

Pokusím se tedy tuto kapitolku napsat tak, jak by ji asi napsal autor, který věří v korán.

Vše je relativní, dokonce i mnohé společenské a rodinné normy. Problém je, že nejsou přirozenou biologickou podstatou naší existence, ale vytvářely se v průběhu tisíciletí jako výsledek náboženského vývoje. Ovlivňovalo je samozřejmě to, zda se společnosti dostalo požehnání slov Proroka. Navzdory tomu jsou mnozí bratři přesvědčeni, že normy šaríe uznávají všichni. Ale není to tak a tam, kde se slova koránu nerespektují, jde o deviaci, kterou musíme napravit. V první řadě je třeba vrátit ženám jejich důstojnost. Je diskriminující požadovat po slušných ženách, aby chodily po ulici s odhalenými tvářemi! Ty, které se nezahalují, dávají najevo, že nectí korán, a nezaslouží si proto ochranu. Už tím, že se vystavují očím mužů, souhlasí, aby se jich podle své vůle zmocnili. Proto je třeba dát všem ženám na světě svobodu zahalit se, jak si přál Prorok. Stejně tak je třeba všude, i v rodinách bezvěrců, vrátit ženám postavení, které si zaslouží. Žena má být matkou, hospodyní a služebnou, která dbá o blaho svého manžela. Jak říká staré arabské úsloví, musí mu vyhovět vždycky, i kdyby měla chléb spálit! Aby rodina správně fungovala, musí v ní vládnout pořádek. To znamená, že všude na světě musí mít manžel právo manželku trestat. Súra o neposlušné manželce hovoří jasně. Dobrý manžel svou ženu vychovává fyzickými tresty, aby jí připomněl její povinnosti, ale neměl by jí ublížit. V této věci je nutno vyzdvihnout ženské hnutí Hizb ut-Tahrir, které pořádá kurzy, jak se mají podle koránu ženy správně bít, neboť násilí mužů na ženách je jejich požehnání. Alláh je veliký!

To prosím není satira, tak se tento problém chápe v některých výkladech muslimského rodinného práva. Stejně jako se my otřeseme odporem po přečtení předchozích řádků, otřesou se muslimové po přečtení evropské koncepce rodinného života a rovnosti žen. Vše je opravdu relativní.

Hate Free

Pokud náhodou netušíte, co tohle slovo znamená, jeho překlad je „bez nenávisti“ či kostrbatěji, ale přesněji „nenávisti prosté“. Jde tedy o místo prosluněné láskou a tolerancí, jak tomu ani jinak nemůže být v případě, pokud tu má hlavní slovo láska a pravda. Nejde ovšem o hnutí české, jak napovídá sám název. Ve většině moderními myšlenkami zasažených zemí mají pod heslem „Sluníčkáři všech zemí, spojte se!“ své stoupence lidských práv.

Takže Hate free. Smyslem tohoto hnutí je deklarovat, že jsme proti jakékoli diskriminaci a nemáme nikoho nenávidět jen proto, že má jinou barvu pleti, sexuální orientaci či náboženské vyznání. Kavárna, na níž je symbol Hate free, je oázou tolerance. Hezké. Před nedávnou prezidentskou kampaní visel na jedné pražské kavárně plakát kandidáta, který chtěl být slušný. Proč ne. Ale hned pod tím visel jiný, který hrubým způsobem dehonestoval stávajícího prezidenta, neboť měl tu drzost, že kandidoval rovněž.

Ve Štýrsku na jedné hate free kavárně vyvěsili nápis, že Strachemu je vstup zakázán (v našich podmínkách by to znělo, že je zakázán vstup Okamurovi). Takže jsme zpátky nohama na zemi. Hate free neznamená lásku k veškerenstvu, ale jen k té části lidstva, která s námi hraje naši hru na lidská práva, korektnost a falešnou rovnost. Ti, co ji nehrají, nemají na slunci místo.

Idea Hate free mi připomíná komunistický slogan: „Kdo není s námi, je proti nám.“ Strašně rád bych se dožil časů, kdy budou na kavárnách nápisy „Idiot free“ a v nich budou u stolku sedět v družném rozhovoru voliči Drahoše, Zemana, Babiše, Okamury, Filipa, Kalouska a Fialy. Pokud jsem na nějakého dalšího velikána naší politiky zapomněl, omlouvám se.

Homosexualita

Svět je široký a slunce svítí i na místa, která by měla být paprskům slunce skrytá. Homosexualita je biologicky přirozený projev, nicméně biologicky přirozených projevů je spousta, a proto si společnost vytváří normy, jimiž reguluje chování jedinců na veřejnosti. Oblast lidské sexuality byla vždycky předmětem pozornosti, a to jak z praktického hlediska, tak i ideologického.

Od starověku existovaly rituální představy, že se úrodnost země pojí s přirozenou plodností žen (tím se alegoricky vyjadřoval základní zákon lidské reprodukce). Proto bylo hanebné, aby muži své sémě nezasévali tam, kam mají. To platilo pro styk homosexuální, stejně jako pro antikoncepci (už v bibli se píše, že muži předčasně opouštěli lůno ženy a sémě vylévali na zem).

Oblast erotického života byla vždycky regulována veřejnými normami, ale existovaly celé dlouhé epochy, kdy byla homosexualita brána jako rovnocenná sexuální praktika. To platí o starověkém Řecku a Římě, stejně jako o životě na anglickém či francouzském královském dvoře ve středověku. Nikomu to neubližovalo ani nevadilo. I tehdy však měli gayové obsedantní touhu předvádět na veřejnosti svou orientaci. Na dvoře francouzského krále nosívali na nohavicích velké látkové penisy, aby zdůraznili své zájmy. A tady jsme právě u oné hranice, co je podle mne akceptovatelné a co nikoli.

Sex je intimní sféra života. Není to tabu, aby se o něm nemluvilo, není to ovšem ani divadlo, abychom s tím chodili na veřejnost. Průvody homosexuální hrdosti jsou mi protivné. Ne proto, že jde o homosexuály, stejně by mi vadily průvody heterosexuální hrdosti, kdy by na alegorických vozech obcovaly heterosexuální páry. Homosexualita by se neměla stát veřejnou politickou či kulturní záležitostí (pro tyto snahy existuje pojem homosexualismus). Stejně jako jí není, a doufám, že se ani nestane, heterosexualita (pokud nepočítám zábavné komentáře Radima Uzla).

Stát by neměl vůbec do sféry sexuality zasahovat, měl by však chránit určité principy. Pokud spolu dva gayové či lesbičky žijí, pak mají jistě právo, aby měli společný majetek, na veřejnosti vystupovali společně a byli před úřady rovnocenní heterosexuálům. Rozhodně však nemohou požadovat statut rodiny z hlediska dětí. Některé homosexuální páry dítě vychovávají, a tomu dítěti je hmotně určitě lépe než být v ústavu sociální péče, ale hmotná péče není všechno. V přírodě asi nenajdete jehně, které vychovali dva berani.

Dítě má přirozeně vyrůstat ve společenství muže a ženy. Automaticky totiž přebírá pro život normy své rodiny. Pokud chceme, aby naše společnost nevyhynula, pak je nezbytné, aby bylo dítě od mládí připravováno na roli přirozeného rodičovství – dívka jako budoucí matka a chlapec jako otec. S přirozenou dělbou rolí, kterou tahle věc obnáší. Děti totiž může zplodit jen heterosexuální pár, nikoli homosexuální. Aby lidstvo nevymřelo, potřebuje děti. A to znamená, že každá normální společnost musí podporovat heterosexualitu a rodiny s vlastními potomky. Neboť na nich leží odpovědnost za budoucnost lidského rodu na této planetě. Tak tomu bylo po celá tisíciletí. Takže jen doufejme, že osud lidstva nespěje k tomu, že všichni budou homosexuální (nebo nedej bože pohlavně neutrální) a děti se budou rodit uměle v líhních a budou se přidělovat na poukazy.

Ideologická zaslepenost

Každý člověk používá pro hodnocení své vzdělání, zkušenosti a také představy, které získal díky rodičům, škole, médiím. Tenhle soubor představ se ovšem někdy dostává do rozporu s realitou. Pak má člověk možnost jednat racionálně a potlačit či přehodnotit své dosavadní představy, anebo lpět na svých dogmatech děj se co děj. Tomu se pak říká ideologická zaslepenost.

Mnoho lidí, kteří pocházeli z chudých poměrů a nejlepší léta mládí prožili v době, kdy se po druhé světové válce budovala nová svobodná republika, dodnes nemají rádi Němce a kapitalisty, stejně tak jako šlechtu. Jak se posunujeme dějinami, bývá předmětem téhle „zaslepenosti“ vždycky někdo nebo něco jiného.

V běžném životě je celkem jedno, jestli mám Němce rád či nikoli. Prostě nebudu jezdit nakupovat do supermarketů za hranice, a je to vyřízeno. A klidně se jim mohu doma u televizní obrazovky vysmívat. Horší ovšem je, pokud se tyhle ideologické bloky ventilují veřejně a ovlivňují média a politiku.

Stejně jako nedůvěřovaly Němcům starší generace, které zažily druhou světovou válku, nevěří Rusům příslušníci generace, kteří zažili rok 1968 a následnou normalizaci. Ale kdyby jim jen nevěřili, oni je bytostně nenávidí. Pregnantně to nedávno vyjádřila Věra Šiklová: „Budu se radši mýlit s USA než mít pravdu s Ruskem.“

Lidé vždycky měli svého satana, jehož bylo třeba kamenovat. Pro starověký Řím to bylo nejprve Kartágo a pak Germáni, pro katolickou církev kacíři a protestanti, pro venkovské obyvatelstvo Moravy Turci, pro budovatele socialismu Truman a později Nixon, pro Američany v téže době Stalin a pak Chruščov, a dnes máme Putina. Je neuvěřitelné, v čem všem měli prsty kacíři (kobylky padaly z nebe a krávy nechtěly dojit). Nebo Truman (i mandelinky bramborové mu šly na ruku). Dnes máme jiný hit. Putin ovlivňuje volby na celém světě.

V běžném životě je celkem jedno, jestli mám Rusy rád či nikoli. Prostě nebudu jezdit na dovolenou do Ruska, nebudu číst ruskou literaturu a klidně si mohu u televizní obrazovky nadávat Putinovi. Ovšem tyhle ideologické bloky by se neměly přenášet do hospodářství a ani do politiky. Ono je hezké někoho nenávidět, jenže co si počít, pokud má ten někdo suroviny, ovládá šestinu zeměkoule a je to obrovský trh. Jistě je možné zachovat si hrdost, ale pak je dobré si říci, že vždycky je něco za něco. Tohle by měla poctivě vysvětlovat média i politici v souvislosti se sankcemi. Lidé, vyberte si, hrdost, nebo ekonomické ztráty.

Ideologická zaslepenost bývá většinou pevná a nekompromisní. Husité by raději zemřeli, než by vzali na milost stoupence římského papeže, protestantské stavy raději přišly o majetky, než by se poklonily Habsburkům, budovatelé socialismu se raději vzdali spousty luxusního zboží, aby nemuseli vést dialog s kapitalismem. Lze všechno, ale je třeba zásadní kroky rozvážit rozumem a nikoli ideologickou zaslepeností.

Me Too

Tohle hnutí bylo stejně nečekanou katastrofou, jako když vybuchla Krakatoa, sama sebe tím výbuchem prakticky zničila, přinesla oběti na životech a prach, který vyvrhla vzhůru, zakryl na čas nebe a v důsledku toho klesla úroda. Odhalení hollywoodských hereček, že je před mnoha lety kterýsi vlivný producent, režisér či kolega urazil svou chlípností a ony to musely snášet, z čehož mají celoživotní trauma a teď je na čase, aby tohle vykřičely do světa, by bylo směšné a plnilo by nejvýše stránky bulváru. Jenže jak už to v Americe bývá, z některých nebetyčných hloupostí se stává středobod života. Navíc tohle ideálně zapadlo do doby frustrace nevybouřených filmových děv, když jejich senzační Hillary prohrála boj o křeslo prezidenta s tím sexistou Trumpem. Ergo kladívko, je třeba trestat. Hezky bez soudu, veřejný lynč, to je to pravé!

Krakatoa tedy vybuchla, má své oběti na životech a nejspíše klesne úroda. Jsem zvědavý, co za čas povědí investoři hollywoodských filmů, až začnou vydělávat podstatně méně než dosud, neboť místo (všeho)schopných producentů nastoupí do čela filmového průmyslu ženy z hnutí Me too. Na nedávném udělování Oscarů (v ženském provedení to byla Noc dlouhých nožů) se už veřejně hovořilo o tom, že je třeba, aby se tvorby filmů ujaly ženy. Pokud jsem si všiml, až na naprosté výjimky zatím vždycky dopadlo špatně, pokud začali psát scénáře a režírovat sami herci. A pokud si genderové publikum myslí, že herečky jsou lepší autoři, potěš nás Pán Bůh! Ale ono je to vlastně jedno. Ať si v Hollywoodu dělají, co chtějí. Buďme demokrati a nechme je, ať tam třeba všechny muže vyvraždí nebo vykastrují, když se neumějí bránit. Dávejme si jen pozor, aby se tenhle mor nerozšířil i k nám. Smekám před rozumem a odvahou francouzských hereček, které se proti Me too postavily. A ve svém prohlášení to definovaly naprosto jasně a přesně. Každé násilí na ženě je odsouzeníhodné a musí se trestat. Ale přirozené jiskření mezi mužem a ženou není násilí. Já si tedy hnutí Me Too překládám asi tak, jako když se zpovídaly padlé dívky v rámci Armády spásy. Byla jsem děvka, ale teď se chci polepšit. A vy všichni se musíte polepšit se mnou!

Multikulturalismus

Jde o pojem prosazovaný politiky, kteří spolu s ochránci lidských práv plédují pro to, aby vedle sebe v bratrském souznění žili příslušníci různých ras, náboženské víry, kultury a jazyků. Tohle soužití má být založeno na úplném zachování vlastních zvyků a tradic, které nějakým neuchopitelným způsobem obohatí příslušníky jiných etnik. Vzdáleným cílem pak je symbióza, v níž se v jednom duchovním a kulturním kadlubu vše bez rozdílu spojí v jeden nádherný multikulturní květ, v němž si bude vše rovno.

Starověký Řím měl s multikulturalismem rozhodně víc zkušenosti než Brusel, neboť Řím byl víc než pět set let centrem světa. A opravdu jím byl, zatímco Brusel je centrem světa jen asi třicet let, a opravdu jím není. Ve starověkém Římě se vypořádali s rozdílnými náboženstvími své říše tak, že v každé provincii nechali lidu jejich bohy. V Římě pak postavili Pantheon, který byl společně zasvěcen všem bohům. Pokud by se chtěl Brusel vydat stejnou cestou, pak by musel postavit svatostánek, v němž by na půlměsíci visel ukřižovaný Kristus, nad hlavou měl šesticípou hvězdu a hlavním knězem by byl tibetský dalajláma.

Multikulturalismus znamená, že se z kultur, které žijí v symbióze, vybírá to nejlepší, a to pak přijme celá multikulturní společnost jako společnou střechu. Americká sociologie tomuto procesu říká „melting pot“, tedy tavicí pánev. Ve Skřiváncích na niti to vyjádřil Rudolf Hrušínský v proslovu k živlům na šrotišti: „I vás přetavíme, jako ingoty, uděláme z vás nového socialistického člověka.“

Při střetu dvou kultur obvykle přežije a zvítězí ta silnější, životaschopnější, pro lidi zajímavější. Ve střetu křesťanské a ateistické Evropy s islámskou migrací bude pro budoucí podobu společnosti hrát klíčovou roli náboženství. Jenže ateisti žádné nemají a křesťanství je zvyklé se podle okolností přizpůsobit. Dělá to už dva tisíce let. Muslimové jsou naopak jako dubové pařezy, s těmi nehnete. Takže jediný, kdo na to doplatí, budou potomci Davidovi (tedy židé). Ostatně, v Německu už oficiálně přiznávají problém s antisemitskými útoky na židovské děti ze strany dětí muslimů.

Ať chcete nebo ne, při soužití více kultur nemohou pro občany platit různé zákony a normy podle jejich původu či náboženství. Už teď německé soudy ve svých judikátech ustupují zvykovým normám islámu. Časem se asi vytvoří nový kánon, odlišný od dnešního pojetí rodinného a občanského práva, platný pro všechny.

Hypoteticky tedy bude za několik generací v multikulturní Evropě povoleno mnohoženství, nikoli však mnohomužství. Úctu bude požívat jen vdaná žena, která porodí děti. Vdávat se bude za toho, koho jí vybere rodina. A pokud bude pracovat, pak jí to musí povolit manžel. Úřady nebudou zasahovat do života rodiny, protože o tom rozhoduje muž. Žena nebude muset na veřejnosti chodit zahalená, nicméně šortky a dvojdílné plavky budou zakázány. V restauracích se nebude podávat alkohol, ale bude povoleno kouřit. Ramadan se stane státním svátkem a nahradí tak Vánoce a Velikonoce. Ty sice zakázány nebudou, ale slavit je budou jen rodiny ve vyloučených lokalitách, kam budou odsouváni ti, kteří nepřijmou korán.

Budou upraveny učebnice, aby konečně říkaly pravdu. Tak třeba Jan Sobiesky, když před Vídní porazil v roce 1683 Turky, byl zaostalý omezenec a svým nerozvážným skutkem na tři sta padesát let zbrzdil vývoj Evropy. Po odchodu Turků následovala léta rozvratu, o čemž svědčí neskutečné množství válek, včetně těch dvou světových. A u toho bude fotografie náměstí v Praze, kde bude stát (tam co býval kdysi svatý Václav) pomník nového zachránce Evropy Recepa Erdogana.

Pokud vám tahle vize připadá jednostranná, máte pravdu. Tak totiž vždycky multikulturní pomatení skončilo. Jak krásně multikulturně dnes žijí indiáni v USA! A taky jen přijali pár ztroskotaných námořníků a zbědovaných kolonistů.

Ohrožení demokracie

Mluví se o tom neustále. Naše víra v demokracii je ohrožena! Jenže kdy nebyla? Už ve starověkých Athénách kritizoval Sokrates úpadek politických mravů, které ohrožovaly demokracii. Byl odsouzen k smrti. Římskou republiku ohrožoval pro změnu Gaius Iulius Caesar, proto ho spiklenci ve jménu demokracie zavraždili. Francouzskou revoluci ohrožoval po dobytí Bastily kdekdo, a tak byli postupně popravováni jak royalisté, tak i republikáni včetně Robespierra a Dantona. Marat tomu unikl, protože byl zavražděn.

Demokratický politický systém u nás byl v krizi od prvních okamžiků po vzniku samostatného Československa. Stačí se podívat do dobového tisku a zjistíme, že demokracii u nás ohrožovali komunisti, socialisti, ti obyčejní i národní, agrárníci, lidovci, nacionalisti a rovněž spiklenci (jako třeba generál Gajda). Po skončení druhé světové války ohrožovali naši demokracii pro změnu američtí imperialisti, izraelští sionisti, německý revanšismus a domácí reakce. Po porážce komunismu u nás ohrožovali křehkou demokracii staré struktury, estébáci a agenti z Cibulkových seznamů.

I dnes naši demokracii pořád někdo ohrožuje – ruští trollové, euroskeptici, nacionalisti a v poslední době i vítězové voleb. A to je mimořádně nebezpečné, pokud si uvědomíme, že demokraticky zvolení zástupci lidu jednají jinak, než požadují ti, kteří nad naší demokracií bdí. A to jsou (prý) tradiční strany, voliči odstavené do opozice (už to samo je podle analýz některých politologů projevem nedemokratického vývoje), dále pak někteří novináři, komentátoři, umělci a aktivisti. Ti všichni bijí na poplach, protože je nedemokratické, aby lidé rozhodovali jinak, než oni považují za korektní a správné. Neboť demokracie není podle pseudoelit vůlí většiny, ale vůlí vyvolených. Prostý lid je zmatený a staví se za hodnoty, které vůbec nejsou moderní a pokrokové. Hanba mu! A proto je u nás demokracie v krizi.

Po těchto sarkastických slovech přidám pár vážně míněných. Demokracii neohrožují ti, kteří získali mandáty v demokratických volbách, ať jim dáváme nálepky, jaké chceme. Volby jsou totiž jediný a spravedlivý způsob, jak rozhodnout. Není to způsob ideální, ale rozhodně je nejméně špatný ze všech nedokonalých politických systémů. Demokracii ve skutečnosti ohrožují ti, kteří výsledky voleb odmítají respektovat.

Jistě, můžeme nesouhlasit s tím, jak byla vedena předvolební kampaň, jaké sliby dávaly jednotlivé strany voličům, ale ta chyba není přece v politických stranách! Politika je taková, jací jsme my sami. Při volbách lidé vybírají, na pomyslné váhy dávají své představy, plány, sny a proti nim to, zda jsou jednotlivé strany důvěryhodné a lze jim věřit. Pro obyčejného člověka však existuje úplně jiná stupnice důvěryhodnosti, než si namlouvají ve frázích a dogmatech zamrzlí činovníci některých stranických sekretariátů. A lidé si pamatují!

Každý politik se logicky snaží dosáhnout co nejlepšího výsledku. Ale tvrdit, že někdo je populista jen proto, že navrhuje řešení, které se lidu líbí, je, mírně řečeno, slabomyslná výtka. Je snad smyslem politiky navrhovat řešení, která se lidu nelíbí? To je třeba problém dnes kritizované Evropské unie, a protože její popularita strmě klesá, hledá se způsob, jak to změnit. Aby i Evropská unie předkládala řešení, která chtějí voliči a nikoli pár arogantních eurovládců v Bruselu. Pokud se to podaří, bude po krizi. I za cenu, že se začnou dělat rozhodnutí, která se nelíbí samolibému kroužku bruselských elit. Demokracie má hájit zájmy a představy většiny. Současná krize je v tom, že zřejmě nemá budoucnost tradiční vládnutí, jak se ustálilo v posledních dvou desetiletích. Vznikají nové koncepce, nové strany, nové koalice. Ale je to dobře! Krize by spíše byla, kdyby nic nového nevznikalo a staří političtí matadoři dál prováděli své hrátky.

Opozice

Nevím, zda budu při analýze tohoto fenoménu zcela objektivní, protože žiji v době, kdy většina rozumných lidí smysl politické opozice naprosto nechápe. Od časů, kdy vznikly parlamenty, bylo skončení v opozici potupou, protože znamenalo porážku. Pojem opoziční poslanec byl ve viktoriánské Anglii téměř symbolem politické neschopnosti.

U nás je tomu už dobrých dvacet let jinak. Jsou strany, které si v opozici doslova lebedí. Poslance politický život v opozici k ničemu nezavazuje, nemají žádnou odpovědnost a pobírají tučné prebendy. Údajně proto, že opozice je zárukou demokracie. Analyzoval jsem si, co opozice v parlamentu dělá a může. Její hlavní činností je hovořit – k návrhům vládních stran, k vlastním návrhům, k peticím, ke krokům vlády, k situaci ve světě. Když se ptal televizní moderátor opozičního politika, k čemu tahle vystoupení jsou, hrdě prohlásil, že je důležité, aby názory opozice zazněly. Obvykle si opozice řekne své a tím to končí, protože řečmi vládní politiku neoblomíte. Spíše naopak. Takže opozice je v první řadě klub luxusně placených komentátorů (jako bychom neměli jiných analytiků, politologů a komentátorů víc než dost).

Politici opozici hájí, protože to jsou výnosná místa v případě, pokud by příště ve volbách neuspěli oni sami. Opozice je pojistka nikoli demokracie, ale bezpracného politického života politiků. Kdysi byla ostuda skončit v opozici. Dnes opoziční politici tvrdí, že to je projev jejich odpovědnosti a cti a voliči jistě ocení jejich zásadovost. A oni vládní odpovědnost nepřevezmou a nepřevezmou, protože mají své zásady. Čím méně křesel opoziční strana získá, tím hlasitěji adoruje svou opoziční ctnost.

Opozice má smysl jen tehdy, pokud jedná rozumně a podle Ústavy v zájmu stability země a obyvatel (nikoli jen svých voličů, to v Ústavě není!). Současná politika je zjevně svět hodnot postavených na hlavu, jimž nerozumím, což je jistě z těchto řádků zřejmé.

Rasismus

Jde o politickou ideologii, podle níž lze schvalovat projevy společenské nerovnosti na základě rasových rozdílů mezi lidmi. Romové do omrzení opakují, že jsou u nás rasově diskriminováni. Leč nikdo si nevšiml zásadního momentu – Romové jsou indoevropané, stejně jako my, a nejsou tedy odlišnou rasou! Tak jaký rasismus?

V případě muslimů, kteří se valí do Evropy, je to složitější. Pokud jsou to stoupenci islámu z rovníkové Afriky, pak by se snad o rasismu dalo hovořit. Jenže pokud jsem si všiml, nikdo těmto migrantům nevyčítá rasové odlišnosti, ale náboženské, společenské a kulturní. Včetně neochoty pracovat. Pokud však přicházejí migranti z arabského světa, pak je třeba opakovat – Arabové jsou z hlediska biologické definice stejná rasa jako Evropané. Takže žádný rasismus! Ovšem předpokládám, že už brzy se vymyslí jiná definice rasismu, aby nás elity mohly peskovat za naši hanebnost a zpozdilost.

Různé přechytralé mezinárodní organizace strašně rády hodnotí celý svět. Nedávno jedna z nich publikovala kritiku naší země, že „Česko se k uprchlíkům a Romům neumí chovat“. Na našem území žije podle posledního demografického šetření asi půl milionu cizinců. K nim se chovat umíme. Proč to tedy neumíme k těm několika tisícům, o kterých píší tihle kritici? Odpověď je zřejmá. Oněch půl milionu cizinců se umí chovat vůči nám. Takže já bych zprávy oněch samozvaných kritiků obrátil: „Uprchlíci a Romové se neumějí chovat k Čechům“.

Chce-li někdo na našem území žít, měl by se chovat ke svým hostitelům tak, aby je nepopuzoval, aby jim vycházel vstříc a respektoval jejich životní normy a zákony. Nenechme si vnutit, že jsme povinni vyhovět každému. Základem dobročinnosti byla od starověku rovnováha mezi vděkem ze strany potřebného a radosti z vykonaného dobra ze strany dárce. Povinná dobročinnost není ovšem charita, ale násilí na slušných lidech. Ano, pomáhejme, ale podle svých možností a vůle, a těm, kteří nám za to budou opravdu v srdcích i duších vděční. To není rasismus, to je tisíciletími prověřená spravedlnost.

Rozdělená země

Už nejméně dvacet let vysvětlují lidu politici, novináři a komentátoři (tedy ti správní, „demokratičtí“), že jen oni mají pravdu a jak odporní jsou estébáci, komunisti, nacionalisti, xenofobové, populisti, euroskeptici, rusofilové, číňanofilové a další pochybné osobnosti našeho veřejného života. Navzdory téhle mesiášské činnosti jim věří stále méně a méně voličů. Stačí se podívat na výzkumy veřejného mínění, kolik procent respondentů věří tradičním politickým stranám a veřejnoprávním médiím. Slovy jistého českého filmu: „Kde asi udělali soudruzi z NDR chybu?“

Díky tomu, že lidé nevěří a nepodléhají prázdným frázím elit, je země rozdělená. Na jedné straně mesiáši nové Evropy, na druhé ti, kteří mesiášům nevěří. Milovníci lásky a pravdy truchlí, že jsme ohroženi, protože příkopy se prohlubují. Rozdělená země je katastrofa. Abychom však byli upřímní, evropské země byly názorově a ideologicky vnitřně rozdělené od pádu antiky skoro pořád. Vždycky existovaly příkopy a společnost nebyla prvomájovým průvodem, který radostně a šťastně pochoduje jedním směrem.

Když na naše území přišli Slované, kopali příkopy vůči Germánům, pak Češi proti expanzi Velké Moravy, pohané proti křesťanům, Přemyslovci proti Slavníkovcům a Vršovcům, stoupenci českých králů proti pražskému biskupovi a urozeným stavům, husité proti katolíkům, šlechta proti královským městům, protestanti proti Habsburkům, osvícenci proti tmářům, obrozenci proti Němcům, dělníci proti velkoburžoazii, agrárníci proti socialistům a společně proti komunistům, Češi proti nacistům, dělníci a rolníci proti buržoazii, Češi proti Rusům, Občanské fórum proti komunistům, Havlovci proti Klausovcům, Zemanovci proti Drahošovcům a ostrůvky voličů tradičních stran proti Babišovcům. Pořád je s kým bojovat a příkopů nedohlédnete.

Otázku bych proto postavil jinak. Příkopy budou asi pořád, protože národ není mraveniště, v němž by všichni museli mít stejné názory. Takže je spíše třeba respektovat, zda ty příkopy dělí zemi půl na půl, nebo na větší a menší část. Pokud je ta větší u moci a má na své straně ideology, je to dobře. Pokud je ta větší u moci, ale ideologové zamrzli na protilehlé straně za příkopem, je to problém, protože to vyvolává hádky a nervozitu. V dějinách obvykle zvítězili ti na větší straně a našli si nové lepší ideology. Pak se situace vždycky na čas uklidnila.

Dovolím si tu citovat sociologa Petra Hampla, když analyzoval poslední prezidentské volby: „Můžeme mluvit o rozdělené zemi, ale o dvou třetinách proti jedné. Podle mě to dává dobrý sociologický smysl. Když se podíváme na skladbu obyvatel, tak těch, o nichž se mluví jako o elitách, je zhruba deset procent. Dalších dvacet procent jsou ti, kteří se do těch pozic snaží dostat. Anebo jsou s elitou nějak spjati. To nám dává dohromady třetinu. Samozřejmě to není úplně čisté, i mezi touto elitou byli nějací zemanovci a na vesnicích drahošovci. Ale v zásadě toto rozdělení odpovídá.“

Řetězový mail

Sdělování informací většímu počtu lidí, tedy šeptanda, je staré jako lidstvo samo. Lidé si vždycky rádi sdělovali zajímavosti a drby. Původně se to provádělo ústně, na agoře, před chrámem, na jarmarku. Později se objevil knihtisk a dnes tu máme počítače a internet. Lidé dostávají různé zprávy, ty zajímavé si přeposílají, a najednou se zjistilo, že nás to ohrožuje.

Tedy, ohrožuje to hlavně tehdy, pokud volíme jinak, než by si přáli mainstreamoví ideologové a političtí komentátoři. Nebo pokud věříme tradičním radám kořenářek, místo abychom si nechali do těla napíchat chemické koktejly.

Dříve se soudilo, že lidé mají svůj rozum, a proti šiřitelům neověřených zpráv se nezasahovalo, pokud neuráželi boha, národ či vládce. To pak bylo zle. Jenže ani zákazy často nic neřešily. Nevyřeší ani dnes, o to víc se diskutuje. Oč méně nám ti nahoře věří, o to ochotněji o nás mluví.

Povím vám příběh, starý jako lidstvo samo. V Betlémě se narodilo dítě a mezi lidem se začala šířit neověřená zpráva, že na svět přišel Spasitel. Král Herodes okamžitě provedl rázné cenzurní opatření, leč díky politickému azylu rodičů v Egyptě dítě uniklo. Později se vrátilo do rodné Judeje a znovu se začaly mezi lidem šířit zprávy. Tentokrát, že koná zázraky. Pravda, vidělo je vždycky jen pár lidí, ale ti to okamžitě řetězově sdělovali dál. A díky tomuto sdílení informací Ježíšova prestiž rostla.

Nikoho přitom nenapadlo ověřit si, zda skutečně uzdravil Lazara, i když lékařské autority potvrzovaly, že je to čirý nesmysl. Zprávu o tom, že se považuje za Mesiáše, označil za nebezpečnou lež zase velekněz Velkého chrámu v Jeruzalémě, protože by to podle něj mohlo vést k antisemitským náladám v Římě.

Aby se podobným dezinformacím zabránilo, bylo třeba zlikvidovat jejich zdroj, tedy Ježíše Krista. Pilát měl pro potřeby domácí politiky pochopení a na Golgotě se to tedy rychle ukončilo. Jenže ke zděšení farizejů se záhy poté rozšířil nebezpečny fake, a sice že Kristus vstal z mrtvých. Kaifáš zuřil. Jak mohou inteligentní Židé věřit nějaké Maří Magdaleně, nevěstce bez vzdělání a morálky, navíc z venkova? A co bylo ještě horší, dvanáct aktivistů, kteří se už dříve kolem Ježíše motali, začalo kázat shromážděním lidu. Teď už nešlo o to, zda jsou to zprávy pravdivé či lživé, ale byly nebezpečné. Jeden jejich zdroj se sice podařilo eliminovat, apoštol Jakub byl svržen z hradeb do příkopu, ale ti další se rozutekli na všechny strany. Tak se zprávy začaly šířit. Některé apoštoly se sice podařilo později zrušit také, ale to už bylo pozdě, protože informační mor se řetězově šířil jako lavina.

Proti šíření informací bylo totiž třeba zakročit hned na začátku. Kdyby byl Herodes důslednější, nemuseli jsme se dnes před muslimy stydět, že označujeme své náboženské stavby kříži. A to se evangelia původně šířila jen ústně. Představte si ty škody, když dnes můžeme informace šířit pomocí internetu. Kdo ví, čeho bychom se naděli v budoucnosti, pokud proti nám současní Herodesové, Kaifášové a Piláti nezasáhnou!

Satira

Známý německý satirik a novinář židovského původu Kurt Tucholsky, bojovník proti nacismu, řekl: „Co je v satiře dovoleno? Všechno. Svobodu v umění nemají pro sebe přece propachtovánu jen stoupenci levice.“ Pokud bych tuto myšlenku aktualizoval na současnou situaci, pak bych řekl, že svobodu v umění přece pro sebe nemají propachtovánu jen stoupenci lásky a pravdy a obhájci lidských práv.

Všimněte si, pokud někdo udělá vtip na blondýnku, gaye či Roma, je okamžitě veškerou korektní prokavárenskou kulturní frontou odsouzen jako sexista či xenofob. A to bez ohledu na to, zda je to satirický šleh vtipný či hloupý. Není prostě dovoleno!

Pokud divadelní soubor připraví satiru, v níž se vysmívá mluvčímu prezidenta či prezidentovi samotnému, celá prokavárenská kulturní fronta jásá (a Česká televize neopomene o této mimořádné umělecké události udělat reportáž). A to bez ohledu na to, že je to svým obsahem satirický šleh spíše urážlivý než vtipný. Jenže „quod licet iovi, non licet bovi“. To by se dnes přeložilo asi jako „co je dovoleno nám, korektním elitám, není dovoleno vám, volům“.

Kurt Tucholsky měl pravdu. Ve svobodné společnosti nemůže mít právo na humor jen jedna strana. Žil v době, kdy se Hitler dostal k moci a musel před ním z Německa uprchnout, neboť byl kromě jiného autorem satiry zesměšňující výmarskou éru. Jmenovala se příznačně „Deutschland, Deutschland über alles“.

Tomu, že se naše prokavárenská kulturní fronta nechce chovat jako předvoj totality a je demokratická, uvěřím teprve tehdy, až se třeba objeví opravdu dobrá satira na odpůrce stávajícího prezidenta, a kavárenští recenzenti ji pochválí. A kdyby o ní ještě udělala pochvalnou reportáž Česká televize, a dokonce ji – nedej Bože! – odvysílala, mohu s klidnou myslí zemřít, protože jsem se dožil skutečného zázraku.

Segregace

Obecně se tak označuje oddělování či vylučování. V politice se v časech socialismu vžilo, že jde o projev rasové diskriminace (především v USA a Jihoafrické republice – pro ty méně znalé, mluvíme o časech před Obamou a Nelsonem Mandelou). Podstatou byla podle Rudého práva snaha zabránit styku mezi bílými a barevnými obyvateli. U nás se tenhle pojem začal po roce 1989 opatrně používat i k hodnocení problémů mezi majoritní společností a Romy. Zvláště v souvislosti s nevysokou zídkou v ústecké Matiční ulici se slovo segregace skloňovalo ve všech možných pádech. Jenže za dvacet let se časy změnily. Mnohakilometrové zdi a ploty se staly běžnou životní realitou a ze segregace (což zní příliš rasisticky) se stalo pouhé vyloučení. Dnes tedy hovoříme o vyloučených lokalitách, vyloučených rodinách. Existují a jejich počet v celé Evropě roste a nikdo neví, co s tím. Pro aktivisty a ochránce lidských práv je to vítaný zdroj obživy, pro politiky neřešitelný problém, pro bezpečnostní složky černá můra a pro prostého člověka něco, čemu se slušný člověk raději vyhne (a v dobré společnosti se o tom nemluví). Nedejme se však mást naivními či granty podplacenými komentátory, kteří tvrdí, že chyba je v nás, v majoritní společnosti, protože vytváříme vyloučené lokality a ghetta.

Především k pojmu ghetto. Mnohokrát jsem četl, že Češi byli hanební, protože ve středověku nutili židy, aby žili v ghettech. Vězte tedy, že to je hloupost. Středověké ghetto nebyl výraz segregace, ale bylo to privilegium, o které židé usilovali a za které panovníkovi platili zvláštní daně. A to z jednoduchého důvodu. Ghetto byl obvykle zdí ohraničený prostor, v němž byli vyjmuti z pravomoci církve a místní úřadů. Tam podléhali jen panovníkovi a měli to privilegium, že mohli vyznávat talmud a řídili se příkazy svého rabína. Bylo to tedy svobodné, exteritoriální území v moři křesťanství. Z ghetta mohli kdykoli odejít, ale museli se do něj na noc vracet (nebylo však podmínkou). Sami židé však ghetto opouštěli jen výjimečně, obvykle kvůli obchodům, protože se cítili mezi svými dobře. Tam byli doma.

A stejné je to dnes s vyloučenými lokalitami. Nevznikají na základě administrativního rozhodnutí, ale spontánně. Stačí, aby se někde usídlila romská rodina, záhy se tam přistěhuje několik dalších spřátelených a za pár let tam jsou jen Romové. Neromské rodiny samy rychle odcházejí. Nikoli kvůli rasismu, ale každá mikrosocieta má své zvyklosti a styl života, a ten romský prostě neromským sousedům nevyhovuje.

A stejné je to s vyloučenými no go zónami v Německu a Francii. Vznikají na základě naprosto stejných mechanismů a Němci a Francouzi se raději odstěhují. Tahle novodobá ghetta minoritám vyhovují, protože si v nich žijí podle svého. Tisíckrát mohou vznikat úřady pro integraci, můžeme platit mraky romských poradců, k ničemu to nepovede. Lidé stejných kulturních a životních návyků se budou vždycky stahovat na jedno místo. A tenhle problém tu bude, dokud oni nezmění své tradiční návyky, náboženství, postoj k práci, zákonům a hygieně. To, čemu se tedy říká segregace či vyloučení, je totiž problém mnohem složitější, než aby se řešil žvaněním u kulatých stolů.

V první řadě je třeba, aby si společnost ujasnila, zda je multikulturalismus možný (jak se zdá, není) a v návaznosti na to pak stanovila pravidla pro obecné soužití, platná naprosto pro všechny bez výjimky. A hlavně musí vyžadovat plnění zákonů a pravidel i za cenu represe. V případě malých skupin (o jakých hovoříme u nás) to možné je. V případě milionů muslimů, kteří v některých západních zemích vytvářejí státy ve státě, to už asi bez drastických konfliktů nejde. Takže je každá rada sice drahá, jenže do toho bolavého vředu se dříve nebo později bude muset sáhnout.

Vlastenectví

Vlastenectví je, jak už sám název napovídá, projevem identifikace s místem, kde jsem se narodil, a s lidmi, mezi nimiž žiji a žili i moji předkové. Vlastenectví znamená pocit jistoty a domova, ale je to také odpovědnost a práce, aby se tenhle domov nezdevastoval, ale naopak dál zveleboval.

Naše generace je snad první po mnoha tisíciletích lidské existence, kdy se význam vlastenectví relativizuje. Existují mezi námi tací experti, kteří tvrdí, že vlastenectví je zaostalý, zatuchlý, vyčpělý a dokonce pokroku nepřátelský pocit. Tohle tvrdí občas lidé, kteří nejsou v naší společnosti uznávaní tak, jak si myslí, že by měli být (a tak se nám za to mstí). To je však spíše sociální bulvár.

Horší je, že totéž hlásají politici, média a aktivisti, kteří jsou napojeni na zahraniční mocenské a ideologické elity a snaží se prosazovat jejich velmocenskou politiku. Vše, co se staví proti zájmům Ameriky nebo Bruselu, je tudíž nekorektní a hanebné. Neblahým podhoubím téhle nekorektnosti je vlastenectví, které je vlastně totéž co nacionalismus, a ten se prakticky rovná fašismu; a v pozadí všeho je poklonkování Putinovi. Takhle nějak vypadají myšlenkové konstrukce těch, kteří denuncují naše vlastenectví.

Proti němu staví jako zářný příklad evropanství. Jenže co je ve své podstatě evropanství? Pokud jsou naší vlastí Čechy, Morava a Slezsko, jsme čeští, moravští a slezští vlastenci. Jakmile se zruší státy a vytvoří se jednotná Evropa a jednotný evropský národ, logicky se pocit vlastenectví přenese na Evropu. Jen s tím rozdílem, že tohle nové vlastenectví nebude ctít naše hodnoty, ale hodnoty Německa a něco málo francouzských, do té míry, kolik jim Němci dovolí. Vlastenectví je totiž logický a přirozený společenský vztah a je tedy lež stavět proti vlastenectví evropanství.

Ve skutečnosti se, přesněji řečeno, staví proti českému vlastenectví zatím hypotetické vlastenectví evropské (je ještě v plenkách a doufejme, že tam i zůstane). Není ostudou být vlastenec, to je přirozený lidský pocit a dokonce potřeba. Pokud nám různí evropsky naladění chytrolíni spílají, pak ve skutečnosti nikoli proto, že jsme vlastenci, ale proto, že hájíme české, moravské a slezské tradiční životní hodnoty a naše politické a hospodářské zájmy proti německým, francouzským, americkým a koneckonců i arabským (a samozřejmě i ruským a čínským). Jenže takhle se to nahlas říci nesmí. A tak se kritizuje naše zpátečnické vlastenectví. Čím více ho budou kritizovat ti, kteří se zřejmě už necítí být Čechy, tím lépe, protože to znamená, že před nimi a žádnými cizáky neohýbáme hřbet.

Vyváženost

V představách ideologů korektnosti má jít o princip, že je třeba každou událost, která by nekorektností jen zaváněla, analyzovat i z pohledu opačného, když už ji musíme odvysílat. Je třeba navodit dojem, že nic není jen špatné, ale ve všem jsou i kladné pozitivní rysy. V praxi to vypadá tak, že v rámci informace o násilí, které spáchala skupinka migrantů na ženách, se musí dodat, že násilí na ženách páchají i muži, kteří nejsou migranty, a naopak je tu mnoho migrantů, kteří ženy nenapadají. K tomu se přidá sentimentální obrázek ubohé ženy, která vláčí několik dětí a bosá putuje po kamenitých silnicích Balkánu za lepším životem.

Tohle ovšem platí jen jednosměrně. Pokud se sdělují informace podle editorů korektní, není třeba je vyvažovat těmi nekorektními. Ukazuje-li se třeba člun migrantů, přistávající u kamenitého evropského pobřeží, neudává se, že ne všichni migranti se u nás chovají podle zákonů. Proevropské zprávy se nevyvažují. Vyváženost, jak si ji definovala veřejnoprávní média, je metoda, jak se tvářit objektivně, ale současně lidem nenápadně říkat, co si mají a nemají myslet.

Nežehrám, tohle si nevymyslely současné mediální elity, tohle je metoda stará jako lidstvo samo. No, to jsem trochu přehnal, ale určitě je stará jako média sama. Za socialismu platilo, že pokud se musela odvysílat zpráva z kapitalistické ciziny a nešlo zrovna o násilí na černoších nebo dělnících, vždycky se musela hned po ní zařadit zpráva o budovatelských úspěších a moudrosti ústředního výboru KSČ. Ostatně, stejné je to dnes. Zprávy na pravou míru uvádí několik prominentních politiků, obvykle z opozičních stran (tedy těch, které od voličů dostaly minimum hlasů a jsou pro chod státu v podstatně bezvýznamné), ovšem jejich názory konvenují editorům veřejnoprávních médií. A tak se vyjadřují pořád a ke všemu.

Tenhle nedostatek postihuje i nedávná zpráva mediálních odborníků, kteří analyzují to, zda je dáván všem politických stranám a různým názorům stejný prostor (pod tlakem inkvizice ji prý později odvolali, stejně jako Galileo Galilei tvrzení, že Země je kulatá). Jisté však je, že mediální prostor nebyl donedávna dáván politickým směrům proporčně.

Vyváženost není proto, aby něco ve skutečnosti vyvažovala. Je metodou mediálního ovlivňování veřejného mínění v rukách úzké skupiny elit, protože lid by mohl propadnout neoprávněné důvěře k některým politikům, a proto ho musíme krmit informacemi o úspěších opozice a politiků, „které máme rádi“. V nedávné prezidentské kampani nenechala veřejnoprávní média nit suchou na stávajícím prezidentovi, aniž by tyhle informace vyvažovala zprávami o chybách jeho hlavního oponenta. A že jich bylo, jak se ukázalo později. Takže nedejte se klamat tím, že vyváženost je metodou, jak zajistit objektivní hodnocení událostí!

Xenofobie

Se slovy se v mediálním prostoru zachází často nikoli podle jejich významu, ale podle okolností. Připomíná mi to vtip z mládí o předávání zpráv na vojně. Má dojít k zatmění měsíce a velitel útvaru chce, aby tento mimořádný astronomický úkaz viděla celá posádka. Nařídí proto náčelníkům, aby to v rozkaze sdělili vojákům. Náčelníci to nařídí velitelům rot, ti velitelům čet a ti velitelům družstev. K vojákům se dostane informace, že se v noci asi něco stane, ale bojový poplach to nebude, takže mohou klidně spát. S pojmem xenofobie je to stejné. Původně šlo o odborný pojem z psychologie, který znamená strach z neznámého.

Pak vyrukovala skupina našich vědců s peticí, že je znepokojena nárůstem xenofobie ve společnosti. Mnozí politici a média prý užívají rétoriku strachu z cizinců a lhostejnosti k jejich utrpení. Díky tomu se záhy v mediálním prostoru stalo z xenofobie synonymum pro nenávist k migrantům. Xenofob už není neduživý človíček, který se třese hrůzou při zmínce o tmě, bouřce, nemoci či upírech, ale je to odporný svalovec v kožené bundě, s vytetovaným nacistickým symbolem na předloktí a s pendrekem v ruce, jehož koníčkem je tyranizovat nebohé imigranty.

Přitom je to naprosto nelogické přenesení významu, protože vzhledem k událostem posledních dvou let vztah k migrantům není strachem z neznámého, ale naopak, je to logický strach ze zcela známého a konkrétního. Nebo možná je to i strach ze zamlčovaného. Protože čím hůře se daří integrace migrantů a čím více se oni sami podílejí na různých problémech, tím méně se o tom smí hovořit a psát. Takže by možná mohla ona starostlivá skupina vědců přijít s novou peticí, v níž by nás napomenula, abychom moc nemluvili (včetně mě, samozřejmě!).

Západní hodnoty

Pojem „hodnoty“ byl vždycky v dějinách rétoricky působivý a univerzálně použitelný, protože je ve své podstatě nedefinovatelný. Před časem jsem oslovil několik svých přátel, aby mi napsali, co považují za západní hodnoty. Sešli se asi v třetině bodů. To je málo, nemyslíte?

Zkuste to také. Nikoho neovlivňujte, jen známé požádejte, aby napsali deset konkrétních věcí, které chápou jako evropskou hodnotu. A to jsou lidé, s kterými jste naladěni na stejné vlně. A teď si představte, že na to budou odpovídat lidé různého vzdělání, profesí, věku a míst, kde žijí. Ale pokud bychom tenhle pokus opakovali mezi politiky, nebude to lepší. Stoupenci pravice to budou vidět úplně jinak než ti nalevo, lidovci jinak než liberálové. A ani politologové a komentátoři se naprosto neshodují, snad s výjimkou tvrzení, že evropskou hodnotou je demokracie. Někteří ještě přidávají prosperitu a svobodu. Ale to je tak všechno.

Ale abychom se nemýlili, pokud bychom podobný výzkum dělali ve středověku a chtěli zjistit, co jsou křesťanské hodnoty (pokud odmyslíme desatero), pak to také nezjistíme. A věřte mi (se znalostí dobových kronik), pro Francouze bude křesťanskou hodnotou zabíjení Angličanů a pro křesťany bez výjimky pobíjení muslimů.

A nechtějte zkoumat, jaký rozptyl názorů bychom dostali, pokud bychom třeba hledali, jaké byly hodnoty socialistického člověka. Pokud bychom se za socialismu vyptávali (samozřejmě soukromě a nejraději mezi čtyřma očima), co jsou západní hodnoty, dozvěděli bychom se, že to je možnost cestovat volně přes hranice, nakupovat v supermarketech, jíst hamburgery a kupovat si Burdu a Playboy. Někteří by ještě zasněně dodali, že západní hodnotou je Tuzex (to byli ti, kteří netušili, jak to na Západě doopravdy chodí).

Jinými slovy – západní hodnoty nejsou ve skutečnosti nic reálného. Jsou to představy, sny, ideologické modely, politická hesla a často bezuzdné mediální plácání. Máme své vlastní hodnoty (ovšem stejně těžko uchopitelné a definovatelné). Ale oč je naše demokracie horší než ta západní, oč je naše touha po svobodě horší než západní, oč jsme my sami horší než ti, co žijí u Rýna a v zemi galského kohouta?

A ruku na srdce, nejsme naopak v některých ohledech dokonce lepší? Máme své zkušenosti a představy o svobodě a budoucnost ukáže, zda se časem nezačnou zklamaní obyvatelé Západu stěhovat k nám, do oázy hodnot, které Západ prohospodařil.

Zkušenost

Už v antice platilo úsloví: „Primum est vivere, deinde philosophari.“ V překladu to znamená – napřed žít, potom filozofovat. Tuhle zásadu ctili všichni naši předkové. Zastávat úřady a správní funkce vždycky vyžadovalo dosažení určitého věku, tedy získání životních zkušeností.

Univerzitní hodnosti byly od středověku vázány nejen na dosažené vzdělání, ale i praxi a věk. Mistrem teologie se mohl stát učenec až ve svých čtyřiceti letech. Čím důležitější byla pro výkon životní zkušenost, tím vyšší bývala hranice, kdy je možno tohoto postu dosáhnout. Pokud bylo zvolenému papežovi méně než šedesát let, bylo to v očích církevní hierarchie „mladé ucho“. Opatové klášterů bývali vždycky vybíráni jen z nejstarších bratrů řeholní komunity.

V případě panovníků to ovšem neplatilo, protože jejich úkolem nebylo filozofovat, ale vládnout a bojovat. Ale i tam se vyžadovala praxe, a pokud byl nový vládce příliš mladý, míval rádce, často některého ze starších a zkušenějších příbuzných, který v koncepčních záležitostech rozhodoval za něj.

Jakmile se začala budovat byrokracie, u vyšších postů byly zkušenosti alfou a omegou. Ani řemeslnický cech mezi sebe nepřijal z řad tovaryšů nového mistra, dokud nezískal zkušenosti. To se přeneslo i do politiky. Za první republiky mohl být do Sněmovny zvolen poslanec starší 30 let a do Senátu starší 45 let. Protože dnešní politici jsou asi chytřejší než ti za Masaryka, stačí dnes pro zvolení do Poslanecké sněmovny věk 21 let a do Senátu 40 let.

Zkušenosti se vyžadují v každém oboru lidské činnosti, s výjimkou jediné, a tou je činnost politologů, teoretiků lidských a ženských práv a komentátorů dnešního dění. Chlapci a dívenky, sotva vyjdou ze školy, s hlavou plnou teoretických pouček, vystupují na televizních obrazovkách nebo plní internetové stránky (často placené z grantů) svými analýzami dění kolem nás.

I když nijak nepřeceňuji rozhled politiků, připadá mi směšné, pokud pětadvacetiletý politolog rozšafně vykládá, co si myslí padesátiletý senátor, co dělá špatně, co dobře, co by měl udělat a co ne. A co děláme špatně my, obyčejní lidé, kteří jsme nestudovali příručky jako tihle mládenci a dívenky. Je někdy úsměvné poslouchat, co si myslí na základě knih, protože je zřejmé, že mezi ty, o nichž hovoří, nejspíše mnohdy ani nepřišli. Ale buďme k nim shovívaví, až se zase někde objeví. I my jsme v mládí věděli všechno nejlépe a i oni z toho určitě časem vyrostou.

(Vlastimil Vondruška: Epištoly o elitách a lidu. Brno: Moravská Bastei MOBA 2018. ISBN 978-80-243-8317-0)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Radomil Bábek: Nouzový stav – sen neschopných papalášů

19:53 Radomil Bábek: Nouzový stav – sen neschopných papalášů

Hlasy poslanců ANO, ČSSD a KSČM rozhodly, že bude ČR ve stavu nouze do poloviny února, a ministr Bla…