Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 66. díl. Třetí vlna

25.02.2019 10:48

Americký politolog Samuel Phillips Huntington se narodil 18. dubna 1927 a zemřel 24. prosince 2008. Jeho příznivci i odpůrci se shodují v tom, že Huntington byl nesporně vlivný a zároveň kontroverzní politický teoretik (do praktické politiky vstoupil jako poradce bývalého amerického presidenta Cartera).

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 66. díl. Třetí vlna
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Huntington studoval na univerzitě v Yale, promoval na Harvardově univerzitě, kde také od dosažení doktorátu v roce 1950 učil. Zabýval se poměrem mezi vojenskou a civilní vládou, státními převraty a vlivem imigrace. Upozornil na sebe knihou Politický řád v měnících se společnostech z roku 1968, v níž varoval, že společenská a hospodářská modernizace v post-koloniálních zemích nestačí k nastolení demokracie. Stabilní demokracie potřebuje silné instituce, zejména stabilní politické strany; pokud jim úroveň politické mobilizace „přeroste přes hlavu“, je politický řád přímo ohrožen.

Článek Střet civilizací z roku 1993 a stejnojmenná kniha vydaná o tři roky později vyvolaly dramatickou polemiku, protože proti představě „konce dějin“ (kterou zastával např. Francis Fukuyama) a očekávání pokojného vítězství demokracie po pádu komunistických režimů postavil Huntington představu několika soupeřících civilizací, z nichž zejména indická, konfuciánská a islámská jsou podle Huntingtona na vzestupu. Obecně uvádí osm civilizací: západní, slovansko-pravoslavnou, islámskou, hinduistickou, konfuciánskou, japonskou, latinskoamerickou a africkou. Budoucí konflikty podle Huntingtona nebudou konflikty mezi státy, ale mezi kulturami a civilizacemi, budou probíhat především podél tzv. zlomových hranic - linií, kde se civilizace střetávají. Kritikové namítali, že Huntington přeceňuje význam kulturní rozdílnosti a nebere na vědomí různosti a rozpory uvnitř jednotlivých kulturních okruhů. Který z obou táborů měl větší díl pravdy, o tom se můžeme přesvědčit v přímém přenosu už čtvrtým rokem, kdy se do zbyrokratizované a postupně svobody zbavované Evropy táhnou zástupy jinokulturních nomádů a starý kontinent na to neumí nijak rozumně reagovat.

Další Huntingtonova zásadní kniha „Kdo jsme?“ (Who We Are?, česky vyšla pod názvem „Kam kráčíš Ameriko“ pouhý rok po jejím původním vydání, tedy v roce 2005) rozebírá americkou národní identitu a varuje před jejím ohrožením zejména imigrací z Latinské Ameriky. Ta by mohla USA rozdělit na „dvojí lid, dvojí kulturu, dvojí jazyk“. Jakkoli autora někteří kritikové obvinili z rozdmýchávání rasových vášní, je zřejmé, že Huntingtona vedlo k jeho závěrům pečlivé studium trendů politického, sociálního a kulturního vývoje světa a starost o jeho pouhé přežití. A ostatně i v tomto tématu se dnes může Huntington jevit jako posel prorockých zpráv, které nemusí být každému dvakrát po chuti, ale jak se říká, lepší nepříjemná pravda, než laskavá lež.

Poslední česky vydaná kniha profesora Huntingtona vznikla už na přelomu 80. a 90. let, v originále vyšla v roce 1991 a nese název Třetí vlna, jakož i vysvětlující podtitul Demokratizace na sklonku dvacátého století. V zasvěceném překladu Tomáše Suchomela ji roku 2008 vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury.

Autor se v ní zabývá velmi podrobně otázkou, které faktory se podílely na tom, že došlo v období mezi léty 1974-1990 k demokratizačnímu procesu na mnoha místech planety, a to za situací tak rozdílných, že je těžké v nich hledat analogie a souvislosti. K demokratizačnímu procesu došlo v Argentině, Brazílii, Uruguayi, také na Tchajwanu, v Nigérii, ale samozřejmě i v řadě evropských států – nejprve Portugalsku, Španělsku, Řecku, později v celém bloku někdejších sovětských satelitů.

Huntington samozřejmě bere v potaz všechny možné činitele tohoto procesu – ekonomické podmínky, změny náboženských poměrů, roli armády v té které zemi, trend upadající legitimity a výkonnosti autoritářských režimů, jdoucí zpravidla ruku v ruce se snižováním stupně i množství násilí páchaného na ovládaných masách obyvatel. Neopomíjí samozřejmě ani mezinárodní souvislosti, a do značné míry též tzv. lavinový efekt.

Možná vůbec nejzajímavější a de facto klíčovou částí knihy Třetí vlna je série návodů či rad pro ty, kdo se pokoušejí proměnit politické uspořádání. Huntington to nazývá „Směrnicemi pro demokratizátory“. Sestavuje matice pokynů ke krokům, které při veškerém zobecnění zúročených historických zkušeností nelze opomenout v procesu změny politického režimu. A ačkoli Huntingtonův kánon tvoří slovo „demokratizace“, při pozorné četbě zjistíme, že jde o precizní, skoro až učebnicový návod k realizaci politické změny převzetím moci. (Svým způsobem je to analogický text vůči slavné studii italského spisovatele Curzia Malaparteho, která vyšla česky v roce 1933 pod názvem Státní převraty). Huntingtonovy vývody měly svou platnost jak v období přelomu 80. a 90. let, tak při pohledu dnešní optikou. Protože jak připomněl filosof Jiří Fuchs, původně na demokratické bázi stojící Evropská unie se v průběhu let proměnila v docela pevně zabetonovanou totalitu.  A vedlejším poznáním plynoucím z četby této Huntingtonovy práce, může být i zjištění, v kolika odhadech se tento optimista mýlil, či lépe: kolik nepředstavitelných kotrmelců mezitím demokratické země dokázaly absolvovat, aby se změnily ve svůj vlastní opak.

Čtěme tedy Třetí vlnu s vědomím, že byla poplatná stupni politologického poznání z času před koncem milénia, ale obecný přínos – v kladném i záporném smyslu, může mít i pro nás dnes.

Demokracie a demokratizace

Závislou proměnnou v této studii není demokracie nýbrž demokratizace. Naším cílem je vysvětlit, proč se některé země, jež byly dříve autoritářské, demokratizovaly a proč k tomu došlo v určitém časovém období. Zajímáme se o změnu režimu nikoliv o jeho existenci.

Tato studie se tedy odlišuje od pojednání, která se zabývají především charakteristickými znaky společnosti s demokratickými či nedemokratickými vládami. Existuje například mnoho studií, které prokazují, že různé sociální a hospodářské faktory bezprostředně souvisejí s tím, zda má daná země fungující demokratické instituce. Jak ovšem zdůraznil Dankwart Rustow, genetická vysvětlení se liší od vysvětlení funkčních. Bezmála všechny bohaté země jsou sice demokratické a bezmála všechny demokratické země jsou bohaté, ale tato shoda sama o sobě neříká nic o tom, jaký je mezi bohatstvím a demokratickou vládou příčinný vztah. Pokud byly demokracie bohaté už dávno před tím, než se staly demokraciemi, (což - poměrně vzato - většina zemí severní Evropy byla), bohatství zjevně samo o sobě není postačujícím vysvětlením jejich přechodu od nedemokratických systémů vlády k systémům demokratickým. Podobně se dá prokázat, že demokracii se nezřídka dařilo v protestantských zemích, ale mnohé země byly protestantské a nedemokratické po celá dvě staletí anebo i déle, než se staly demokraciemi.

V poslední době bylo předloženo bezpočet teorií a právě tolik nezávislých proměnných vysvětlujících demokratizační procesy. K proměnným, o nichž se tvrdí, že se nějak podílejí na demokratizaci a podporují demokracii, patří:

  • vysoká celková úroveň hospodářského blahobytu;

  • poměrně rovnoměrné rozložení příjmů a/nebo bohatství;

  • tržní hospodářství;

  • hospodářský rozvoj a sociální modernizace;

  • vláda feudální aristokracie v nějakém období dějin dané společnosti;

  • nepřítomnost feudalismu v dějinách dané společnosti;

  • silná buržoasie („bez buržoasie není demokracie“ jak to pádně vyjádřil Barrington Moore);

  • silná střední třída;

  • vysoká úroveň gramotnosti a vzdělání;

  • instrumentální spíše než konzumní kultura;

  • protestantství;

  • společenský pluralismus a silné zprostředkující skupiny;

  • rozvoj politické soutěživosti již v době kdy se politického dění účastnili jen nemnozí;

  • demokratické struktury autority uvnitř jednotlivých sociálních skupin, zvláště těch, které mají bezprostřední vztah k politice;

  • nízká úroveň společenského násilí;

  • nízká úroveň politické polarizace a extremismu;

  • vedoucí političtí představitelé oddaní ideji demokracie;

  • historická zkušenost britské kolonie;

  • tradice snášenlivosti a kompromisu;

  • okupace prodemokratickou cizí mocností;

  • vliv prodemokratické cizí mocnosti;

  • touha elit napodobovat demokratické státy;

  • tradice úcty k zákonům a právům jednotlivce;

  • komunální (etnická, rasová, náboženská) stejnorodost;

  • komunální (etnická, rasová, náboženská) různorodost;

  • konsensus ve věci politických a sociálních hodnot; a

  • nepřítomnost konsensu ve věci politických a sociálních hodnot.

Teorie vysvětlující, jak takové faktory souvisejí s demokratizací a demokracií působí téměř ve všech případech veskrze přijatelným dojmem. Avšak každá proměnná a každá teorie bude s vysokou pravděpodobností vysvětlovat jen několik málo případů. Za půl století po roce 1940 došlo k demokratizaci v Indii, Kostarice, Venezuele, Turecku, Brazílii, Botswaně, Řecku a Japonsku. Pokusíme-li se najít společnou a všudypřítomnou nezávislou proměnnou, která by mohla hrát významnou roli ve vysvětlení politického vývoje v takto rozdílných zemích, bude naše hledání nejspíše marné, nepovede-li přímo k tautologii. Příčiny demokratizace se výrazně liší jak místo od místa, tak i čas od času. Z bohatství teorií a rozmanitosti historické zkušenosti pravděpodobně plyne platnost následujících tvrzení:

1) Neexistuje žádný jednotlivý faktor, který by postačoval k vysvětlení demokratického vývoje buď ve všech zemích, kde k takovému vývoji došlo, anebo v jedné konkrétní takové zemi.

2) Neexistuje žádný jedinečný faktor, bez něhož by se demokratický vývoj v žádné zemi neobešel.

3) Demokratizace je v každé zemi, kde k ní dojde, výsledkem souběhu příčin.

4) Souběh příčin, jejichž následkem je ustavení demokracie, je v různých zemích různý.

5) Příčiny, které obecně vzato způsobily jednu demokratizační vlnu, se liší od příčin, které způsobily ostatní demokratizační vlny.

6) Příčiny, které způsobily počáteční změny režimů v rámci dané demokratizační vlny, se pravděpodobně liší od těch, které způsobily pozdější změny režimů v rámci téže vlny.

Směrnice pro demokratizátory 1. – Jak reformovat autoritářské systémy

K nejdůležitějším poučením, jež pro demokratické reformátory působící v autokratických režimech vyplynula z úspěšně provedených demokratických přerodů ve Španělsku, Brazílii a některých dalších zemích, patří:

1) Dobře si zajistěte svou politickou základnu. Tak rychle, jak jen to půjde, obsaďte nejdůležitější mocenské pozice ve vládě, ve straně i v armádě stoupenci demokratizace.

2) Dbejte na udržení zpětné legitimity. Jinak řečeno, změny vždy provádějte s využitím zavedených procedur nedemokratického režimu a skupiny stoupenců starých pořádků chlácholte symbolickými ústupky. Postupujte způsobem dva kroky vpřed krok vzad.

3) Postupně obměňujte kruhy, které vám poskytují politickou podporu tak, abyste stále méně byli závislí na vládních skupinách, které změnám odporují, a na svou stranu získávejte opoziční skupiny podporující demokracii.

4) Buďte připraveni na to, že stoupenci starých pořádků dříve či později podniknou nějaký zoufalý krok s cílem změny zvrátit. Například se pokusí provést státní převrat. Popřípadě je i popichujte, aby tak učinili, a jakmile k tomu dojde, nejzarytější odpůrce změny nemilosrdně potlačte, izolujte a zdiskreditujte.

5) Vezměte iniciativu v demokratizačním procesu do svých rukou a nikdy se jí nevzdávejte. Vaše vedení musí jasně vyplývat ze síly, kterou disponujete, a demokratizační opatření nikdy nezavádějte v reakci na zjevný tlak ze strany extrémních a radikálních opozičních skupin.

6) Vyhýbejte se přehnaných očekávání stran toho, jak daleko mohou změny dojít. Vždy raději zdůrazňujte, že v probíhajícím procesu je třeba pokračovat, a odmítejte se zabývat podrobně promyšlenými demokratickými utopiemi, jejichž uskutečnění snad má být konečným cílem.

7) Podporujte rozvoj odpovědné a umírněné opoziční strany, kterou klíčové skupiny ve společnosti včetně armády, přijmou jako snesitelnou alternativu současné vlády, z níž není třeba mít obavy.

8) Vytvořte kolem demokratizačního procesu atmosféru nevyhnutelnosti, takže se mu dostane obecného přijetí jakožto nutnému a přirozenému vývoji, i když někteří lidé na demokratizaci nepřestanou pohlížet jako na vývoj nežádoucí.

Směrnice pro demokratizátory 2. – Jak svrhávat autoritářské režimy

Pro opoziční umírněné demokraty usilující o svržení autoritářského režimu vyplývají z dějin demokratizačních výměn následující směrnice:

1) Soustřeďte hlavní pozornost na nelegitimnost a pochybnou legitimitu autoritářského režimu. Je to jeho nejzranitelnější místo. Útok proti režimu veďte vždy v kontextu obecných záležitostí vzbuzujících v širokých vrstvách zájem a starost, jako jsou korupce a brutalita. Funguje-li režim úspěšně zvláště po stránce hospodářské, nebudou mít takové útoky žádné zásadní výsledky. Jakmile ovšem jeho výkonnost poklesne, (a dříve či později k tomu dojít musí), zdůrazňování nelegitimnosti režimu se stane vůbec nejvýznamnějším prostředkem k tomu, zbavit ho moci.

2) Autoritářští vládci podobně jako demokratičtí vedoucí představitelé dříve či později ztrácejí sympatie těch, kdo je původně podporovali. Odcizené skupiny bývalých stoupenců režimu je zapotřebí pobízet k tomu, aby podporovaly demokracii jakožto jedinou skutečnou alternativu současného systému. Zvláště je třeba bojovat o podporu velkých obchodníků, středostavovských odborníků, náboženských představitelů a předáků politických stran, z nichž většina pravděpodobně svého času ustanovení autoritářského systému schvalovala. Čím úctyhodnějším a odpovědnějším dojmem bude opozice působit, tím snazší pro ni bude získávat si nové stoupence.

3) Předcházejte si generály. V posledku se totiž režim zhroutí nebo přetrvá v závislosti na tom, zda ho velitelé ozbrojených sil podpoří, přidají se k opozici, anebo budou vyčkávat, jak se situace vyvine. Podpora armády se ve chvíli, kdy vypukne krize, jistě hodí, ale ve skutečnosti není třeba ničeho více než neochoty vojáků bránit režim.

4) Praktikujte a hlásejte nenásilí. Mimo jiné vám to usnadní dohodu s bezpečnostními složkami. Vojáci obvykle nesympatizují s těmi, kdo po nich házejí Molotovovy koktejly.

5) Chopte se každé příležitosti k tomu dát najevo svou opozici proti režimu, a to včetně účasti ve volbách, které režim organizuje.

6) Navažte styk s mezinárodními sdělovacími prostředky, se zahraničními organizacemi na ochranu lidských práv a s nadnárodními organizacemi, jako jsou například církve. Zvláště důležité je mobilizovat podporu ve Spojených státech. Američtí kongresmani vždy vyhledávají problémy s velkým mravním rozměrem, které jim získají publicitu a dají se využít proti současné americké vládě. Mluvíte-li s nimi, dramatizujte svou situaci a zajistěte jim materiál, který budou moci využít v televizních záběrech a v projevech, o nichž noviny budou referovat na prvních stránkách.

7) Prosazujte sjednocení opozičních skupin. Pokuste se o vytvoření organizace, která by všechny takové skupiny zahrnovala a zastřešovala a umožňovala jim spolupracovat. Nebude to nijak snadné, a jak ukazují příklady Filipín, Chile, Koreje a Jižní Afriky, v šíření neshod mezi opozičními skupinami často bývají autoritářští předáci nesmírně zběhlí. Jedním z kritérií vaší způsobilosti stát se demokratickým vůdcem své země je právě vaše schopnost překonávat takové překážky a dosáhnout alespoň určitého stupně opoziční jednoty. Mějte na paměti poučení, jež vyslovil Gabriel Almond: „Velcí vůdci jsou velcí stavitelé koalic“.

8) Jakmile se autoritářský režim zhroutí, buďte připraveni rychle vyplnit prázdné místo jež vznikne tam, kde se dříve uplatňovala autorita režimu. Můžete toho dosáhnout prosazením oblíbeného a charismatického vůdce s demokratickými sklony, rychlým uspořádáním voleb, poskytujících nové vládě legitimitu založenou na hlasu lidu, anebo vybudováním mezinárodní legitimity, jíž dá vzniknout podpora ze strany zahraničních a nadnárodních činitelů ( mezinárodních organizací, Spojených států nebo katolické církve). Nezastírejte si, že někteří z vašich bývalých koaličních partnerů budou mít zájem spíše na tom, aby zemi ovládla nová diktatura, v jejímž čele budou stát oni sami, a v tichosti organizujte stoupence demokracie, kteří takovým snahám v případě potřeby zabrání.

Rizika konfrontace a případné porážky motivují tedy vládu i opozici k tomu, aby spolu jednaly. Přičemž základem dohody se stávají záruky, že žádná ze stran neztratí všechno. Obě dostanou příležitost podílet se na moci, popřípadě o ni soutěžit. Představitelé opozice vědí, že už je nikdo nepošle za mříže, a vládní představitelé získají jistotu, že se nebudou muset uchýlit do vyhnanství. Vzájemné snížení rizika se tak vládním reformátorům i umírněným opozičníkům stává důvodem, proč spolupracovat na ustavení demokracie.

Směrnice pro demokratizátory 3. – Jak dojednat změnu režimu

Pro demokratické reformátory ve vládě:

1) Následujte směrnice pro reformování autoritářských systémů. Nejdříve izolujte a oslabte opozici stoupenců starých pořádků, a pak zkonsolidujte své vlastní postavení ve vládě i v politické mašinérii.

2) Rovněž v souladu s těmito směrnicemi se sami chopte iniciativy a překvapte jak opozici, tak i stoupence starých pořádků ústupky, které jste ochotni učinit, ale zároveň nikdy neustupujte zjevnému tlaku opozice.

3) Zajistěte, aby se konceptu vyjednávání dostalo podpory předních generálů nebo jiných nejvyšších představitelů bezpečnostních složek.

4) Udělejte, co jen budete moci pro posílení postavení, autority a umírněnosti svého hlavního vyjednávacího partnera v řadách opozice.

5) Vytvořte si důvěrné a spolehlivé zákulisní kanály, jež budete moci využívat při jednání o klíčových otázkách s vedoucími představiteli opozice.

6) Podaří-li se vyjednávání úspěšně uzavřít, velmi pravděpodobně skončíte v opozici. Logicky tudíž máte největší zájem na tom, aby byla dostatečně zaručena i ochráněna práva opozice jakož i ostatních skupin, jež byly s vaší vládou spojeny (například armády). Vše ostatní může být předmětem jednání.

Pro umírněné demokraty v opozici

1) Buďte připraveni mobilizovat své stoupence a pořádat demonstrace, kdykoli to oslabí postavení stoupenců starých pořádků ve vládě. Příliš mnoho protestních pochodů a demonstrací však pravděpodobně povede spíše k jejich posílení, k oslabení vašeho vyjednávacího partnera a k nárůstu obav příslušníků střední třídy o zákon a pořádek.

2) Buďte umírnění a vystupujte státnicky.

3) Buďte připraveni vyjednávat, a bude-li to nezbytné, čiňte ústupky ve všech otázkách kromě uspořádání svobodných a spravedlivých voleb.

4) Mějte na paměti, že v těchto volbách s velkou pravděpodobností zvítězíte, a zdržte se jednání, které by vám významněji ztížilo budoucí vládnutí.

Pro demokratizátory ve vládě i v opozici

1) Politické podmínky pro vyjednávání přechodu k demokracii nepotrvají věčně. Chopte se příležitosti, jakmile se naskytne, a snažte se co nejrychleji dohodnout na zásadních otázkách.

2) Uvědomte si, že vaše politická budoucnost jakož i politická budoucnost vašeho partnera závisí na tom, zda se dopracujete k dohodě o přechodu k demokracii.

3) Odolávejte požadavkům vedoucích představitelů a skupin na své straně, kteří se buď snaží vyjednávání protahovat, anebo ohrožují nejzákladnější zájmy vašeho vyjednávacího partnera.

4) Uvědomte si, že dohoda, kterou uzavřete, nebude mít žádnou alternativu. Radikálové a stoupenci starých pořádků ji sice mohou odsoudit, ale nikdy nepřivedou na svět žádnou alternativní dohodu, které by se dostalo široké podpory.

5) Máte-li pochybnosti, uzavřete kompromis.

Směrnice pro demokratizátory 4. – Co počít se zločiny autoritářského režimu

1) Došlo-li k demokratizaci cestou přerodu nebo přeměny, nepokoušejte se činitele autoritářského režimu, kteří se dopustili porušování lidských práv, trestně stíhat. Politické náklady, které si takový postup vyžádá, převáží jakékoliv mravní výhody, které snad přinese.

2) Došlo-li k demokratizaci cestou výměny a považujete-li za mravně a politicky žádoucí, aby vedoucí představitelé autoritářského režimu byli trestně stíháni, začněte je stíhat bezodkladně (dříve, než od vašeho nástupu uběhne rok) a dejte jasně najevo, že činitelé na středních a nižších úrovních se žádného stíhání obávat nemusí.

3) Vytvořte si proceduru, která umožní plné a nezaujaté veřejné odhalení toho, jak a proč byly tyto zločiny spáchány.

4) Uvědomte si oč se v dilematu „stíhat a trestat versus odpustit a zapomenout“ přesně jedná. Každá z alternativ s sebou přináší vlastní vážné problémy a nakonec se může stát, že nejméně neuspokojivou možností bude nestíhat, netrestat, neodpouštět a především nezapomínat.

(Samuel P. Huntington – Třetí vlna. Překlad Tomáš Suchomel. Brno: CDK 2008. ISBN 978-80-7325-156-7)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: PV

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 207. díl. Revoluce je obyčejně to nejhorší řešení

10:27 Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – 207. díl. Revoluce je obyčejně to nejhorší řešení

Josef Škvorecký (27. září 1924 Náchod – 3. ledna 2012 Toronto) byl česko-kanadský spisovatel-prozaik…