Jarek mne svou otázkou vrátil do časů před více než třicet lety. Do časů, které jsem prožíval už jako dospělý a které pro mne, tak jako pro velkou část našich občanů, znamenaly jakousi nadějeplnou přípravu na časy příští, o nichž jsme doufali, i pod vlivem rozkladu některých zkamenělých dogmat za naší východní hranicí, že budou svobodnější.

Poslechl jsem si tedy po létech onen projev (je volně k vidění na YouTube), také jsem si jej našel v dobovém tisku. Zkrácený text toho projevu zveřejnilo 7. května i Rudé právo. Jenomže vykostěný, obroušený, zbavený větší části Kopeckého zpovědi, neboť o nic menšího v tom vystoupení nešlo. Vypuštěné pasáže (přes polovinu textu) nesly podstatu a meritum celého vystoupení. Hlas volajícího (tehdy ještě na poušti) a žádajícího ty nejzákladnější a nejjednodušší věci: pravdu a svobodu, a to současně. Jedno bez druhého není myslitelné.

Kopecký se v tom projevu samozřejmě opíral myšlenkovou a rétorickou figuru své doby, totiž socialismus, jakožto společenské uspořádání, které jen málokdo tehdy chtěl vyměnit za jiné, ale vlastně skoro všichni tomu systému chtěli dát nový rozměr a smysl, onu kdysi známou „lidskou tvář“. Může se nám dnes tato faseta Kopeckého projevu zdát anachronickou, ale tím se nenechme zmást. Čtete-li ten text (přinášíme vám jej celý, bez dobového zcenzurování) dnešníma očima a zkušeností doby nedávné až současné, zjistíte, jak mnoho z toho starého textu sedí – dosud, či znovu – na společnost naši, dnešní. Zprimitivněním jazyka a vzdělanosti počínaje a všeobecně panující politickou přetvářkou zdaleka nekonče. Také dnes vládnou nebo se k moci derou lidé, kterým – jak kdysi napsal Karel Čapek – jde jen o tu moc pro sebe samé, nikoli o pomoc druhým, obci, lidu, lidem, kterou se tak ohánějí.

Čtěme tedy Kopeckého slova jako svědectví o smutných a tragických fenoménech, které rámují naše životy, a hledejme nějaký smysl, o nějž bychom se opřeli – a pak i vzepřeli. Kopeckého příklad ukázal, že to nemusí být marné usilování.

Soudružky a soudruzi, dámy a pánové,