Nepochybuji o tom, že tento film většina z vás nejednou viděla, ale přece jen bych takovou dávku empatie vůči historii od ČT nečekal. Asi se však nespletu, když řeknu, že jen málokdo z nás, kdo tento navýsost humanistický a možná jeden ze dvou nejlepších protiválečných filmů československé tvorby (tím druhým je nesporně Obchod na korze), četl původní předlohu, povídku Vyšší princip ze sbírky Němá barikáda. Pravda, kdysi to byla četba povinná, a na tu se pohlíželo s despektem. Ono také – ruku na srdce, autoři tehdejších učebnic – vnucovat k četbě patnáctiletým tento typ literatury je pošetilé a v důsledku kontraproduktivní. Hloubku Vyššího principu a dalších takových textů člověk pochopí doopravdy až s vlastní zkušeností – jako rodič, jako člověk, který prošel řadou osudových meandrů, prostě jako dospělý. Proto jsem si dovolil vám dnes, jako jistý bonus k tomuto cyklu, přibalit původní povídku Vyšší princip, jak ji Jan Drda napsal. Vlastně prozaickou miniaturu, krátký prostřih do nekonečně dramatického okamžiku rozhodování, které je při vší hrůznosti očistné.

Autor povídky, Jan Drda, je jedním z nejzvláštnějších českých literátů. Málokdo ví, že jeho debut, román Městečko na dlani, vyšel už v autorových pětadvaceti. Němá barikáda, druhé jeho erbovní dílo, vyšla krátce po válce, v roce 1946. Později se Drda stal velkým funkcionářem a sekerníkem.  Spolu s Václavem Řezáčem pořádal čistky ve spisovatelských řadách, obzvláště spadeno měl na katolické autory (Zahradníček, Deml, Reynek atd.). Málokdo ovšem také ví, že se jako jeden z nehlasitějších postavil proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. To on tehdy do Rudého práva napsal slavnou větu: „Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“. Jak by se vyvíjel další Drdův život, nelze hádat. Zemřel na infarkt roku 1970, v pouhých pětapadesáti letech.

Film Vyšší princip je samozřejmě na předloze Drdovy povídky vystavěnou katedrálou. Krejčík na scénáři (zčásti i s Drdou) pracoval víc než 10 let. Podařilo se mu vytvořit veledílo, které se může směle postavit vedle takových filmů, jako Jeřábi táhnou (Michail Kalatozov 1957) nebo …a jitra jsou zde tichá (Stanislav Rostockij 1972). Jsem přesvědčen, že jen kvůli tehdy panující studené válce nedostal (přinejmenším díky úžasné herecké kreaci Františka Smolíka) Oscara. Na toho si československá kinematografie musela počkat právě až do Obchodu na korze (Ján Kadár, Elmar Klos 1965) a pak Ostře sledovaných vlaků (Jiří Menzel 1966).

VYŠŠÍ PRINCIP

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžklou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce, opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip,“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.