Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 123. Vyšší princip | ParlamentniListy.cz

Nepochybuji o tom, že tento film většina z vás nejednou viděla, ale přece jen bych takovou dávku empatie vůči historii od ČT nečekal. Asi se však nespletu, když řeknu, že jen málokdo z nás, kdo tento navýsost humanistický a možná jeden ze dvou nejlepších protiválečných filmů československé tvorby (tím druhým je nesporně Obchod na korze), četl původní předlohu, povídku Vyšší princip ze sbírky Němá barikáda. Pravda, kdysi to byla četba povinná, a na tu se pohlíželo s despektem. Ono také – ruku na srdce, autoři tehdejších učebnic – vnucovat k četbě patnáctiletým tento typ literatury je pošetilé a v důsledku kontraproduktivní. Hloubku Vyššího principu a dalších takových textů člověk pochopí doopravdy až s vlastní zkušeností – jako rodič, jako člověk, který prošel řadou osudových meandrů, prostě jako dospělý. Proto jsem si dovolil vám dnes, jako jistý bonus k tomuto cyklu, přibalit původní povídku Vyšší princip, jak ji Jan Drda napsal. Vlastně prozaickou miniaturu, krátký prostřih do nekonečně dramatického okamžiku rozhodování, které je při vší hrůznosti očistné.

Autor povídky, Jan Drda, je jedním z nejzvláštnějších českých literátů. Málokdo ví, že jeho debut, román Městečko na dlani, vyšel už v autorových pětadvaceti. Němá barikáda, druhé jeho erbovní dílo, vyšla krátce po válce, v roce 1946. Později se Drda stal velkým funkcionářem a sekerníkem. Spolu s Václavem Řezáčem pořádal čistky ve spisovatelských řadách, obzvláště spadeno měl na katolické autory (Zahradníček, Deml, Reynek atd.). Málokdo ovšem také ví, že se jako jeden z nehlasitějších postavil proti srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy. To on tehdy do Rudého práva napsal slavnou větu: „Nezkřivte jim ani vlas, nedejte jim ani kapku vody“. Jak by se vyvíjel další Drdův život, nelze hádat. Zemřel na infarkt roku 1970, v pouhých pětapadesáti letech.

Film Vyšší princip je samozřejmě na předloze Drdovy povídky vystavěnou katedrálou. Krejčík na scénáři (zčásti i s Drdou) pracoval víc než 10 let. Podařilo se mu vytvořit veledílo, které se může směle postavit vedle takových filmů, jako Jeřábi táhnou (Michail Kalatozov 1957) nebo …a jitra jsou zde tichá (Stanislav Rostockij 1972). Jsem přesvědčen, že jen kvůli tehdy panující studené válce nedostal (přinejmenším díky úžasné herecké kreaci Františka Smolíka) Oscara. Na toho si československá kinematografie musela počkat právě až do Obchodu na korze (Ján Kadár, Elmar Klos 1965) a pak Ostře sledovaných vlaků (Jiří Menzel 1966).

VYŠŠÍ PRINCIP

V neohrabaných, špatně žehlených šatech venkovského střihu, obličej zdolíčkovatělý obrovskými jizvami po černých neštovicích, s aktovkou věčně zatěžklou klasiky, z nichž citovával dlouhé odstavce, opojen krásou textu a zapomínaje na svůj krákoravý hlas, byl pro své septimány figurkou krajně komickou. A třebaže pro svůj zevnějšek sváděl k přezdívkám tak mnohým a trefným, i na této škole jej pokřtili tak jako na všech předešlých, jimiž za dvacet let své učitelské činnosti prošel.

„Vyšší princip,“ říkali mu hned třetího dne, jakmile prožili pár čtvrthodinek jeho nadšených výkladů v hodinách latiny a řečtiny, a tento přídomek za krátký čas docela překryl jeho občanské jméno.

„Vyšší princip… ehm… mravnosti, jejž si musíte osvojit, studenti, vám prostě nedovolí počínání tak směšně podlé, jako jest opisování od sousedů,“ pravil toho dne nad modrofialovými sešity latinských komposic. Tak soustředěně promýšlel v posledních dnech jednotlivé věty úkolu, jímž chtěl v této septimě uzavřít celoroční práci, že ostatní svět, třeba pln strašných událostí, míjel bez povšimnutí jeho sluch i jeho ducha. Leč právě když zvedal kostnatý, inkoustem věčně potřísněný ukazovák, se starodávnou důstojností ohlašuje, že bude diktovati první větu, enuntiationem primam, ozvalo se nervosní zaklepání a úzkou škvírou dveří chvatně přivíraných vešel ředitel ústavu. Dusil se nějakým strašným přetlakem, zhroutil se zády na dveře, jako když přemáhá mrtvičnatý záchvat, a mdlým mávnutím ruky naznačil žákům, aby zůstali sedět.

„Sparťané, já spěchám od Thermopyl!“ zašeptal septimán Ryšánek svému sousedu Moučkovi, snaže se vtipem potlačit vnitřní vzrušení, které ho v tu chvíli rozrazilo. Ale Moučka, bledý, znervosnělý náhlou předtuchou, docela přeslechl kamarádovu průpovídku.

Bezúčelně namočil pero a stejně nesmyslně je položil nad horní okraj sešitu. Násadka se začala kutálet po čisté stránce, třísníc ji při každé obrátce mokvavou černou stopou.

„Havelka… Moučka… Ryšánek - pojďte se mnou,“ ozval se ředitelův hlas, vysílený vzrušením.

Kolega Vyšší princip, jehož zdvižený prst, připravený k diktandu, ustrnul při tomto překvapení v nepřirozené poloze, se důrazně ohradil:

„Pane řediteli, chystáme se právě k latinské komposici… a tu z vyššího principu… nepřítomnost právě těchto žáků…“

Tři septimáni zmateně vstali, chrastíce učením.

Rozhlíželi se po kamarádech, jako by hledali znamení svého příštího osudu, a všem stejně tanula na mysli ostrá vzpomínka na včerejší pošetilou debatu na plovárně.

Ryšánek, neúnavný hovorka třídy, utrousil tichou poznámku.

„Tak zas jedna kóna v suchu!“

Řediteli bylo nesnesitelné prodlévat dál ve třídě.

Rychle vyšel na chodbu. Ale kolega Vyšší princip, rozrušen představou, že právě tři z velmi dobrých žáků, na jejichž latinské formulace byl s dětskou žíznivostí zvědav, budou nepřítomni, rozběhl se za ním, zjitřeně gestikuluje.

V této vteřině pohlédli septimáni Havelka, Moučka a Ryšánek, přistupující už ke dveřím, svému osudu naplno do tváře. Průhledem dveří bylo vidět, jak proti velkému světlému oknu chodby stojí tři muži v kožených šedozelených kabátech. Moučka se ohlédl do třídy, celou ji objal úpěnlivýma očima, jako by nepřipraven prosil o nápověď na strašnou otázku. Na čele mu vyrazily zřetelné krupičky potu.

Franta Havelka, jenž sedával v první lavici, ještě jednou se rozběhl k svému místu, vyděšeným, zrovna nepříčetným pohybem zašoupl víčko kalamáře, a zas se vrátil k Ryšánkovi, který už sahal na kliku. Bez ohlédnutí. Bez rozloučení.

Když za nimi zaklaply dveře, všem zbývajícím septimánům přejel po zádech mrazivý dráp hrůzy. Neboť byl červen 1942…

Kolega Vyšší princip se vrátil do třídy za pět minut. Nohy se pod ním chvěly, že sotva došel ke katedře. Zhroutil se na židli, sevřel své obrovské vypouklé čelo kostnatými prsty, a dočista přejinačeným, dětsky naříkavým hlasem tiše bědoval:

„Neslýchané… Neslýchané!“

Pak se přece jenom vzmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal:

„Vaši… vaši… spolužáci… byli zatčeni… Jaké… absurdní… nedorozumění… moji… moji žáci…“

O sedmé večer pouliční rozhlas, jenž rozkřikoval jména těch, kdo byli toho dne zastřeleni pro schvalování atentátu, vyslovil hroznou jistotu: František Havelka, Karel Moučka, Vlastimil Ryšánek.

Mlčky, neschopni pronést jediné slovo, sešli se profesoři už po sedmé ranní ve sborovně. Červnové slunce padalo na desku konferenčního stolu. Rozptýlený prach zlátl v jeho proudech. Dvacet lidí, docela vykořeněných hrůzou, se v něm potácelo jak v nejstrašnější tmě. Příchod každého dalšího násobil jejich bezmocnost. Češtinář Kaltner, černovlasý chlapík chmurného vzezření, jenž psával vlastenecké rýmovačky k osmadvacátým říjnům, přecházel mezi okny, přerušuje svým tělem ten sluneční proud. Najednou popadl židli, zády obrácen k oknům, rukama sevřel její lenoch, hledaje oporu pro myšlenku, která při tom přecházení uzrála pod nízkým čelem, a napůl podoben přeludu, nezřetelný pro zátopu ranního slunce, která ho oblévala a do níž nebylo možno pro oslnění pohledět, začal hystericky křičet: „To máte z té vaší rebelantštiny! Postřílejí nás všecky i Tak jako v Táboře!“

Ředitel ústavu slabě zaúpěl, přemáhaje srdeční záchvat. Ostatní byli tiši. I dech se v nich zastavil, jako by už bylo po ortelu. Jenom profesor dějepisu, kulatohubý tichošlápek, nabral odvahu k řeči. Vytáhl z aktovky čtvermo přeložený arch papíru, rozložil jej na stolní desku, a hlasem, jehož navyklou sladkost nemohl setřít ani strach, prohlásil:

„Páni kolegové, považuji za nezbytné, abychom neprodleně poslali projev upřímné loyality panu státnímu tajemníku a panu ministru Moravcovi. Dovolil jsem si jej nastylizovat…“

Do strašného ticha četl dvacet řádek plných podlosti a devotnosti. Pak rozšrouboval plnicí pero, posunul papír před nejstaršího člena sboru a úslužným gestem ho vybídl k podpisu. Profesor náboženství, sedmdesátiletý stařec, jenž bůhvíkolik roků přesluhoval, vzal papír do roztřesených prstů a důkladně přeslabikoval text, odděluje slabiku od slabiky. Když byl hotov, upustil papír pod stůl.

„Jsem starý muž. Na sklonku života už nebudu lhát…“

I bylo rozhodnuto, že náhradou za tento akt je třeba pronést k žákům postižené septimy projev, jenž odsoudí zvrhlost činu jejich kamarádů a jenž bude patřičně zaprotokolován v třídní knize.

„Ale kdo to má, prokristapána, udělat?“

Češtinář i dějepisec řekli jedněmi ústy:

„Samozřejmě profesor třídní!“

Oddechli si všichni, které to břímě minulo. Vyšší princip mlčky, soustředěně pozoroval klouby svých sepjatých rukou. Třídním septimy byl on.

Jako kdyby bylo prázdno za těmi dveřmi s číslicí VII. Kde je to nepřestajné hučení včelího roje, jemuž byly ještě včera česnem? Kolega Vyšší princip otvírá dveře své třídy. Ale ti, kteří mu ze školních lavic vstávají vstříc, jsou docela jiní než včera. Jen po obrysech je matně rozlišuje, jen po navyklém zasedacím pořádku, který nosí v hlavě. Neboť té noci každý z nich přešel přes řeku Acheron, doprovázeje ty tři, jejichž místa jsou prázdná.

Posadili se jako stroje, když on dosedl za katedru.

Ne třída. Už ne společenství. Každý z nich sám, oddělen vlastní skořápkou strachu. Či nenávisti?

„Žáci,“ řekl jim, ale hlas se mu zadrhl už na prvním slově. Nemohl ani vydechnout. Vstal, aby si uvolnil hrudník. V ubohém zmačkaném sáčku starého mládence, s kalhotami vyboulenými na kolenou, ošklivec zďobaný neštovicemi se postavil na samý okraj stupínku.

„Žáci,“ vykoktal po druhé, škrtě se v límečku,

„profesorský sbor mne pověřil… abych… ehm… včerejší… smutnou událost… uvedl… na pravou míru… S hlediska… vyššího principu mravního…“

V tu chvíli se k němu zvedlo dvacet párů očí.

Jako by ta stará, častým užíváním znevážená fráze najednou nabyla nové, strašné chuti a tvaru. Jako by byla nepřátelstvím, které pokládá mezi ně a sebe.

Anebo… S největším úsilím popadl dech. A potom naráz, s chvatem tonoucího, jenž se bojí, že bude zahlcen a nedořekne, vykřikl na své žáky:

„S hlediska vyššího principu mravního… vám mohu říci jenom jedno: vražda na tyranu není zločinem!“

Tou jedinou větou se zbavil všeho napětí a zmatku. V hlavě se mu rozjasnilo, s nesmírnou přesností a podrobností rozeznával každého z těch dvaceti, které vedl už od kvinty a jejichž oči teď visely na jeho ústech: dobráky, zarputilce, úskočníky, chlapce čestné a mírné vedle divochů a ulejváků, tvrdohlavce, šplhouny i pomalé těžkopádné dříče a nemotory.

Dost možná, že právě mezi nimi je ten, kdo udal Ryšánka, možná, že nějaké drobné příkoří, nedorozumění nebo nepostřehnutelná nenávist přinese nové úděsné ovoce. Leč přes to všecko: kterému z nich je možno lhát do očí? Popadla ho žíznivá potřeba zrovna před těmito chlapci říci větu, kterou už od večera v sobě přemáhal, kterou div nevyslovil ráno ve sborovně, s kterou se musel svěřit stůj co stůj.

Pomalým, tichým, uvnitř klidným hlasem řekl své třídě, vydávaje se jí docela do rukou:

„Také já… schvaluji atentát na Heydricha!“

Cítil, že bylo vyřčeno všecko. Obrátil se proto ke katedře, usedl a začal zapisovat do třídní knihy. Ale sotva se dotkl perem stránky, ozval se z lavic povědomý hluk. Vyšší princip zvedl pomalu oči ke své třídě. Dvacet septimánů stálo před ním v pozoru, se zdviženými hlavami, s očima planoucíma.

(Jan Drda - Němá barikáda. Příbram: Knihovna Jana Drdy 2014. ISBN 978-80-86937-45-8)