Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 146. Český stát

12. 8. 2020 20:23

Dnešním textem vykročíme mohutněji do minulosti, avšak, jak se záhy můžete přesvědčit, k myšlenkám a úsudkům, které mají namnoze i dnešní platnost.

Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 146. Český stát
Foto: Archiv P. Ž.
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Vybrali jsme totiž jednu část knihy Český stát. Její autor, Pavel Stránský ze Záp, ze Zápské Stránky nebo jen ze Stránky (1583, Zápy – 1657, Toruň) byl český exulantský spisovatel. Studoval v Praze na artistické fakultě Karlovy univerzity, kde se roku 1607 stal bakalářem a roku 1608 mistrem svobodných umění. Od roku 1609 působil jako děkan v Litoměřicích. Roku 1614 se tamtéž stal konšelem. Roku 1618 se účastnil protestantského sněmu v Broumově. Poté, co odmítl přestoupit na katolickou víru, byl vypovězen z Čech (1627). Žil v Perně, Drážďanech a Lipsku, až se usadil v polské Toruni (patrně okolo roku 1635), kde se stal profesorem (1647) a později i vizitátorem tamního evangelického gymnázia.

Spis Respublica Bojema (Respublica Bohemiae) - O státě českém (Český stát) byl sepsán latinsky, encyklopedickým způsobem. Stránský tu podal celkový výklad o českém království před rokem 1620. Kniha je psána v duchu tolerantní, snášenlivé, svobodomyslné České konfese (na rozdíl od německého luteránství). Český překlad vydal až v roce 1893 E. Tonner. Výborný novodobý překlad z latiny, z něhož vycházíme i v dnešní četbě, pořídil Bohumil Ryba v době počínající nacistické okupace. Není pochyb, že smyslem tehdejšího vydání bylo posílit národního ducha v době životního ohrožení. A je to i jeden z důvodů, proč jej připomenout i dnes.

Stránský hned v úvodním slově o motivech sepsání Českého státu píše: „Nemám vroucnějšího přání, než aby vzrůstala čest mé vlasti a aby toto mé dílko nijak nevadilo světlým schopnostem některého vlastence, který by chtěl českou zemi oslavit pečlivěji a plněji. Událostí po naší porážce bělohorské dotkl jsem se jen na místech zcela nečetných a nenastínil jsem tu změněnou tvářnost českého státu, jaké nabyl nespravedlivou válkou, která dosud zuří. Měl jsem na mysli onu jeho kvetoucí podobu, v níž se nám jevil jako nějaký neobyčejně půvabný obraz, jednak již dávno, jednak ještě v době, kdy u státního kormidla seděl Váš královský otec blahé paměti. V této jeho podobě, v opětovném květu, jak se slzami v očích si přejeme, kéž jej znovu spatříme my a naši potomci!“

K tomu snad není třeba nic dodávat. Snad, že se jedná o dílo obdivuhodně komplexní, rozsáhlé (v posledním vydání přes 340 stran), jež nahlíží otázky českého státu ze všech možných ohledů – od historických přes zákonodárné, soudní i ekonomické. A též národnostní a národní. Právě z této kapitoly jsme vyňali dnešní ukázku.

O obyvatelích Čech a jejich mravech

Máme nyní promluvit o osadnících z pozdější doby a o těch, kteří až dosud nepřestali ji obývat. Učiníme to spíše stručně než obšírně, poněvadž soudíme, že to tak bude přiměřenější našemu předsevzetí a zároveň milejší těm čtenářům, kteří o tom znají pečlivý výklad polského dějepisce Martina Kromera nebo úvahy, které nepříliš dávno (r. 1614 a 1615) vydal právník Jan Matyáš ze Sudetů z pražské univerzity.

V tom se zajisté všichni shodují, že lidé, kteří po době císaře Valentiniana a hunského Attily tuto krajinu, prázdnou a opuštěnou od Vindo-Svévů, podle obecného práva obsadili, jakož i ti, kteří ji dosud obývají, byli národností i jazykem Slované, totiž lidé toho národa, který přemnozí nazývají, vedle jména Slovanů, také Slavony, Slováky nebo Henety. Latinsky se jim říká Slavi, nikoli Sclavi, jak je opovržlivě jmenují zlomyslníci.

Avšak stejné shody mezi všemi není při otázce, odkud aneb z kterého úhlu světa vyšli. Mnozí říkají, že se sem přistěhovali z Charvátska, někteří že z Rusi za karpatskými hřebeny. Přišli pak za vůdcovství Čecha a jeho bratra Lecha nejprve na Moravu, s množstvím šlechty i neurozeného lidu, nejisto, jak velkým, ale přece dost početným. Když shledali, že Morava je plna národa jejich jazyka, a byli poučeni o nepočetnosti svých krajanů Vindů, obývajících Čechy, zamířili přímo tam, a složivše své bůžky tam, kde se Vltava vlévá do Labe, v okolí hory, které se až dosud říká Říp, tj. hora, a rovněž Zřít, tj. vyhlídka, zvolili si místo pro své domovy. Oni prořídlí starší obyvatelé, ukrývající se v roztroušených chatrčích, zprvu ze strachu před novými příchozími vyhledali útočiště ve známých jeskyních, ale když z příbuznosti řeči a obyčejů poznali, že to jsou lidé jejich národa, navzájem se s hosty pozdravili a uctili je hostinnými dary, mlékem, sýrem a masem, ba když poznali, proč přicházejí, nabídli se jim za vůdce při všestranném prozkoumání krajiny. Odtud se stalo, že zakrátko veškeré množství starého i nového lidu, sblíživši se z každodenního styku důvěrným přátelstvím, srostlo v jeden a týž národ. Po způsobu ostatních slovanských národů, velmi vytrvale dbalých svobody, svěřili se spíše otcovské než panské správě vůdce Čecha, ba přijali také, podle jeho jména, název Čechů.

Až dosud trvá týž národ a stejně totéž pojmenování. Třebaže jsou od Němců v jejich obecném jazyku nazýváni Bohemen a po latinsku slují Boëmi neb Bohemi neb Bojemi, sami si raději říkají Čechové a tak také jsou nazýváni nejen ode všech slovansky mluvících národů, nýbrž i od Uhrů a novějších Řeků. Kdykoli však o sobě užívají slova Bojemus nebo Bohemus, nepřihlížejí k oněm Bójům, starým obyvatelům své země, nýbrž, jak to již dávno poznamenal Eneáš Silvius, k domácím slovům slovanského jazyka boj neb Buoh (Bůh) a muž, chtějíce dáti najevo, že jsou muži bojovnými a Božími.

Jejich řeč se od řeči Rusů, Poláků, Charvátů, Vindů a ostatních slovanských národů liší jen dialektem. Poněvadž je uhlazená, bohatá, líbezná, velebná a dostatečně vhodná, aby jí byla jakákoli látka vykládána, věnovali naši předkové obzvláštní a šťastnou péči tomu, aby byla ozdobována, tříbena, rozmnožována a šířena k potomstvu, ba učinili i zákonná opatření, aby nebyla zanedbávána. Jako však oni pečlivě toho dbali, aby se vzdělávala a uchovávala v původní čistotě, tak náš zrůdný věk vede si nestoudně jejím hyzděním, poskvrňováním, zlehčováním a odsuzováním k věčnému zapomenutí. Jako totiž téměř všichni nepokládají za chybné ani za nečestné porůznu se dopouštět v mateřském jazyku směšných kazimluvů, tak bláhové mají za čestné a slavnostní obracet se k českému lidu přívalem cizomluvů. Podle jejich mínění selská jsou ústa i pero každého, kdo až do omrzení neoplývá nahromaděnými slátaninami z cizích jazyků. K pokročení oněch drzomluvců a zálibných kazimluvců věru bychom nyní my Čechové potřebovali nejednoho Vally nebo Lynacra.

Naopak při této bedlivosti o zdokonalení mateřské řeči byli staří Čechové velmi málo dbalí písemnictví, a kdo se mu aspoň poněkud věnovali, neznali jiná písmena než rusínská. Užívání písma římského a toho, které nyní zevšeobecnělo, jakož i užívání latinského jazyka začalo k nám pronikati teprve za doby Boleslava Milostivého a později, když vešlo v obyčej pěstování přátelství a spojenectví mezi německými císaři a našimi knížaty, bylo příčinou toho, že tu rusínské písmo zcela vyhynulo. Ale to jen mimochodem: lépe bude přikročiti k popsání našich mravů.

Náš národ má své tíživé vady i vynikající přednosti. Vždyť stěží by někdo uvěřil, že se dá nalézt množství lidí, kde by všichni byli buď zcela špatní, nebo zcela dobří, a kde by všichni stejně byli hodni buď chvály, nebo hany.

Z dějepisců vytýkal Čechům skoro každý jiné vady: císař Fridrich I. divokost, Frisinský, Helmold, Silvius a Bartolinus loupeživost ve válkách a ukrutnost, Thurocz zuřivost, Bonfini malou odolnost proti hladu, žízni, potu a špíně na vojně, neznámý skladatel kroniky tak řečené Zbraslavské touhu po novotách a nestálost v úpravě šatů i účesu, konečně skoro všichni pijanství. Kromer je nazývá národem chlubivým, pan Hasištejnský vždy chtivějším války než míru. Jestliže se tyto vady tak rozbujely již za oněch věků, které byly ještě lepšími, co si máme mysliti, že by oni ne zcela nespravedliví posuzovatelé napsali, kdyby ožili, o těch vadách, jež nemálo vzrostly za našeho věku, horšího a více než nevázaného? Ale z druhé strany nic nebrání v přesvědčení, že učiteli oněch vad nám byly právě ony národy, z nichž pocházeli mužové, kteří nám je tak vytýkali. Němci tlachají, že jsme lidé neklidní, od přirozenosti náklonní ke vzpouře a – což je nestydatá pomluva – zrádci a vrazi svých králů. Zlovolný pomlouvač Bebel nás nazývá odpadlíky a odbojným národem a neostýchá se troubiti na polnici, aby zburcoval německá knížata k našemu vyhlazení.

Mezi přednostmi, chválenými na Češích, uznává Helmold pohostinnost a statečnost při válečných utkáních, Dubravius velkodušnost a sebedůvěru, Silvius houževnaté zachovávání sjednaných smluv. Bonfiniovi jsou národem Martovým a přímo zrozeným k válce, Bílejovskému národem od přirozenosti laskavým, zdvořilým a nedovedoucím zavdati podnět k urážce.

Nikterak nelze zatajiti, že starý náš satirik Neidhart našel by toho na nás k pokárání, ne-li více, aspoň právě tak mnoho, jak mnoho toho k pochvale nalezl právník a básník Ital Jeroným Balbus, oslavovatel Čech a našich předních pánů, kdyby osud povolil oběma návrat do života. Jako totiž neměl nepravdu básník, který děl „ jsou Čechové smlouvám svým věrni“ a „hrozný jsou Čechové kmen, jímž zhrdnouti nelze“, tak nebyl nevtipný onen malíř, který, namalovav z každého národa muže a ženu v národním kroji, zobrazil prý jediného Čecha nahého se štůčkem sukna u nohou a řekl, že mu tak ponechává volnost, aby se mohl šatit podle svého zdání a vůle, když si tak libuje ve stálé změně ústroje, nebo onen posuzovatel, který na nás mířil svými veršíky: „S opicemi stejné mravy / mají líté české davy: / po novinkách vždy se honí, / starý kroj jim málo voní.“

Mám-li říci, co sám soudím, chtěl bych tvrdit, že Čech kromě vad a předností již vypočtených po většině s obdivem následuje všecko cizí, kdežto, co doma ve vlasti vzniká, posuzuje povýšeně a pohrdlivě, touží mít co nejvíce druhů v neštěstí i ve štěstí, nesnáší přísnější kázeň a obzvláště porobu, pocit křivdy těžko odkládá z mysli, v soukromí i na veřejnosti miluje lesk, při veselé náladě je povolný, při žalu popudlivý, při hladu nezpívá jako Němec, ani netančí jako Francouz, nýbrž se rozhořčuje, nemá nedostatek důvtipu a soudnosti jako spíše trpělivosti, k nepřátelství se stejně pomalu odhodlává, jako je pomalu odkládá, ve válečné službě se jeví zprvu takřka neučelivým, ale potom neobyčejně obratným a nebojácným, mezi jinojazyčnými národy druží se raději s Francouzi, Brity, Italy a Uhry nežli s ostatními, Poláky však pro jazykovou blízkost pokládá za bratry.

Povím-li toto o obyvatelích Čech a jejich mravech, nepochybuji, že jsem o nich promluvil dostatečně.

(Pavel Stránský ze Zápské Stránky - Český stát. Překlad z latiny: Bohumil Ryba. Praha: Městská knihovna 2018. ISBN 978-80-7602-143-3)

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Marian Kechlibar: Petice proti omezování svobody slova na sociálních sítích

15:49 Marian Kechlibar: Petice proti omezování svobody slova na sociálních sítích

Tak, milí čtenáři, je to venku: stránka Stop cenzuře a k ní náležející online petice na serveru Peti…