Jde o úvahy ze 30. let, kdy se nad demokracií první republiky zatahovaly hnědé záclony, čehož byl Čapek sám symbolicky předběžnou obětí. Vracejme se k němu, je pro to mnoho dobrých důvodů. A možná i jen proto, že Čapek se tu na mnoha místech jeví být velmi optimistickým, ba naivním autorem, který raději píše o tom, co by být mělo, než o tom, co jest. Jako by chtěl zapomenout na ošklivost, která překáží kráse. Není v tom taky kus naděje? Ale je zatraceně pracná.

Toho času

Dalo se čekat, že hojnými škrty ve státním rozpočtu bude ublíženo mnohým veřejným věcem a zájmům; přesto překvapuje, že některým oborům veřejného života bylo ublíženo tak neúměrně a bezohledně. Snad nejtíž postižena v rozpočtových úsporách byla lidovýchova, na kterou bylo brevi manu (krátce, bez okolků. Pozn. red.) škrtnuto šedesát procent státní podpory. Místo pěti a půl miliónu korun dostane 2,2 miliónu (budou-li vůbec vyplaceny). To znamená cosi jako pravděpodobnost, že většina lidovýchovných organizací bude muset zavřít krám; neboť i když lidovýchovné podniky jsou v zásadě hmotně soběstačné, administrativa činnosti, která pořádá do roka přes padesát tisíc přednášek a přes půldruhého tisíce kursů pro půlpáta miliónu posluchačů, která udržuje jedenadvacet lidových vysokých škol a má co jednat s šestnácti tisíci obecními knihovnami, tato administrativa se nedá pořídit holýma rukama.