Erasmus Rotterdamský, slavný humanista 16. století, proslul nejen svým urputným sporem s Martinem Lutherem (poutavě o tom psal Stefan Zweig ve své knize Triumf a tragika Erasma Rotterdamského). Jeho asi nejznámějším dílem je satira Chvála bláznovství (někdy se překládá též jako „bláznivosti“, v orig. Encomium moriae, vyšla roku 1509), v níž si formou monologu personifikované Bláznivosti značně hubatě podával různé vrstvy společnosti – především církev, učence, krále a filozofy. Druhým, méně známým, avšak ve své době obdobně rezonujícím dílem byly jeho Důvěrné hovory (Colloquia damiliaria, vyšly roku 1518), právě rok po veřejném vystoupení Lutherově, jehož přívrženci je prý kvitovali údajně stejně nelibě, jako pravověrní mniši a ostatní odpůrci německé reformace.

Jednotlivých rozmluv, tu kratších, tu delších, je v knize zhruba 80. Předcházela jim jakási latinská frazeologie, sbírka úsloví, takový dobový Guth-Jarkovský – sbírka naučení, jak se chovat při setkání na ulici, při uvítání, společenských hrách atd. Tato část zabírá jen nepatrný díl celé knihy. Zbytek jsou vlastní rozmluvy, obsahově značně rozmanité, ale ve všech naleznete typický Erasmův sžíravý vtip, smysl pro satiru a paradox, ale i jazykovou a myšlenkovou eleganci.

Jak píše Jaroslav Dvořáček, pořadatel a překladatel výboru z Rozmluv, který vyšel roku 1913 (a z něhož – i kvůli nepochybnému estetickému půvabu tehdejší češtiny čerpáme naši citaci), „byl Erasmus nazýván latinským Voltairem. Ne neprávem. Jako Voltaire měl přímo démonický vliv na smýšlení lidí svého věku, zkypřiv půdu, z níž vyklíčily veliké ideje i činy, byl neméně vážen než obáván a zatracován: tak Erasmus se zdarem přesadil mnoho luzných květů z niv řeckých a římských do teskných krajů severní Evropy, obzvláště do Nizozemí, Anglie a Německa a získal si slávu knížete humanistů, naučiv své vrstevníky chutnati krásu plodů literatur antických, hleděti na svět očima epikurejského filosofa, smáti se ztřeštěnosti, bláznovství a velikášství malých i mocných, obzvláště vševládných mnichů, kteří chudobu ducha zakrývali smělým vystupováním na veřejnosti a nedostatek pravé zbožnosti titěrnými formalitami.

Pro tyto své vlastnosti byl Erasmus až do sklonku života předmětem pomluv, podzírání a nenávisti, na druhé straně však zahrnován obdivem až nekritickým.“ Až by se chtělo dodat: typický disident dnešní apokalypticky všežravé politické korektnosti, občan našich dnů…

A Dvořáček ještě dodává: „Nerad se mísí v ryk velikých hesel a převratných činů, nýbrž klidně užívá života, dokud neúprosná Atropos dovoluje, a s úsměvem se dívá na komedii života, věčně stejnou a přec věčně svěží, zábavnou.“ Trochu této „svěžesti“ si dopřejme i ve věru příhodné ukázce z Erasmových Rozmluv. Máme jí v této ponuré době věru zapotřebí.