Petr Žantovský: Jak jsem potkal knihy – díl 6. Důvěrné hovory | ParlamentniListy.cz

Erasmus Rotterdamský, slavný humanista 16. století, proslul nejen svým urputným sporem s Martinem Lutherem (poutavě o tom psal Stefan Zweig ve své knize Triumf a tragika Erasma Rotterdamského). Jeho asi nejznámějším dílem je satira Chvála bláznovství (někdy se překládá též jako „bláznivosti“, v orig. Encomium moriae, vyšla roku 1509), v níž si formou monologu personifikované Bláznivosti značně hubatě podával různé vrstvy společnosti – především církev, učence, krále a filozofy. Druhým, méně známým, avšak ve své době obdobně rezonujícím dílem byly jeho Důvěrné hovory (Colloquia damiliaria, vyšly roku 1518), právě rok po veřejném vystoupení Lutherově, jehož přívrženci je prý kvitovali údajně stejně nelibě, jako pravověrní mniši a ostatní odpůrci německé reformace.

Jednotlivých rozmluv, tu kratších, tu delších, je v knize zhruba 80. Předcházela jim jakási latinská frazeologie, sbírka úsloví, takový dobový Guth-Jarkovský – sbírka naučení, jak se chovat při setkání na ulici, při uvítání, společenských hrách atd. Tato část zabírá jen nepatrný díl celé knihy. Zbytek jsou vlastní rozmluvy, obsahově značně rozmanité, ale ve všech naleznete typický Erasmův sžíravý vtip, smysl pro satiru a paradox, ale i jazykovou a myšlenkovou eleganci.

Jak píše Jaroslav Dvořáček, pořadatel a překladatel výboru z Rozmluv, který vyšel roku 1913 (a z něhož – i kvůli nepochybnému estetickému půvabu tehdejší češtiny čerpáme naši citaci), „byl Erasmus nazýván latinským Voltairem. Ne neprávem. Jako Voltaire měl přímo démonický vliv na smýšlení lidí svého věku, zkypřiv půdu, z níž vyklíčily veliké ideje i činy, byl neméně vážen než obáván a zatracován: tak Erasmus se zdarem přesadil mnoho luzných květů z niv řeckých a římských do teskných krajů severní Evropy, obzvláště do Nizozemí, Anglie a Německa a získal si slávu knížete humanistů, naučiv své vrstevníky chutnati krásu plodů literatur antických, hleděti na svět očima epikurejského filosofa, smáti se ztřeštěnosti, bláznovství a velikášství malých i mocných, obzvláště vševládných mnichů, kteří chudobu ducha zakrývali smělým vystupováním na veřejnosti a nedostatek pravé zbožnosti titěrnými formalitami.

Pro tyto své vlastnosti byl Erasmus až do sklonku života předmětem pomluv, podzírání a nenávisti, na druhé straně však zahrnován obdivem až nekritickým.“ Až by se chtělo dodat: typický disident dnešní apokalypticky všežravé politické korektnosti, občan našich dnů…

A Dvořáček ještě dodává: „Nerad se mísí v ryk velikých hesel a převratných činů, nýbrž klidně užívá života, dokud neúprosná Atropos dovoluje, a s úsměvem se dívá na komedii života, věčně stejnou a přec věčně svěží, zábavnou.“ Trochu této „svěžesti“ si dopřejme i ve věru příhodné ukázce z Erasmových Rozmluv. Máme jí v této ponuré době věru zapotřebí.

Rytíř z Nemanic čili falešná urozenost

(Harpalus, Nestorius)

Harpalus: Můžeš mi přispěti radou? Poznáš, že ti toho nezapomenu a budu ti vděčen.

Nestorius: Snadno ti poradím, aby ses stal tím, čím chceš býti.

Harpalus: Ale není v naší moci, abychom se narodili jako šlechtici.

Nestorius: Nejsi-li šlechticem, vynasnaž se šlechetnými skutky, aby tebou začínal nový šlechtický rod.

Harpalus: To je příliš zdlouhavé.

Nestorius: Tedy císař ti prodá šlechtictví za pár grošů.

Harpalus: Koupené šlechtictví je každému pro posměch.

Nestorius: Není-li nic směšnějšího nad koupené šlechtictví, proč tak velice po něm bažíš?

Harpalus: Mám proto závažné důvody, které vyložím, až mně poradíš, jak bych si před veřejností zjednal zdání urozenosti.

Nestorius: Jen zdání, pověst -- bez podkladu?

Harpalus: Není-li skutečnosti, postačí zdání. Nuže tedy raď, Nestorie! Až uslyšíš mé důvody, poznáš, že to stojí za to.

Nestorius: Když tedy chceš, poradím ti. Především hleď se uchýliti někam daleko z vlasti.

Harpalus: Dobře.

Nestorius: Vetři se do společnosti opravdu urozených jinochů.

Harpalus: Rozumím.

Nestorius: Tím hned vznikne mínění, že jsi tak urozený jako ti, s nimiž se budeš stýkati.

Harpalus: Tak jest.

Nestorius: Hleď, aby na tobě nebylo nic plebejského.

Harpalus: V čem?

Nestorius: Míním šat a celý zevnějšek. Nenos šatu vlněného, nýbrž hedvábný, anebo nemáš-li jej zač koupit, aspoň barchetový; a konečně dávej přednost konopí před bavlnou.

Harpalus: Dobře.

Nestorius: Hleď, abys nic neměl, co by bylo úplně nové; měj rozsekaný klobouk, kabátec, škorně, střevíce -- a můžeš-li, i nehty rozsekané. Hovoř vždycky hodně povznešeně. Přijde-li nějaký cizinec ze Španěl, vyptávej se ho, jak se srovnává císař s papežem, co dělá tvůj příbuzný hrabě Nassavský a ostatní tvoji přátelé.

Harpalus: Budu se tím říditi.

Nestorius: Nos prsten s pečetním kamenem.

Harpalus: Jen jestli to snese můj hubený měšec!

Nestorius: A - vždyť prsten měděný, pozlacený a s falešným kamenem je za babku. Opatř si také štít s erbem.

Harpalus: Jaký erb bys mně radil?

Nestorius: Chceš-li, třeba dvě dojačky a konev piva.

Harpalus: Tropíš si ze mne šašky; mluv přec vážně!

Nestorius: Nebyl jsi nikdy ve válce?

Harpalus: Ani jsem jí neviděl.

Nestorius: Myslím, že jsi však přece usekával hlavy – selským husám a kapounům.

Harpalus: Velice často - a jak udatně!

Nestorius: Dej si tedy na štít stříbrný meč a tři zlaté husí hlavy.

Harpalus: V jakém poli?

Nestorius: V jakém? V krvavě rudém - jako znak chrabře prolité krve.

Harpalus: Pročpak ne? Husí krev je stejně červená jako lidská. Ale dále, prosím tě.

Nestorius: Neopomeň nikdy tento svůj štít pověsiti před vraty všech hospod, v nichž se ubytuješ.

Harpalus: Co si mám dáti na přilbu?

Nestorius: Dobře, žes vzpomněl. Zpředu bude rozseknuta, s mřežováním.

Harpalus: Proč?

Nestorius: Jednak abys mohl dýchat, a pak aby se hodila k šatu. Co si dáš na vrchol?

Harpalus: Čekám tvou radu.

Nestorius: Hlavu psa se schlíplýma ušima.

Harpalus: To je příliš všední.

Nestorius: Tedy dva rohy - to je vzácnější.

Harpalus: Souhlasím. Ale jaká zvířata budou držeti štít?

Nestorius: Jeleny, psy, draky a supy mají už knížata; ty si dej namalovati dvě harpyje.

Harpalus: Výborně mi radíš.

Nestorius: Teď ještě predikát. V té věci především musíš se míti na pozoru, abys nedovolil nikomu říkati Harpalus Komský, nýbrž Harpalus z Komu: toto zní šlechticky, tím prvním způsobem oslovují se chudáci theologové.

Harpalus: Dobrá, to vím.

Nestorius: Máš něco, čeho pánem by ses mohl nazývat?

Harpalus: Ani prasečí chlívek.

Nestorius: Narodil jsi se ve slavném městě?

Harpalus: V neznámé, zapadlé vsi; nesmím přec lháti tomu, od něhož žádám léku, dobré rady.

Nestorius: Dobrá. Ale není blízko té vsi nějaká hora?

Harpalus: Je

Nestorius: A je na ní též nějaká skála?

Harpalus: Je a hodně srázná.

Nestorius: Dej si tedy říkati Harpalus rytíř ze Zlaté Skály.

Harpalus: Ale vznešené rody mívají zvykem voliti si hesla, jako na příklad měl Maxmilián: "Všeho s měrou", Filip: "Kdo se opováží?", Karel: "Vždy dál!" a podobně.

Nestorius: Ty si zvol heslo: "Kostky jsou vrženy."

Harpalus: Věru, znamenitě mi radíš.

Nestorius: Mimo to, abys mezi lidem upevnil pověst o své urozenosti, vyráběj dopisy, jako bys je dostával od vznešených mužů; v těch napořád budeš oslovován jako vysoce urozený rytíř; v nich budou zmínky o veliké tvé moci, o lénech, hradech, o velikých tisících zlatých, o vysokých úřadech a bohaté ženitbě. Postaráš se, aby takovéto listy dostaly se jiným do rukou, jako by ti byly nějak vypadly z kapsy, nebo jako bys je někde náhodou zapomněl.

Harpalus: To mně bude velice snadné, neboť umím psát a častým cvikem číkoliv písmo.

Nestorius: Takové dopisy časem zašij do svých šatů anebo je nech v měšci na peníze, aby je tam našli ti, jimž je dáš spravit. Ti nebudou mlčeti; a jakmile se o tom dovíš, budeš se tvářiti hněvivě a smutně, jako by tě to mrzelo.

Harpalus: Už odedávna jsem se cvičil, abych se uměl přetvařovati tak snadno jako přestrojovati.

Nestorius: Tím se stane, že nikdo ani tušiti nebude přetvářky a úskoku, a zprávy o tobě šířené budou nabývati stále větší věrohodnosti.

Harpalus: Horlivě se o to přičiním.

Nestorius: Potom si musíš vybrati několik společníků, třebas i sluhů, kteří před tebou budou ustupovati se svých míst a přede všemi budou ti říkati Vaše Osvícenosti. A nemusíš se při tom báti výloh, neboť je dost a dost mladíků, kteří rádi i zadarmo sehrají takovou komedii. Považ také, že tato země se hemží mladíky, jakž takž vzdělanými, kteří jsou celí zachváceni, ba posedlí psavostí. A mezi tiskaři je dost hladovců, kteří se ničeho nelekají, jen když se z toho na ně směje výdělek. Navnaď si jich několik, a budou tě ve svých knížkách nazývati říšským baronem, a to budou opakovati napořád a velikými písmeny. Tímto způsobem tvé baronství bude známo a váženo až v Čechách. Neboť knihy se šíří rychleji a dále než pověst nebo vychvalování sebepovídavějších služebníků.

Harpalus: I tento prostředek se mi líbí. Ale bude třeba živiti služebníky.

Nestorius: Zajisté; ale nebudeš přec živiti služebníky bezruké, to jest neužitečné. Pošleš je hned tam, hned onam, a ti už někde něco popadnou. Víš, že jsou rozličné příležitosti k takovým věcem.

Harpalus: Už dost, rozumím ti.

Nestorius: Jsou ještě jiné praktiky.

Harpalus: Jsem na ně zvědav; pověz!

Nestorius: Nejsi-li dobrý hráč v kostky, řádný karbaník, nenasytný kurevník, statný pijan. Srdnatý marnotratník, prodlužený bankrotář a konečně prolezlý franckou nemocí, sotva kdo uvěří, že jsi šlechtic.

Harpalus: V těchhle věcech jsem vyškolen odedávna. Ale kde na to vezmu?

Nestorius: To jsem ti chtěl právě povědět. Máš nějaké dědictví?

Harpalus: Velice malé.

Nestorius: Až pověst o tvé urozenosti se hodně rozšíří a utvrdí, snadno nalezneš blázny, kteří ti půjčí; někteří totiž budou se stydět odepřít, jiní zas budou se báti. A je tisíc úskoků, jak napálit věřitele.

Harpalus: Ty já znám, Ale konečně uhodí na mě, až poznají, že platím jen hubou.

Nestorius: Naopak, nejsnazší prostředek k ovládání jest býti co nejvíce lidem dlužen.

Harpalus: Jak to?

Nestorius: Především věřitel si tě váží, jako by ti byl zavázán díkem za veliké dobrodiní a bojí se, aby si tě nepohněval a nepřišel o peníze. Ani otroci nejsou tak zavázáni svému pánu, jako věřitel dlužníkovi; splatíš-li věřitelům tu a tam jen malou částku, je jim to milejší, než kdybys jim něco dal darem.

Harpalus: Pozoroval jsem.

Nestorius: Ale střez se styků s chudými lidmi. Neboť pro nepatrnou částku natropí mnoho hluku a křiku. Ti lidé, kteří mají značnější majetek, jsou povolnější a smířlivější, neboť stud je krotí, vábí je naděje a strach zdržuje: vědí dobře, co umějí rytíři. A když konečně už budeš tonout v dluzích, vymysli si nějakou záminku a odstěhuj se jinam a potom za nějakou dobu zas dál. Nemusíš se za to styděti: nikdo není tak zadlužen jako nejmocnější šlechtici. Bude-li na tě dorážeti nějaký sedlák, dělej, jako bys byl uražen jeho drzostí. Občas však přece něco splať, ale ne všecko a ne všem věřitelům. Měj se všude na pozoru, aby nikdo nevětřil, že máš kapsu prázdnou. Vždycky ukazuj, že --

Harpalus: Co budu ukazovat, když nic nemám?

Nestorius: Svěří-li ti přítel nějaké peníze, ukazuj je, jako by byly tvoje; ale nepozraď svého úskoku a dbej, aby to vypadalo jako náhoda. Za tím účelem vypůjč si někdy peníze a hned zase vrať. Z váčku, v němž budou samé měďáky, vytahuj vždycky dva zlaté peníze, které budeš mít zvlášť. V ostatních věcech už si budeš vědět rady.

Harpalus: Rozumím. Ale na konec utonu v dluzích.

Nestorius: Víš, co všecko u nás je dovoleno rytířům.

Harpalus: Všecko a nadto beztrestně.

Nestorius: Měj tedy kolem sebe přičinlivé a čilé služebníky nebo také pokrevní příbuzné, jež bys stejně musil živiti. Naskytne se přec někdy kupec, kterého na potkání oberou. Najdou mnoho věcí nehlídaných v hospodách, v domech i na lodích. Rozumíš? Ať pamatují, že člověk nemá prsty nadarmo.

Harpalus: Jen aby nebylo nebezpečí.

Nestorius: Hleď, aby byli pěkně oblečeni a měli tvé odznaky. Dej jim falešné listiny, určené knížatům. Popadnou-li něco potají, nikdo se neopováží je podezírati; a kdyby i měli nějaké podezření, budou se báti pomsty pánovy. Vyrvou-li kořist násilím, řekne se, že je to válka, neboť takové věci bývají předehrou války.

Harpalus: Ó, jaká výborná rada!

Nestorius: Dbej vždycky té rytířské zásady, že rytíři je dovoleno pomoci od peněz plebejskému pocestnému. Vždyť nic není tak nespravedlivé, jako aby sprostý kupec se hrabal v penězích a rytíř zatím neměl čím zaplatit kurvám a spoluhráčům v kostkách! Hleď se vždycky dostati, třeba i vetříti mezi vysokou šlechtu a nic se nestyď: měj drzé čelo, obzvláště ve styku s cizinci; za tím účelem je lépe žíti v nějakém slavném městě, třeba v lázních, kde je mnoho hospod.

Harpalus: To jsem už také měl v úmyslu.

Nestorius: Tam náhoda často přinese nějakou kořist.

Harpalus: Jak, prosím tě?

Nestorius: Inu, ten či onen položí někam měšec s penězi, nebo jiný zas zapomene a nechá klíč v zámku u skříně. Dál už rozumíš.

Harpalus: Ale -- -

Nestorius: Čeho se bojíš? Kdo se opováží míti podezření člověka vybraně oděného, mluvícího tak honosivě, rytíře ze Zlaté Skály? A kdyby se náhodou našel takový nestyda, kdo bude tak smělý, aby tě pohnal před soud? Podezření padne na nějakého cizince, jenž den před tím odcestoval. Okradený strhne křik, pustí se do služebnictva i do krčmáře. Ty dělej nevěda. Stane-li se, že okradený bude člověk slušný a rozumný, bude mlčeti, aby kromě škody nevydával se ještě v posměch a nemusil se styděti, že tak nedbale opatroval svou věc.

Harpalus: Nepovídáš nic nemožného; myslím, že znáš hraběte z Bílého Jestřabí.

Nestorius: Jak bych neznal?

Harpalus: Jak jsem slyšel, bydlil u něho jakýsi Španěl, podle vzezření i kroje zajisté vznešený. Ten sebral hraběti šest set zlatých, a hrabě se nikdy ani neodvážil stěžovati si – tak vznešený byl host.

Nestorius: Zde máš příklad. Občas vyšleš některého služebníka, rozumí se, že do války. Ten vydrancuje kdekoliv kostely a kláštery a vrátí se obohacen kořistí -- válečnou.

Harpalus: To je velice bezpečné.

Nestorius: Je ještě jiný prostředek k sehnání peněz.

Harpalus: Pověz mi o něm, prosím tě!

Nestorius: Tvař se, jako bys měl příčinu hněvati se na ty, kdož hodně mají, obzvláště na mnichy a kněze, kteří jsou nyní skoro všemi lidmi nenáviděni. Řekneš, že někdo se vysmíval tvému štítu a poplival jej, jiný o tobě málo uctivě mluvil, jiný zas napsal něco, z čeho snadno můžeš udělat pomluvu. Těm pak po svých hlasatelích vypověz neusmiřitelnou válku. Vyhrožuj strašnými hrozbami, vyvracením měst, zhoubou a vypleněním. Tím poděšeni přijdou urovnati spor. Při tom hleď, abys hodně vysoko cenil svou důstojnost, to jest, žádej mnoho, abys dostal, co spravedlivo jest. Požádáš-li si tři tisíce zlatých, budou se stydět nabídnout méně než dvě stě.

Harpalus: Jiným budu vyhrožovati zákony.

Nestorius: To sice není příliš daleko od udavačství, ale přece trochu pomůže. Ale poslyš, Harpale, málem bych zapomněl na to, co jsem ti měl říci hned na počátku: musíš vlákati do osidel manželství dívku s pěkným věnem. Máš v sobě kouzlo, jsi mlád, bělounkých tváří, líbezný šprýmař a vábně se usmíváš. Rozhlašuj všude, že máš slíbeny vysoké úřady a jsi povolán k císařskému dvoru. Dívky se rády provdávají za správce provincií.

Harpalus: Znám několik lidí, jimž se to povedlo. Ale což až podvod vyjde na jevo a se všech stran se na mě sesypou věřitelé? Vysmějí se mně všichni, že jsem si hrál na rytíře. Neboť u nich se to pokládá za větší hanbu, než když někdo svatokrádežně vyloupí kostel.

Nestorius: V tom případě je potřebí býti pamětliv drzého čela, a to obzvláště proto, že dosud nikdy tak jako dnes nebylo dovoleno nahrazovati poctivost drzostí. Vymysli si nějakou výmluvu. A vždycky se najdou dobráci, kteří uvěří tvému povídání, někteří pak ze zdvořilosti nedají na sově znáti, že prohlédli tvé šibalství. A konečně, až všecko selže, utec někam do války, do vřavy. Jako moře smývá všecky neřesti lidí,*) tak válka zakrývá kal všech zločinů. Vždyť dnes nikdo není považován za dobrého vojevůdce, neprošel-li takovouto školou. To bude ti posledním útočištěm, až všecko tě zklame. Ale musíš všecko vynaložiti, aby k tomu nedošlo. Hleď, aby tě vědomí bezpečnosti nezklamalo: vyhýbej se malým městečkům, kde se nemůžeš ani uprdnout, aby to hned kdekdo nevěděl; ve velkých, hlučných městech je více svobody a nevázanosti, leč by to snad bylo takové město jako Marseille. Nepozorovaně zvídej, co kdo o tobě povídá. Jakmile zpozoruješ, že se množí otázky: "Co zde dělá? Proč zde zůstává po tolik už let? Proč se nevrací do vlasti? Proč zanedbává své hrady? Odkud má svůj erb? Kde nabéře peněz na takové utrácení?", jakmile bude víc a víc přibývati takových řečí, pomýšlej včas, aby ses klidil; ale utíkej jako lev, ne jako zajíc. Namluv lidem, že v důležitých záležitostech jsi povolán k císařskému dvoru a že se brzy vrátíš s velikým vojskem. Ti, kterým na tom záleží, aby nepřišli o své, neopováží se ani ceknout v tvé nepřítomnosti. Ale především ti radím, aby ses měl na pozoru před básníky, chasou to popudlivou a klepavou. Hned napíší všecko, cokoliv se jim nezalíbí; a co napíší, šíří se pojednou po celém okolí.

Harpalus: Ať živ nejsem, nelíbí-li se mně velice tvá rada! Přičiním se, abys poznal, že jsi ve mně našel chápavou hlavu a člověka ne nevděčného. Prvního koně, na nějž padnu na pastvě a bude tebe hoden, ti pošlu darem.

Nestorius: Teď ještě zbývá, abys také splnil, co jsi slíbil. Proč tak horoucně toužíš po falešném zdání urozenosti?

Harpalus: Z žádného jiného důvodu, než jen proto, že rytířům je všecko beztrestně dovoleno. Či zdá se ti, že je to málo důležité?

Nestorius: I když to nejhůře dopadne, smrtí nutno splatiti dluh přírodě, i kdybychom žili třeba v Chartreux, v klášteře. A lehčeji se umírá těm, kdož umírají s polámanými údy na kole, než těm, kteří umírají kamenem měchýřovým, dnou nebo paralysou. Neboť vojenské jest věřiti, že po smrti z člověka zbude jen mrcha.

Harpalus: Toť také moje mínění.

(Erasmus Rotterdamský: Důvěrné hovory, z latiny přeložil Jaroslav Dvořáček, reprint vydání z r. 1913: Praha: Votobia, 1999. ISBN: 80-7220-032-1)

Petr Žantovský