A co hlavní, píše v zásadě nekomplikované, nepřepoetizované, ale někdy až radikálně svéhlavé a otevřené verše, s nimiž kdysi začínal. První básnická sbírka mu vyšla roku 2002, od té doby šest dalších. Zhudebňovat své verše začal o dost později. Jeho debutní CD bylo album Vlaštovky v petroleji (2015), na něž navázal právě trojicí nosičů (2 CD a LP) s názvem Eden nedohleden (2024).

Hejátko se podle svých slov hlásí k odkazu takových autorů, jako byl František Gellner, Egon Bondy či Ivan Diviš. Čili samí neposlušní divočáci, jdoucí za svou pravdou bez velkých ohledů na osobní hrozby a rizika. Komu je však Hejátko nepochybně nejblíž, je Karel Kryl. Ačkoli jeden je a jeden byl nositeli rozmanitých povah a temperamentů, a také trochu odlišného zacházení s mateřštinou, pro oba platí, že si jeden stál a druhý stále stojí za svým, užívajíce k tomu tak nemoderní komunikační nástroj jako je poezie.

Ty tři nové Hejátkovy nosiče vykazují několik zvláštností. Obě přítomná CD jsou skoro totožná graficky i obsahově – liší se jen v jednom „čísle“, a to je v jednom případě píseň Soud, na druhém CD absentující, a naopak na tom druhém je píseň Hledám tě všude, chybějící na prvém nosiči. Nebudu spekulovat, proč k této skoro duplicitě došlo, není to podstatné. Co ale chci podtrhnout, je fakt, že v dnešním sběratelském trendu se obsah alba (ve verzi s písní Hledám tě všude) ocitl i na vinylovém LP. Nadto v opravdu esteticky působivém provedení, které je rovněž dílem samotného Hejátka.