Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 11 - Nikdy nic není poprvé

12.03.2017 17:53

PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM Je to už přesně 70 let, co do historie vstoupil pojem „Trumanova doktrína“ . Šlo o zahraničně politický program prezidenta USA Harryho S. Trumana, vyhlášený na půdě Kongresu 12. března 1947. Rozbuškou této geopolitické bomby, stojící u kořenů víc než 40 let následně trvající studené války, byla dnešním pohledem vlastně záminka, ale opravdu jen zdánlivě.

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 11 - Nikdy nic není poprvé
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Projev prezidenta ke Kongresu primárně žádal o řešení otázky neblahého poválečného vývoje Řecka a Turecka, a to především ve směru hospodářském: Řecko bylo druhou světovou válkou ekonomicky zdevastováno, což samozřejmě destabilizovalo tamní politickou scénu. Následně řecká vláda požádala Spojené státy o finanční a hospodářskou pomoc. Tuto žádost transponoval Truman do své kongresové řeči, v níž žádá Kongres o finanční podporu Řecku a Turecku ve výši 400 milionů dolarů k 30. červnu 1948. Argumentoval tím, že ekonomická pomoc těmto zemím oddálí možnost, že se v nich pod vlivem občanské nespokojenosti ujmou vlády režimy blízké druhé straně (Churchillem ve Fultonu rok předtím narýsované) geopolitické mapy, tedy hrozilo, že se tyto státy dostanou do sféry vlivu Stalinova Sovětského svazu. To v USA v podstatě stačilo jako první a jediný argument k čemukoli.  Panický strach z komunismu byl (zejména v 50. letech) v Americe pěstován politickými elitami stejně intenzivně, jako hrůza z nebezpečí tzv. amerického imperialismu, jak ji pro změnu živila propaganda sovětského bloku. Truman řekl: „Existence řeckého státu je dnes ohrožována teroristickými akcemi několika tisíc ozbrojených mužů, vedených komunisty.“ Punktum. Není důležité, zda měl pravdu, nebo přeháněl. Podstatné bylo, že tato věta otřásla Kongresem (s prominutím) jak výstřel z Aurory.

Poznámka na okraj: sice už formálně neexistují instituce typu McCarthyho Výboru pro neamerickou činnost (o aktivitách zpravodajsko - kádrovacích mechanismů „pod čarou“ nemluvme, ty existují vždy a všude), ale děs ze strašidla komunismu platí na velké procento Američanů dodnes, a to vcelku bez ohledu na to, zda volí demokraty či republikány. Jen ti druzí tuto mantru ve své rétorice používají častěji a s vyšší brizancí. Nicméně jak jsme viděli na průběhu a výsledku posledních prezidentských voleb v USA, samotné strašení rudou zástavou nestačí. Naopak, Donald Trump zjevně zvítězil mimo jiné i proto, že ve své kampani otevřeně mluvil o partnerství, nikoli konfrontaci s dnešním Ruskem, geopolitickým následníkem Sovětského svazu z časů Trumanových.

Nicméně zpět do roku 1947. Truman v Kongresu de facto řekl, že je třeba využít hospodářské i politické nouze poválečných evropských států na geopolitickém pomezí (nevynechal zmínit mj. Bulharsko či Jugoslávii). Prohlásil doslova: „Semena totalitních režimů jsou živena bídou a nedostatkem. Rozšiřují se a bují ve špatné půdě chudoby a sporech. Dosahují svého růstu zmařenou nadějí lidí, že lepší život odumřel.“ Dá se s jen velmi malou nadsázkou říci, že to byla jednak účinná hra na spasitelské city Američanů, ale především pragmatická snaha získat vliv ve státech doposud nepřičleněných jednoznačně k jedné či druhé straně rozděleného světa.  Uvědomoval si, že jeho argumentace nesmí být prvoplánově kolonialistická. Tak lze rozumět i jeho slovům: „Nemůžeme si dovolit změny statu quo … takovými triky jako je politická infiltrace.“ Uvědomoval si totiž, že efektivní a navíc v cílových zemích veskrze populární bude pomoc ekonomická. (Také proto v návaznosti na Trumanovu doktrínu o rok později vzniká Marshallův plán.) Vyzývá tak skrze hospodářskou pomoc k převzetí odpovědnosti za politický vývoj východoevropských států.

V souvislosti s Trumanovou doktrínou se často mluví o „zadržování komunismu“. Šlo o politiku izolacionismu vůči Sovětskému svazu a státům spadajícím do jeho zájmové sféry případně již směřujícím po té trajektorii.  Tento pojem použil jako první americký diplomat George Frost Kennan. Stál u vzniku Trumanovy doktríny i Marshallova plánu. Na konci roku 1946 poslal ministrovi zahraničí Jamesi Byrnesovi telegram o 8000 slovech, ve kterém byla vytyčena nová strategie diplomatických vztahů vůči SSSR. V červenci 1947 se objevil v časopise Foreign Affairs Kennanův článek (pod pseudonymem X) s názvem The Sources of Soviet Conduct (Zdroje sovětského jednání). Článek začínal úvahou, že je Stalinova politika formována jednak marxismem-stalinismem a jednak Stalinovým odhodláním využívat ideu kapitalistického obklíčení k upevňování vlastní vnitropolitické pozice. Stalin nemohl tento kurz změnit, a proto úlohou Západu bylo pevně a vytrvale odolávat politice SSSR. Co to znamenalo v praxi? De facto potvrzení oné propagandy, že státy sovětského bloku jsou víc a víc obklopovány státy bloku amerického, nic míň, nic víc. A jak napsal Kennan, USA musí toto poslání vzít na sebe samotné, ale nemusí to ohrozit jejich ekonomickou základnu ani politickou stabilitu. Naopak sovětská strana by po období dlouhodobého tlaku měla skončit buď rozpadem, nebo postupným rozmělněním moci. (Jak prorocké, když si zopakujeme události let 1988-89…).  Nikde v onom textu nebylo upřesněno, zda se má nebo nemá jednat o vojenské řešení situace.

Ostatní díly cyklu Petra Žantovského najdete ZDE.

Čitelný návod k chápání takových záměrů však přinesl záhy sám Truman, který v Kongresu kromě peněz požadoval „povolit pro Řecko a Turecko civilní a vojenský personál, který by byl nápomocen při plnění rekonstrukčních úkolů a dohlížel by na využívání pomoci.“ Pokud tuto větu někdo umí přeložit jinak, než jako zajištění americké vojenské přítomnosti v cílových zemích, nechť mi prosím podá svou verzi.

I ve zbytku textu, který se netýkal bezprostředních částek vynaložených na tuto expanzi, zůstal Truman věrný typicky americké rétorické patetičnosti. Řekl mj.: „Svobodné národy světa k nám upínají zrak, abychom udrželi jejich svobodu. Jestliže klopýtneme v našem vedení, můžeme ohrozit mír na světě a ohrozíme nepochybně i blahobyt tohoto národa. Byla na nás vložena velká odpovědnost...“

Mimochodem, dnešníma očima, ale i při vědomí historických souvislostí, stojí za ocitování ještě jedna Trumanova věta: „Jedním z primárních cílů zahraniční politiky Spojených států je vytváření podmínek, ve kterých my i ostatní národy budeme schopni vypracovat svobodný životní způsob. To bylo základním východiskem ve válce s Německem a Japonskem. Naše (sic!) vítězství bylo dosaženo nad zeměmi, které usilovaly vnutit svou vůli, životní způsob jiným národům.“ Komentář? Nejenže americký prezident cudně opomenul fakt, že Německo bylo poraženo patrně dominantním přispěním tehdejšího Sovětského svazu (Amerika vstoupila aktivně do války nedlouho před jejím koncem, když už byla německá vojska téměř všude na ústupu). Ale prohlášení o tom, kdo komu vnucuje svou vůli a svůj životní způsob, by možná bylo zajímavé dnes přednést lidem v Sýrii, Egyptě, Iráku a mnoha dalších místech, kam Spojené státy exportují svoje hodnoty s vidinou převzetí tamního potenciálu – ať už hospodářského, nebo, častěji, geopolitického.

Poučení z připomínky výročí vyhlášení Trumanovy doktríny je prosté: člověk by neměl soudit věci – dějinné ani současné – bez patřičné schopnosti hledat a nacházet kontexty a analogie. Třeba pak bude méně zklamáván nenaplněnými nadějemi vkládanými na chromého koně v předem zaplaceném závodě. Protože – navzdory tradičnímu rčení – v politice nikdy nic není poprvé.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…