25. března 1957 byly v Římě podepsány dvě smlouvy, jež do dějin vstoupily pod souborným názvem Římské smlouvy. Smlouva zakládající Evropské hospodářské společenství (EHS) a smlouva zakládající Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Obě vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Římské smlouvy jsou považovány za jeden ze základů pozdější evropské integrace. Signatářské státy v roce 1957 byly Francie, Spolková republika Německo, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko.
V těch dnech se začal psát příběh, na němž lze možná lépe než na jiných příkladech demonstrovat, jak daleko může být od slibných úmyslů k tragickým důsledkům. EHS znamenalo splnění snu mnoha národohospodářů, tedy počátky procesu uvolnění výměny zboží, majetku, kapitálu i pracovních sil navzájem mezi zeměmi sdílejícími zhruba tytéž hospodářské i politické hodnoty a stojícími zhruba ve stejném bodě ekonomického vývoje. Uvolnění jmenovaných aspektů tržního podnikání bylo v té době výhodné pro všechny. Žádnou ze signatářských zemí nijak výrazně neznevýhodňoval a žádné naopak nedával do rukou pravomoci samostatně rozhodovat o jiných. I když, jak dále uvidíme, tento výchozí stav postupně obrůstal mnoha novými a vylepšovanými smluvními konstrukcemi, to podstatné – uvolnění tržních vztahů napříč Evropou a gumování různých celních atd. bariér – byl pro sjednocovanou Evropu erbovním znamením v zásadě až do počátku 90. let, kdy do takového společenství zamířily postsocialistické státy včetně toho našeho.
Že se mezitím Evropa z pružného hospodářského mechanismu proměnila ve zkostnatělou a zbytnělou byrokratickou fosilii, zaznamenáváme na každém kroku. Po šedesáti letech lze konstatovat, že z myšlenky výhodné pro všechny se průběžně stala realita výhodná jen pro někoho (a pro jiného nevýhodná), a dnes je v zásadě koulí u nohy pro všechny. Administrativně politický moloch v zásadě umrtvil možnosti členských zemí samostatně se rozvíjet. Hledání nejnižšího společného jmenovatele vyústilo v dnes tak frekventovaně propagovanou „vícerychlostní Evropu“, která je opět návratem do stavu diferencované nerovnosti ve využívání možností na jedné straně – a poslušné plnění povinností na straně druhé. „Evropa 1. rychlosti“ se bude snažit kolonizovat „Evropy nižších rychlostí“ a pokud se nestane zázrak podobný tomu britskému (tj. Brexit a domino efekt jím inspirovaných národů v jiných zemích), bude brzy celá Evropa nejen de facto monopolním vlastnictvím malé a uzavřené skupiny úředníků a jimi ovládaných politiků, ale především se stane naprosto bezbrannou vůči rostoucí ekonomické konkurenci Číny, Ameriky a nepochybně i Ruska. Z Evropy se stane pevnost, kde brzy dojdou zásoby, a ti, kdo neutečou, prostě pomřou hlady. Nebo se spíše stanou velice lacinou kořistí pro každého, kdo si řekne. A to nemluvím o islamistickém ohrožení, jehož sílu lze eliminovat zase jen ekonomicky – například šikovnou ropnou politikou. Ale copak na to dnešní Evropa má – zejména zájmově? Zatím se chová, jako předsunutá jednotka ISILu a saudských miliardářů.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Článek obsahuje štítky
EU , Evropská unie , historie , Žantovský , Řím , EHS , Příběhy s otevřeným koncem
autor: PV
Vy pořád řešíte jen nějakou regulaci obsahu na internetu
Ale řešíte problém i z opačného úhlu, kdy se nejen z internetu vytrácí svoboda slova a názoru? Mě přijde, že se dnes už nahlas nesmí říci, co si opravdu myslíte. Nemyslím nezákonné věci, ale prostě svůj názor, který třeba zrovna vaše vláda nebo většinová společnost neuznává. To ale pak přeci není žá...
Další články z rubriky

17:50 Lukáš Kovanda: Trumpova cla, včetně nyní nového 30procentního, připraví Česko letos o 76 miliard
Komentář k nákladům nových Trumpových cel pro českou ekonomiku. Americký prezident nové, 30procentní…