8. června 1949, jen rok před jeho smrtí, vyšla kniha 1984, které je právem považována za kultovní, chirurgicky přesnou analýzu totality, společnosti postavené na manipulaci člověkem, indoktrinaci jeho původně svobodné mysli tezemi, které z něj učiní otroka, aniž by to pociťoval jako prohru či zkázu.

Za předchozího režimu jsme si Orwella interpretovali jednoznačně jako autora protikomunistického, ale bylo to složitější. On byl celým svým založením levicový demokrat, s dvakrát podtrženým slovem demokrat. 1984 je ovšem metafora libovolné totality, ať už má hnědou nebo rudou či jakoukoli jinou barvu. Jde o systém.

Známe i jiné autory, kteří sáhli sytému totality na nerv. Milovan Džilas v Nové třídě, Dominik Tatarka v Démonu souhlasu, samozřejmě Ladislav Mňačko v Ako chutí moc. To vše byly cenné, avšak výslovně deskriptivní projekce peverzní reality. Orwell vytvořil metaforu. Bohužel tato metafora se naplňuje krok po kroku, zdánlivě nenápadně, ale zřejmě nadlouho nezvratně. Jen dnes má barvu moudrou, opentlenou zlatými hvězdičkami a s krajně nevkusným humorem podmalovanou Beethovenovou Ódou na radost.

Nemusíme pranic přikrášlovat. Jen předložit klíčová stavební momenty románu 1984 a porovnat je s tím, v čem dnes žijeme. Ale pozor: nebude to příjemné počtení!

Hlavním hrdinou románu je úředník, soudruh Winston Smith, který žije roku 1984 v Londýně ve fiktivní zemi Oceánii. Vládne zde tuhá diktatura v čele s tzv. Velkým bratrem. Oficiální ideologie se nazývá Angsoc (původně anglický socialismus, v anglickém originále knihy Ingsoc) a její ústřední hesla zní: Válka je mír, Svoboda je otroctví, Nevědomost je síla.