Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 46 – Lidská práva? Jak pro koho!

9. 12. 2017 19:07

Když jsem chodil na fakultu žurnalistiky, bylo to na sklonku časů oněch, kdy se i kvalifikace lékařů či architektů poměřovala znalostí děl Marxe a Lenina, vytáčel jsem vyučujícího předmětu vědecký komunismus prostinkou otázkou: „Pane docente, jestliže nad tribunou každé schůze či shromáždění visí velký nápis Závěry 15. sjezdu naplníme, tak mi prosím vysvětlete, kdo, kde, kdy a proč ty závěry vyprázdnil, jestliže je teď tak nutně třeba je naplnit.“

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 46 – Lidská práva? Jak pro koho!
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský
reklama

Chudák pan docent, dříve myslím profesí politruk (pro mladšího čtenáře: to byla zkratka ruských slov „političeskij rukovoditěl“, politický vedoucí, prostě lampasák určený k tomu, aby vojáky správně poučil, jak vidět svět, rozdělený na dobré - „my“, a zlé – „oni“) – obvykle otázku přešel mlčením a věnoval se dál úmornému meldování frází z brožurek s obálkou stejné barvy, jakou měly ty transparenty se závěry, které je nutno naplnit. Připomínám to zde jako exemplární příklad toho, jak se vyprazdňují slova. Jak ztrácejí význam, až jej zcela pozbudou a stanou se jen jakýmsi akustickým smogem, poškozujícím uši i duši.

Jedním z nejvyprázdněnějších výrazů je sousloví „lidská práva“. Bezmála každý, kdo má v hlavě zepředu pod nosem otvor a používá jej i k něčemu jinému, než příjmu potravy, se jimi ohání. Všichni, zejména ti, kdo již jsou či se rozhodli vbrzku být v politice, požadují lidská práva, bojují za ně, prokládají jimi všechny své projevy o čemkoli, byť na hony vzdáleném. Malý příklad z aktuální přítomnosti:  Chceme začít obchodovat se vzdálenou, historicky, mentálně, politicky i nábožensky odlišnou, avšak po obchodu s námi bažící zemí? Nu, proč ne, musíme prý ale nejprve zjistit, zda ta země, kde většina z nás nikdy nebyla, nebude a snad ani nechce být, dbá na dodržování lidských práv lidí, kteří se v ní narodili, a pokud se nic nestane, tak v ní i zemřou. Lidská práva jsou skvělým klackem na politického protivníka: Nedokážu proti tobě najít žádné opravdové věcné argumenty? Nevadí, od toho jsou lidská práva. Stačí je umně vložit do projevu, a vítězství je naše. Nesouhlasíš s námi? Tedy tě nařkneme z vyvrhelství, podpory porušování lidských práv, egoismu či z nějakých dalších ještě mnohem horších  –ismů, jimiž se to v politické hantýrce jen hemží. Neboť přece platí: kdo nejde s námi, jde proti nám.

Je mi moc líto, kam to ta lidská práva dopracovala – bez vlastního přičinění, jen úradkem těch, kdo je zneužívají. A dost by mě zajímalo, kdo z těch všech velkoústých někdy četl onu tenoučkou knížečku nazvanou Všeobecná deklarace lidských práv, která přišla na svět dnem svého schválení Valným shromážděním Organizace spojených národů právě před devětašedesáti lety dne 10. prosince 1948. Tato deklarace je sice formálně nezávazný dokument, ale neformálně je považována za jakýsi nejobecnější katalog lidských práv. Podle některých teoretiků nabylo toto prohlášení právní závaznosti tím, že roku 1975 konaná helsinská Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě do soupisu principů, jimiž se mají řídit vztahy mezi signatářskými státy, včlenila odkaz právě na dodržování lidských práv dle výše řečené deklarace. Výslovně šlo „respektování lidských práv a základních svobod včetně, svobody smýšlení, svědomí, náboženství nebo přesvědčení“.

Pro úplnost dodejme, že hlasování o původní deklaraci OSN se naše země (tehdy Československá republika) zdržela (na rozdíl třeba od Barmy, Číny, Haiti či Turecka, tedy zemí, kde lidská práva, jak jim rozumíme my, asi nekvetou tak, jak by měla či mohla), druhý dokument, závěrečný akt z Helsinek už naše (tehdy komunistická) vláda přijala a podepsala (o důsledném dodržování však opět spíše decentně pomlčme).

Nu a zde je ten problém. Každá historická, geografická, politická či kulturní topografie dává mnoha pojmům různé obsahy. Lidských práv se to týká přednostně. Pak tedy zbývá jediné, a to přijmout nějaký etalon, vzor jakéhosi společně přijatelného chápání obsahu toho pojmu. A to se v globálním světě nedaří a dařit nemůže, už pro ty všechny odlišnosti, dané právě minulostí, kulturou a společenskou formací toho kterého regionu. Proto se také různí „lidskoprávníci“ nikdy nezatěžují nějakým obšírnějším výkladem toho, oč vlastně bojují. Protože by se mohlo stát, že při aplikaci historické zkušenosti naší křesťansko-židovsko-helénské tradice starého kontinentu třeba na Barmu, nebo i tu zpropadenou Čínu, chcete-li, zákonitě narazí a jen se zesměšní.

Pro ty, kdo onu útlou knížečku s textem deklarace z roku 1948 ve své četbě vynechali, si dovolím zde ocitovat několik klíčových a snad vskutku univerzálně použitelných pasáží. A laskavý čtenář nechť sám posoudí, co z nich se dnes, například v naší krásné, lidských práv tolik dbající zemičce střediskové, skutečně dodržuje, a co je do hlíny zašlapáváno, zejména těmi, co mají řečí o lidských právech nejvíc plnou pusu. Myslím, že najít odpověď nebude těžké. A dodávám: bohužel. A ještě dodávám, to pro ty profesionální lidskoprávníky: než začnete poučovat druhé, zameťte si před vlastním prahem.

Někdy by totiž úplně stačilo nevymýšlet nové významy starým slovům a prostě se jich jen držet. Posuďte sami:

Všichni lidé rodí se svobodní a  sobě rovní co do důstojnosti a  práv. Jsou nadáni rozumem a  svědomím a  mají spolu jednat v duchu bratrství.

Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozlišování, zejména podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakéhokoli rozlišování. Všichni mají právo na stejnou ochranu proti jakékoli diskriminaci, která porušuje tuto deklaraci, a proti každému podněcování k takové diskriminaci.

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a  pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům

Každý má právo na svobodu přesvědčení a projevu; toto právo nepřipouští, aby někdo trpěl újmu pro své přesvědčení, a zahrnuje právo vyhledávat, přijímat a rozšiřovat informace a myšlenky jakýmikoli prostředky a bez ohledu na hranice.

Každému je zaručena svoboda pokojného shromažďování a sdružování. Nikdo nesmí být nucen, aby byl členem nějakého sdružení.

Každý má právo, aby se účastnil vlády své země přímo nebo prostřednictvím svobodně volených zástupců. Každý má právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země. Základem vládní moci budiž vůle lidu; ta musí být vyjádřena správně prováděnými volbami, které se mají konat v  pravidelných obdobích na základě všeobecného a rovného hlasovacího práva tajným hlasováním nebo jiným rovnocenným postupem, zabezpečujícím svobodu hlasování.

Každý má právo svobodně se účastnit kulturního života společnosti, užívat plodů umění a  podílet se na vědeckém pokroku a jeho výtěžcích. Každý má právo na ochranu morálních a materiálních zájmů, které vyplývají z jeho vědecké, literární nebo umělecké tvorby.

Nic v této deklaraci nemůže být vykládáno jako by dávalo kterémukoli státu, kterékoli skupině nebo osobě jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů, které by směřovaly k  potlačení některého z práv nebo některé ze svobod v této deklaraci uvedených.

Petr Žantovský

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: PV
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Zbyněk Fiala: Jednostranné peníze okrádají většinu

19:33 Zbyněk Fiala: Jednostranné peníze okrádají většinu

Zchudli jste teď? Kdybyste měli miliardy, budete jen bohatnout. Hlavní funkcí současného finančního…