Ukrajina obecně vypadla z titulních stran, a už si jí příliš nevšímají ani ruská média, samozřejmě s výjimkou důležitých zpráv typu obnovení dodávek plynu Ukrajině (poté, co zaplatila penězi dodanými z EU), dodávek uhlí Ukrajině z Donbasu, odsunu těžké vojenské techniky rebelů od linie dotyku, možnosti, že oděský gubernátor Michail Saakašvili může kvůli válce o Jižní Osetii z roku 2008 stanout před mezinárodním soudem v Haagu nebo o tom, že Kyjev přerušil veškeré letecké spojení s Ruskem, ale pak se důsledků svého gesta sám zalekl a ujistil, že tranzitních přeletů ruských civilních letadel se zákaz netýká.

Hlavní ale je, že se už opravdu skoro nestřílí a obě strany stahují zbraně z fronty, a tak lze začít opatrně mluvit o míru. A v tom je ale problém, přinejmenším pro Kyjev. Vladimir Putin po pařížském summitu „normandského formátu“ z počátku října obratem ruky přiměl lídry „lidových republik“ Donbasu k odkladu voleb o půl roku, což byl hlavní požadavek Kyjeva (i Německa a Francie), a míč tím s konečnou platností přehrál Ukrajině. A ta se zdá být naprosto zaskočená – prezident Petro Porošenko s premiérem Arsenijem Jaceňukem podle všeho spoléhali na to, že válka bude pokračovat donekonečna a že současně Rusko vedle Krymu anektuje i Donbas, aby v Kyjevě měli dál pochopitelné výmluvy, proč není čas a prostor na „reformy“. A zatímco Kyjev ujišťuje sám sebe, že summitem v Paříži „válka nekončí“, Rusko znovu opakuje, že o Donbas nestojí – a už před měsícem dokonce začalo stavět plot na své hranici s Luhanskou „lidovou“, která pro změnu přistoupila k odzbrojování svých dobrovolnických milicí, jejichž místo zaujme vlastní pravidelná armáda. Jinými slovy, Kyjev dostal válkou zničený a nepřátelsky naladěný Donbas k dispozici „zpět“, k tomu musí pod tlakem ze Západu plnit závazky vyplývající z minských dohod, a co víc, vše se odehrává podle „pravidel“, které Německo a Francie nastavily společně s Ruskem.

Na takový vývoj není Kyjev připravený. Dál sice trvá na tom, že se volby v Donbasu musejí konat podle ukrajinských zákonů a pod kontrolou centrálních orgánů, ale na příslušném zákonu ještě ani sám nezačal pracovat, bez ohledu na to, že si konec konfliktu politickou cestou přeje skoro 80 procent Ukrajinců. A co víc, zákon o organizaci voleb, zvláštních pravomocích místní samosprávy a další souvislosti bude vyžadovat změnu ústavy, ale když parlament na počátku září v rozbouřené atmosféře projednával otázku možné decentralizace státu, před budovou tekla krev. Zatímco by se od Kyjeva rádi odtrhly už i Charkov nebo Oděsa, lze předpokládat, že ústavně a trvale ukotvený zvláštní statut pro Donbas by mohl vést k ještě vážnějším důsledkům, propuknutí plnohodnotné politické krize a následně (pomineme-li možnost další občanské války) i k předčasným volbám, v nichž by současný mocenský establishment fakticky propadl. Je příznačné, že do takových rizik se Kyjevu nechce, a tak se objevují nové a nové podmínky pro konání voleb na Donbasu. Podle premiéra Jaceňuka musí například odpovídat (ještě neexistující) ukrajinské legislativě a „vysokým standardům poctivých a transparentních voleb“. V době, kdy sám premiér před místními volbami vyzývá voliče, aby „neprodávali budoucnost země za několik set hřiven“, kdy soudy zakazují činnost některých politických stran a další politiky z voleb vylučují a celé volby ze všeho nejvíc připomínají politický cirkus, jsou Jaceňukovy nároky na hlasování v Donbasu plné ironie.

Záplava slov, která zaznívá z Kyjeva, má jako by oddálit nevyhnutelné. Na jedné straně není zřejmé, odkud by Kyjev například bral peníze na rekonstrukci zničeného Donbasu, na stranu druhou je ale jasné, že autonomie Luhansku a Doněcku je jedním z hlavních cílů Ruska, které jejich prostřednictvím může ovlivňovat vnitropolitické i zahraničněpolitické směřování Kyjeva, nebo lépe, blokovat případný vstup Ukrajiny do NATO či EU. Pro „kyjevské“ se tak žádná dobrá volba pro budoucnost nerýsuje.