To se ovšem neshoduje s pravdou. 21. 9. 1938 v 9 hodin dopoledne, tedy devět dní před podpisem Mnichovské dohody, se po britské a francouzské nótě předané Benešovi kolem 1:30 v noci uvolila československá vláda odstoupit Německu území s více než 50 % německého obyvatelstva a vědouc, že bez souhlasu parlamentu činí neústavní krok, demitovala. Kolem 17. h týž den to Beneš a ministerstvo zahraničí oznámili Paříži a Londýnu. Nově vytvořená vláda v čele se Syrovým s předáváním území otálela, přela se, jak to udělat, aby Němci dostali co nejméně území, ale československý souhlas s odstoupením území, ač mohla, neodvolala!

Německo v červnu 1937 začalo se zpracováním dvou všeobecných pokynů k přípravě na válku – Fall Rot (operace Červený) cílený proti západu a Fall Grün (operace Zelený) proti jihovýchodu. Ve druhém se počítalo s „překvapivou vojenskou operací proti Československu“ mající za úkol vyřadit „týlovou hrozbu této země pro případ vedení války na Západě, zbavit ruské letecké síly jejich nejdůležitějších základen v Československu“. Že se v ČSR v té době plánovala a začala budovat nová letiště pro francouzská a sovětská letadla operující in spe z československého území, je jiná, málo známá záležitost přesahující rozsah tohoto článku. 7. 12. 1937 pojal německý generální štáb přepadení Československa do svých strategických plánů takto: „Válečným cílem operace Grün je vždy náhlé zabrání Čech a Moravy za současného řešení rakouské otázky ve smyslu jeho připojení k Německé říši.“ Po mnichovské konferenci odevzdalo Československo Německu ze své výzbroje jen pevně namontované kulomety a část z 222 namontovaných protitankových děl v těžkých pevnostech, pokud stály v územích odstoupených Říši. Nic víc. Ze strategického hlediska tedy i paté představoval československý stát co do výzbroje stejnou vojenskou hrozbu jako před Mnichovskou dohodou. To se pak teprve dodatečně vyřešilo okupací českých zemí.

28. 9. 1938 v 10 hodin je přijat britský vyslanec v Římě Mussolinim a prosí o zprostředkování v československo–německém konfliktu. Mussolini pověřuje italského vyslance v Berlíně Bernarda Attolica navrhnout Hitlerovi, aby odložil mobilizaci a konání konference, kterou by duce řídil – Mussolini ovládal všechny jazyky svých protějšků, němčinu, francouzštinu a angličtinu. Hitler souhlasil a pozval zástupce vlád Itálie, Velké Británie a Francie na druhý den, 29. 9., do Mnichova. Do Mnichova se dostavily nepozvány i delegace Československa a Maďarska.

Hitler k mnichovské konferenci přistupoval nerad, její úspěch by pro něj znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad Československem a omezení zisku jen získání území. Ještě během konference doufal, že jednání ztroskotá, a že tak bude moci začít s válečnou akcí proti Československu, která byla koncipována jako izolovaná akce, nikoli jako počátek evropské války. Západním spojencům šlo při konferenci jen o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa, o postoupení území se nejednalo, to bylo po souhlasu československé vlády z 21. 9. již před mnichovskou konferencí vyřízenou záležitostí.