Tomáš Krystlík: Jak naložit s "osvětimskou lží?"

20.03.2014 20:29

Text historika Tomáše Krystlíka na téma zpochybňování holocaustu, označovaného jako "osvětimská lež".

Tomáš Krystlík: Jak naložit s "osvětimskou lží?"
Foto: pevnosti.kvalitne.cz
Popisek: Signatáři mnichovské dohody
reklama

V knize současného německého autora Michaela Winklera Pranýř vydaného nakladatelstvím guidemedia etc v Brně 2014 se vyskytuje i toto souvětí: „Dnes smíte diskutovat o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly. Smíte dokonce zpochybňovat, že vůbec nějací andělé jsou. Co však ale rozhodně nikdy nesmíte, je začít počítat, kolik mrtvol lze spálit pomocí pár tun koksu, přinejmenším ne tehdy, jestliže jde o pálení, které mělo probíhat před 65 lety v Osvětimi. A už vůbec nikdy se nesmíte zeptat, jak to, že z jednoho a půl milionu Židů v Hitlerově mocenském teritoriu jich bylo zavražděno 6 milionů a devíti milionům je vypláceno odškodné. Tato svoboda vám byla odňata.”

Ano, v některých evropských zemích tak tomu je. Vzhledem k úvodním větám Winklerův výrok popíráním šoa není, ale čtenáře to navádí k převzetí tzv. osvětimské lži, to jest názoru, že během holocaustu zahynulo mnohem méně Židů, než se tvrdí. Historici se celkem pochopitelně vyvracení osvětimské lži vyhýbají, protože se nedá přímým a jednoduchým způsobem znevěrohodnit. Občas přes média dolehne k českému čtenáři, že někdo byl za popírání holocaustu odsouzen: v Rakousku britský historik David Irving, v Česku kanadský emigrant Vladimír Stwora. Nikdo se čtenáři ale neobtěžuje vysvětlit, proč nemají popírači holocaustu pravdu. Přitom je nanejvýš žádoucí, aby každý měl v této otázce jasno a dokázal vábení jednoduché konstrukce osvětimské lži nepodlehnout. To se netýká pouze české společnosti, nýbrž všech evropských společenství.

Historici se neshodnou v odhadech počtu židovských obětí, které kolísají od 4,2 až 4,7 milionu po 5,6 až 6,3 milionu, přičemž v Yad Vashem, kde jsou židovské oběti uvedeny jmenovitě, je zaneseno přes 4 200 000 obětí. Popírači šoa tvrdí, že během holocaustu zahynulo podstatně méně Židů, což podporují různými důvody, z technických například potřebným časem a množstvím koksu ke zpopelnění, že stěny plynových komor podle chemických analýz neobsahují sloučeniny s materiálem stěn vznikající při použití Zyklonu B, až po tvrzení, že německé koncentrační tábory byly pouze přestupnou stanicí pro putování Židů dále na východ, do Sovětského svazu, případně přes něj dále do světa.

Do ruky jim hraje trochu i fakt, že z tisíců německých koncentračních táborů bylo jen šest vyhlazovacích - Treblinka, Sobibór, Majdanek, Bełżec, Chełmno (Kulmhof) a Brzezinka (Birkenau-Auschwitz II), přičemž jen dva poslední byly v Německé říši a jen v jednom z nich, v Birkenau, se vraždilo Zyklonem B, v ostatních výfukovými plyny z dieselových motorů, dále i skutečnost, že v okupovaných územích SSSR byli Židé stříleni počínaje létem 1941 speciálními německými policejními zásahovými oddíly (Einsatzkommandos der Sicherheitspolizei und des Sicherheitsdienstes), což je dokumentováno vágněji. Těla postřílených byla pohřbívána, počet zastřelených byl řádově srovnatelný s vyhlazováním v německých koncentračních táborech. Ne ve všech vyhlazovacích koncentračních táborech byla těla pálena vždy v krematoriích, někde byla i pohřbívána nebo pálena na hranicích bez použití koksu.

Počet 1 500 000 Židů uváděný M. Winklerem v „Hitlerově mocenském teritoriu“, je velmi podceněn, zřejmě záměrně, protože velký počet Židů padl do rukou Hitlera v dobytých územích SSSR - na Ukrajině, v Bělorusku, v baltských státech, v Rusku – z nichž bylo podle amerického historika Timothy Snydera 1 600 000 postříleno.

Němečtí národní socialisté se před válkou i za ní snažili Židy přimět k vystěhování mimo Evropu. To ztroskotávalo na neochotě cílových států Židy přijímat. Některé státy zcela otevřeně tvrdily, že nejsou ochotny si nechat svou zemi „zažidovat“, že se bojí rasových a hospodářských problémů vzniklých jejich imigrací a podobně. V lednu 1940 nabídlo Německo Sovětskému svazu, aby převzal Židy z Německa, Rakouska, českých zemí a General gouvernementu, SSSR odmítl. S německými, rakouskými, českými a polskými Židy se jednalo o cca 2 000 000 osob. Když Wehrmacht ve stejném roce dobyl západní Evropu, padli Němcům do rukou místní Židé a na 30 000 Židů se z Německa již vystěhovavších. S míšenci prvního stupně (dva židovští prarodiče ze čtyř) se zacházelo jako s nežidy – sloužili v německých ozbrojených složkách a byli do nich povoláváni. Osoby s více než 50 % židovské krve platily za Židy a byly shromažďovány v ghettech, například v Terezíně, Lodži a Varšavě, do doby, než se pro ně nalezne konečné řešení.

Po pádu Francie již přicházel v úvahu původní projekt vystěhování Židů na Madagaskar, protože Francouzi už nemohli nic proti tomu namítat, ale nicméně pouze teoreticky, protože lodi je tam transportující by se pravděpodobně staly kořistí britského válečného námořnictva. Válka tedy znemožnila vystěhování židovského obyvatelstva mimo Evropu a nacistické vedení Německa přijalo na konferenci 20. 1. 1942 ve Wannsee coby konečné řešení židovské otázky jejich vyhlazení.

Vyvracením technických argumentů zastánců osvětimské lži bychom zabředli do velmi zdlouhavé, nepřehledné a nudné faktografie, která by každého běžného čtenáře spolehlivě odradila, a není také jisté, zda by se vůbec zdařilo najít k tomu potřebné a úplné podklady. Zvolme tedy postup nepřímý a znevěrohodněme tvrzení, že německé vyhlazovací koncentrační tábory byly jen přestupnými, že evropští židé se dostali na Sibiř do sovětských pracovních táborů a zvláštních sídlišť GULAG, kde přežili, nebo se přes SSSR rozptýlili po světě.

Před 22. 6. 1941, před vpádem do SSSR Německo Židy Sovětskému svazu nepředávalo a po jeho přepadení, tj. půl roku před konferencí ve Wannsee, to bylo i teoreticky zcela vyloučeno. Proveďme důkaz sporem. Dejme tomu, že se miliony evropských Židů dostaly na Sibiř. Je známo, že z GULAGu a z SSSR, po válce i ze zajateckých táborů, se na Západ sporadicky, ale přece dostávaly zprávy o poměrech v konkrétních sovětských pracovních táborech a zvláštních sídlištích, o tom, které skupiny lidí a jednotlivci jsou tam vězněni nebo pobývají mimo tábory, formálně na svobodě, aniž mají možnost návratu domů, do vlasti. Kdyby byla pravda, že se na Sibiři a v GULAGu nalézali evropští Židé, dali by o tom časem vědět svým příbuzným a blízkým, což by taktéž, a o to dříve, učinili z jakéhokoliv místa na světě mimo dosah nacistického Německa. To se nestalo, tedy zahynuli. Což nepřímo dokládá i způsob získání jmen do seznamů obětí šoa v Yad Vashem: 2,2 milionu jmen bylo shromážděno od přeživších příbuzných, přátel a známých obětí, kterým se po válce neohlásili, zbytek pochází z archivních podkladů a rešerší.

Postoj spojenců k vyvražďování Židů byl přímo ostudný. První zprávy o genocidě páchané Němci na Židech dorazily Světovému židovskému kongresu v Lausanne v srpnu 1942. V srpnu 1943 bylo v anglosaských zemích zveřejněno, že v německých koncentračních táborech již zahynulo 1 702 500 Židů. To však neznamená, že o vyvražďování Židů vědělo německé obyvatelstvo. Bezpečnostní opatření týkající se vyhlazovacích koncentračních táborů byla velmi přísná a důmyslná. Britský historik Paul Johnson uvádí jako příklad příběh manželky jednoho německého důstojníka, která na jedné železniční stanici vstoupila omylem do vlaku smrti a musela také do plynu, aby neprozradila, co viděla.

Franklin D. Roosevelt nebyl ochoten poskytnout azyl evropským Židům, ačkoliv USA měly pro to dostatek prostoru a hlavně potravin. Winston Churchill jako jediný byl pro jejich převzetí, ať to stojí, co to stojí. Byl však přehlasován ostatními ministry ve vládě, zejména ministrem zahraničí Anthonym Edenem, o němž jeho sekretář zaznamenal: „Bohužel je A. E. (Anthony Eden) v otázce Palestiny neoblomný. Miluje Araby a nenávidí Židy.“ Edena 6. 7. 1944 prosil Chaim Weizmann, předseda Světové sionistické agentury, o to, aby spojenecké bombardéry zastavily bombardováním železničních tratí k vyhlazovacím koncentračním táborům deportaci Židů z Maďarska. Churchill nechal zaprotokolovat: „Ať RAF podnikne všechno, co je jejích silách, a v případě potřeby se odvolejte na mne“. Nic se však nestalo. Je sice otázkou, zda by taková akce byla úspěšná, nota bene v době, kdy většina evropských Židů byla již po smrti, ale je skutečností, že spojenci nepodnikli proti holocaustu zhola nic.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Tomáš Krystlík
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Jiří Paroubek: Americká města hoří

21:09 Jiří Paroubek: Americká města hoří

Je zajímavé sledovat stručné zpravodajství veřejnoprávní ČT z hořících amerických měst. To americká…