„…neudržitelný stav pak vyúsťuje… plošnými restitucemi církví, a to i těch, jež v době rozhodné ani neexistovaly…“  Když neexistovaly, tak logicky také v té době neměly majetek a tudíž není co restituovat! Nebyli snad schopni autoři brněnské deklarace tak jednoduché úvahy?

„…odporujících historickým fundamentům oné doby, zejména Postupimské konferenci stanovující legitimitu odsunu…“ Postupimská konference nic o legitimitě transferu nestanovila, jen v protokolu a ve zprávě z konference stojí: „Tři vlády prozkoumaly tuto otázku ze všech hledisek a uznávají, že se má do Německa uskutečnit transfer německého obyvatelstva nebo jeho složek, které zůstávají v Polsku, Československu a Maďarsku...“ Vítězné mocnosti v Postupimi tedy Československu transfer nevnutili, nenařídili, neschválili, ani nepotvrdili, protože zpráva a protokol postupimské konference neobsahují nikde v souvislosti s transferem Němců termíny „rozhodli jsme“, „usnesli jsme se“, „schvalujeme“, „potvrzujeme oprávněnost transferu“, nýbrž pouze výše uvedenou větu, tedy že berou již probíhající transfer z ČSR a Polska bez svolení vítězných mocností na vědomí. V Maďarsku transfer tehdy ještě nezačal, tam do té doby Rudá armáda odvlekla přes 60 000 Podunajských Švábů na práci do GULAGu. Proč nejsou v protokolu z konference zmíněny další státy? Protože jen u těchto tří států se USA a Velká Británie obávaly, že by místní německé obyvatelstvo mohlo skončit za polárním kruhem, pokud by jejich transfer do Německa a Rakouska neumožnily a dotyčné státy by o to požádaly SSSR. Dalším Němce vyhánějícím státem byla Jugoslávie, kde eventuální předání etnických Němců Sovětskému svazu nehrozilo.  Ostatní státy okupované Německem své etnické Němce nevyháněly. Holandsku se sice podařilo vyhnat necelé čtyři tisíce Němců z celkových asi 170 tisíc v zemi usedlých, ale to jim promptně zatrhl velitel britské okupační zóny v Německu, který dal Holandsku na vědomí, že budou-li v tom pokračovat, vyhostí všechny jejich státní příslušníky usedlé v britské zóně Německa zpět. Dánové se chtěli také zbavit Němců v zemi, ale narazili na téhož britského velitele v Německu, takže je nevyhnali. Maďaři si zase chtěli své Němce nechat, ale byli sovětskou okupační správou k tomu donuceni, nicméně se jim podařilo vyhnat jen necelou čtvrtinu. Rumunsko své Němce nevyhánělo, ale kdo z nich opustil rumunské území, toho již nevpustilo zpět. Ostatní státy jim vracely bez dalšího občanství, navzdory tomu, že propuštěni ze zajateckých táborů si chodili třeba na radnice v Alsasku a Lotrinsku pro francouzské identifikační legitimace v otrhaných uniformách Wehrmachtu nic jiného na sebe nemajíce.

„…která (pařížská reparační dohoda) stanovuje přesně podíl reparací, jež doposud Německo nikdy nezaplatilo“. Nepravda. Pařížská reparační konference stanovila každému z 18 států percentuální podíl z celkového objemu německého majetku, který bude mocnostmi do reparací zařazen, a rozdělila je do kategorií A a B. V kategorii reparací B, tj. demontovaná průmyslová zařízení, námořní obchodní a říční lodě, mělo Československo obdržet 4,3 % z této komodity, později, když se USA částečně vzdaly podílu v této kategorii, se československý nárok zvýšil na 4,57 %. V kategorii A, tj. vše, co nespadalo do kategorie B, zejména výrobky a zásoby, tedy zboží, suroviny, služby, byly ČSR přiřčeny 3 % z celkového objemu této komodity pro 18 států. O hotové zboží z kategorie A nemělo Československo zájem, chtělo spíše suroviny, ale nebylo reálné je od Německa v té době očekávat. Československo tedy žádalo reparační plnění ve formě služeb, zejména německé dopravní sítě a telekomunikací. Západní velmoci ale plnění reparací dodávkami surovin a služeb odmítaly. Sovětský svaz se sanoval ze své okupační zóny v Německu a z onoho majetku předával Polsku jeho díl reparací. Reparace zastavily západní velmoci v roce 1962. Podle závěrečného vyúčtování obdržela ČSR v kategorii B místo 4,57 % jen 4,23 % z celku, tedy 93 % slíbeného podílu pařížskou reparační konferencí, v kategorii A místo 3 % jen 1,95 % z celku, tedy 65 % slíbeného podílu. Obdobně se vedlo i ostatním 17 státům.

„Útoky (verbální) tzv. Sudetoněmců alias bývalých československých Němců nemají pražádné právní opodstatnění ani z hlediska právního řádu republiky ani z mezinárodního právního hlediska.“ Podle mezinárodního práva bylo již tehdy protiprávní zbavovat obyvatele státu občanství (státní příslušnosti), což se osobám německé a maďarské národnosti plošně stalo 2. 8. 1945 dekretem presidenta republiky č. 33/1045 Sb. Navíc stále platná československá ústava z roku 1920 dekrety presidenta republiky neznala a nepřipouštěla. Takže námitky Sudetoněmců jsou právně relevantní.