Vážený pane předsedo, dámy a pánové,

začnu poděkováním Českému svazu bojovníků za svobodu a zejména jeho vedení za pozvání promluvit na tomto už tradičním slavnostním shromáždění. Snad ještě více bych Vám ale chtěl poděkovat za to, že toto shromáždění, přes veškerou nepřízeň okolností, vůbec pořádáte. To je velký čin. Mám strach, že blížící se březnová výměna prezidenta republiky našemu přání ponechat Pražský hrad jako místo setkávání svobodně myslících a jednajících Čechů nebude nakloněna. V této své obavě asi nejsem osamocen.

V průběhu uplynulých sto čtyř let jsme, jako národ, v tento sváteční den prožívali různé komplikované situace. Několikrát nebylo možné slavit vůbec, a nebylo to jen v období protektorátu. Před dvěma lety, v covidové éře, jsem bez povolení a bez roušky v tento slavnostní den krátce promluvil u busty na pražském Obecním domě, tedy na místě, kde byla naše republika v roce 1918 založena, a od té doby se kvůli tomu soudím s Ministerstvem zdravotnictví.

Vynechám-li tuto covidovou epizodu, dnes se – mimo veškerou pochybnost – setkáváme v nejhorším okamžiku od roku 1989. Po pádu komunismu převládala naděje, radost, optimismus, pozitivní očekávání, a ta se – a na tom musím trvat – dařila naplňovat. Dnes jsme v situaci opačné. Panuje krize, beznaděj, pocit bezvýchodnosti, smutek. Sice tomu tak není jen v naší zemi, ale zauzlení nepříjemných problémů je právě u nás zcela unikátní. Navíc mezi našimi spoluobčany dominuje znervózňující pocit, že nemáme politickou reprezentaci, která by si to uvědomovala a která by to chtěla řešit.