Na počátku 90. let minulého století navštěvovala dcera základní školu. Hodiny dějepisu tehdy žáci přejmenovali na hodiny antikomunismu. Bylo to pochopitelné: Paní učitelka, před nedávnem soudružka, přesvědčená členka vládnoucí strany, vždy správně ideově působící na žáky, asi dva měsíce po listopadu osmdesát devět pochopila kde je její náležité ideové místo a přestoupila na (opět) správnou stranu politické barikády (tehdy celkem běžný případ) – a tak se hodiny dějepisu staly hodinami antikomunismu. Soudr-, pardon, paní učitelce však něco z jejího předchozího politického přesvědčení přece jen zůstalo. Chtěla na žácích, aby zjistili, jestli jejich rodiče jsou levicoví, nebo pravicoví. Ovšem - náctiletí puberťáci se vymlouvali – já se o politiku nestarám, naši se doma o tom nebaví, oni mi to stejně neřeknou, a jak to vůbec mám poznat ... což byl argument nejsilnější. A tak paní učitelka dala žáčkům metodický návod: Poznáte to podle novin, které vaši rodiče čtou. Když čtou Právo, jsou levicově orientovaní, když čtou Lidové noviny, jsou pravicoví … další příklady a zdůvodnění metodického pokynu si už nepamatuji.
Dcera se mi s uvedeným domácím úkolem svěřila a povídá co jí mám říct (?), ty čteš asi šestery noviny od Práva přes Lidovky až k… Byla to pravda, tehdy net moc nebyl, tak jsem četl noviny. Několikery.
Jo to je tvůj domácí úkol, tak se snaž. A výsledek: Když se učitelka ptala, tak jsem řekla, že čteš všechno, protože jseš vášnivý čtenář, a u těch se politická orientace těžko určuje. Myslím, že z dějepisu dostala nějakou nižší známku a já jsem se nedověděl, jaké jsem, podle návodu té učitelky, politické orientace.
Příležitost se však namanula o pár let později, když kdosi přinesl informaci, že prý Václav Klaus, t. č. (čili toho času) prezident, podal jinou metodiku na odhalení skutečnosti kdo je levicového smýšlení a jak se to pozná – údajně to jsou ti, kteří pijí přímo z láhve (tedy dospělí a zejména z láhve piva). V rodině nastal problém: Zeť pil pivo zásadně z láhve z důvodů ekonomické efektivity, nikoli politického přesvědčení (je přece zbytečné potom mýt skleničku), u manželky i dcery to bylo jasné, pivo zásadně ze sklenice, nejlépe pivní, a se mnou byl opět problém – nejraději piju pivo ze starožitných skleniček vyrobených někdy v konci devatenáctého století; takže na mě vyšlo, že jsem monarchista.
Dnes jsem se zaradoval. Václav Klaus (t. č. čili tehdejšího času prezident) přišel z dalším návodem, jak zjistit, kdo je kdo. Na základě nošení roušky. „Rouškaření“ něco říká o sebevědomí člověka, jeho politickém světonázoru či o hodnocení světa, zdůraznil. Rouškaři (ti co nosí roušky kvůli koronaviru) jsou prý vítači migrantů, rouškaři jsou lidi, kteří si přejí posilu Evropské unie a rychlé přijetí eura (viz, 14. 11. 2020).
A zase jsem se do schematismu nevešel: Roušku nosím, ale migranty nevítám (podporovat se mají projekty v jejich, třetích zemích, u nás k žádné jejich asimilaci dojít nemůže, k našemu kulturnímu obohacení už vůbec ne, imigrace se jeví jako hospodářská invaze, atak náboženské nesnášenlivosti …), vůči působení Evropské unie jsem spíše skeptický (bylo by vhodné, aby se nechovala jako nadnárodní vláda, spolupráce zemí by měla mít charakter multilaterální spolupráce členů …), a pokud jde o euro, tak se domnívám, že o jeho přijetí lze uvažovat až (pokud) se ekonomiky jednotlivých zemí eurozóny budou chovat hospodářsky bezpečně, a poměr koruny k euru klesne pod dvacet korun, což hned tak nebude.
Zase jsem se do schematismu nevešel. Ale vědecké, jasné a účinné metodické návody mám samozřejmě rád. A uvědomuji si, že musím na maximě nosce te ipsum ještě hodně pracovat; možná to budou vědět v Delfách, asi se tam vypravím.
Vladimír Pelc
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
