Na počátku 90. let minulého století navštěvovala dcera základní školu. Hodiny dějepisu tehdy žáci přejmenovali na hodiny antikomunismu. Bylo to pochopitelné: Paní učitelka, před nedávnem soudružka, přesvědčená členka vládnoucí strany, vždy správně ideově působící na žáky, asi dva měsíce po listopadu osmdesát devět pochopila kde je její náležité ideové místo a přestoupila na (opět) správnou stranu politické barikády (tehdy celkem běžný případ) – a tak se hodiny dějepisu staly hodinami antikomunismu. Soudr-, pardon, paní učitelce však něco z jejího předchozího politického přesvědčení přece jen zůstalo. Chtěla na žácích, aby zjistili, jestli jejich rodiče jsou levicoví, nebo pravicoví. Ovšem - náctiletí puberťáci se vymlouvali – já se o politiku nestarám, naši se doma o tom nebaví, oni mi to stejně neřeknou, a jak to vůbec mám poznat ... což byl argument nejsilnější. A tak paní učitelka dala žáčkům metodický návod: Poznáte to podle novin, které vaši rodiče čtou. Když čtou Právo, jsou levicově orientovaní, když čtou Lidové noviny, jsou pravicoví … další příklady a zdůvodnění metodického pokynu si už nepamatuji.

Dcera se mi s uvedeným domácím úkolem svěřila a povídá co jí mám říct (?), ty čteš asi šestery noviny od Práva přes Lidovky až k… Byla to pravda, tehdy net moc nebyl, tak jsem četl noviny. Několikery.

Jo to je tvůj domácí úkol, tak se snaž. A výsledek: Když se učitelka ptala, tak jsem řekla, že čteš všechno, protože jseš vášnivý čtenář, a u těch se politická orientace těžko určuje. Myslím, že z dějepisu dostala nějakou nižší známku a já jsem se nedověděl, jaké jsem, podle návodu té učitelky, politické orientace.