Před léty jsem např. byl služebně v tehdejší NSR. Po onom Grüss Gott, jsme přešli k tomu, že se máme výborně a pak jsme začali vyjmenovávat, co vše se od minulého setkání zdražilo.

Obdobně u lékaře, je jeho úkolem, objektivizovat subjektivní potíže pacienta a navazovat na předchozí vyšetření, nespokojit se s tím, že pacienta momentálně nic nebolí.

Při konstrukci politického programu, a zvláště levicové strany by tomu mělo být obdobně. Program politické strany, která se uchází o politickou moc je totiž programem pro celou společnost, ne jen pro pár labužníků, kterým se cítíme právě něco nabídnout.

Při jeho tvorbě je nutno vycházet z objektivně, pokud možno,  zjištěného stavu, nikoliv jen z toho, co právě naši cílovou skupinu právě baví. To pak zavání Appeasementem, včetně bolestných reminiscencí pro náš stát.

Je sociální situace naší nižší a střední třídy tak skutečně dobrá, aby nemusela být prioritou? NENÍ!