Není to souboj o středové voliče, kteří čekají jen na to, kdo dá víc peněz a pracovních míst. Utkají se dvě vyhraněné platformy, které odlišně definují budoucnost Spojených států.

Jednou z nich je republikánská platforma návratu ke starému dobrému americkému snu, kdy kouřící komíny továren signalizují dostatek dobré práce vyrvané ze spárů asijských tygrů. Obchodní dohody mají smysl jen tehdy, pokud zaručují přednostní odbyt amerického zboží. Vláda ve Washingtonu má svět pod kontrolou, k tomu nepotřebuje rozhádané mezinárodní organizace číhající na to, jak Spojené státy okrást řečmi o klimatu, právech a podobných nesmyslech. Vlastně na to nepotřebuje ani NATO.

Demokracie a právo je to, co prodáváme my. Úkolem ostatních je přispívat k velikosti Ameriky, i kdyby za ni měli položit život. Spojenci tu jsou od toho, aby byli příkladem v nákupech amerických zbraní nebo frakovaného plynu. Taky si nesmí myslet, že jim budeme platit za využití dat, která odevzdají civěním na obrazovky pod správnou kontrolou. Zbytek světa se také rád podřídí.

Ještě v minulých volbách byla tato platforma prakticky jediná. V zahraničí politice se daly najít odlišnosti v míře zájmu o názory okolního světa, byť na nich nezáleží. Klíčový rozdíl Trumpova pojetí od Demokratů byl v tom, že není třeba po každém střílet, zvlášť, když je to daleko a draho (mnohem výhodnější by byly války blízko, třeba ve Venezuele). Ve skutečnosti stačí vyhrožovat a vybírat výpalné. Kdo chce vidět, jak by to s ním dopadlo, ať si to zaplatí v kině. 

V domácí politice se lišily metody zprůmyslnění nespokojenosti dolních 99 procent. Demokraté byli ochotni mluvit o tom, jak některé politiky jemně doladit, aby byl život snesitelnější. Nakonec se však prosadila Trumpova představa nepřítele, který odsává práci za oceán, tlačí se do USA přes hranice a zamořuje vzduch výpary z washingtonské bažiny.