Čísla stran jsou vytažena z klobouku, ostrá fáze voleb může začít. ČSSD vyfasovala pětku, což by mohlo povzbudit k představě, že tenhle limit volební přízně – pět procent hlasů jako klíč k bráně do sněmovny – kandidáti této strany snadno přeskočí. Předpovědi volebních preferencí kolísají, třetina voličů není rozhodnutá. Je však otázka, nad čím se rozhodovaly ty dvě třetiny, se kterými se prý dá počítat. Mají ještě nějaký čas na to, aby si podrobněji prostudovaly volební programy, ve kterých jsou ukryty alternativy naší budoucnosti.

Představa, že tyto programy lze stavět jen na principu „slibem nezarmoutíš“, je mylná, jednou vyřčený závazek lze později vyžadovat. Nesplněný slib může veřejnost mobilizovat k obhajobě toho, co už přijala jako právo. Pocit podvedených davy sjednocuje. Vědomí toho, co chtějí a kam míří, zvyšuje jejich akceschopnost.

Samozřejmě, že ne vždy má strana sílu prosadit vše, co by chtěla, ale zanedbatelná není ani inspirace. Programy stran proto mají smysl, i kdyby je studovaly jen profesionálové a nadšenci. Ale od toho máme novináře a lidi, jejichž občanské bdělosti a úsudku důvěřujeme. Ve výsledku – jak je v Česku známo – se nakonec všechno vykecá, když už se k věci nepřistoupí seriózněji…

Program ČSSD tedy stojí za pozornost, byť dneska už není tou hlavní politickou silou jako bývala. Vliv přesto má, a nemalý, jak je zřejmé ze středolevé orientace Babišovy koaliční vlády, přestože samotné hnutí ANO se rádo prezentuje jako středopravé.

Prožíváme krkolomnou dobu, kterou pandemie covidu jenom zpestřuje. Klimatické změny, robotizace všeho, rostoucí sebevědomí těch, koho jsme odsouvali do rozvojového světa, rozpad nejen bezohledného amerického vůdcovství, ale i samotné neoliberální doktríny, za kterou zůstává devastace a nárůst obrovských nerovností, to všechno vyžaduje přípravu na vstup do zásadně proměněného světa. Programy sociálních demokracií, které na to reagují, se radikalizují a vyhraňují.