Zásahy amerického prezidenta Donalda Trumpa v podobě obchodních válek, jako ta s Čínou, krátkodobě bolí, ale dlouhodobě jsou užitečné pro snížení přehnaných závislostí. I když Trump sám moc jasně neví, co zrovna dělá. Proto poslední kolo americko-čínských obchodních jednání připomínalo grotesku od skupiny Monty Python. Americká delegace ve složení ministr financí Steven Mnuchin a ministr zahraničního obchodu (obchodní představitel USA) Robert Lighthizer v Šanghaji předložila Číňanům ultimátum, aby převzali americký model neoliberální politiky, čínský vicepremiér Liu He to odmítl, a hosté odjeli s příslibem, že v září si to zopakujeme znovu, tentokrát ve Washingtonu.

Jestli to stálo za tu cestu, těžko říci, ale o den později prezident Donald Trump uvalil další sadu dovozních cel na čínské zboží za 300 miliard dolarů. Celní sazba činí 10 procent a platí vlastně na vše, co dosud nebylo postiženo stávajícím clem ve výši 25 procent. Prezident Trump zároveň ohlásil, že cla může zvyšovat i nad oněch 25 procent. Den předtím Fed s funkcí centrální banky – poprvé za deset let - snížil úrokové sazby o čtvrt procentního bodu. Měl to být izolovaný krok s poukazem na nejistotu v obchodních vztazích. Když však Trump hned na to nejistotu ještě zvýšil, jako by si řekl o další pokles sazeb.

S úzkým propojením americké a čínské ekonomiky je nejspíš konec. A protože pozornost amerického prezidenta je těkavá, zpozorněli i ti, na které dosud nepřišla řada. Nedá se však říci, že hospodářská politika DonaldaTrumpa nemá logiku. Snaží se zvrátit trend, který je v globalizaci logický, když se počáteční obchodní výhody vrátí jako bumerang v podobě výhod soupeře.

Není to tak složité. Prozření začne ve chvíli, když hromady krabic s laciným dováženým zbožím zlikvidují obory, kterými byli dosud spotřebitelé zásobováni z domova. Lidé snadno dají přednost tomu levnějšímu, ale ani tahle sleva není úplně zadarmo. Brzy ji pocítí v tlaku na vlastní mzdy. Jejich konkurencí už přestali být dělníci v sousední fabrice, ale stali se jimi desetkrát hůř placení kolegové někde v rozvojovém světě. To se nedá dlouho vydržet, a tak se fabrika v USA zavře a výroba přenese z domácího břehu (off-shore) někam za moře.

Pak ovšem není z čeho vybrat daně, takže se musí šetřit, nejen na veřejných školách a zdravotnictví, ale taky na oddalování rekonstrukce rozpadající se infrastruktury, od dálnic až po elektrické přenosové sítě. Státní zadlužení přesto dramaticky roste a dává příležitost ke konfliktům s Kongresem nad těžce vyjednávaným popouštěním dluhové brzdy. Roste i obchodní schodek a závislost na těch, kdo místo plateb přijímají americké státní dluhopisy. Co bude, až to Čínu omrzí?? Stačí, když o tom začne mluvit…