Trochu to připomíná odstraňování sochy Koněva radnicí v Praze 6 za nouzového stavu, kdy lidé nemohou běhat po ulicích s protestními transparenty. Vláda v pondělí přijala návrhy dvou smluv se skupinou ČEZ o stavbě nového jaderného bloku v Dukovanech pro jednání s Evropskou komisí. Věta je to dlouhá, její smysl zavádějící. Má vyvolat iluzi, že stále je naděje získat na to od EU dotace. Avšak Evropská unie opakovaně vyjadřuje neochotu podporovat výstavbu nových jaderných elektráren. Bude je nanejvýš tolerovat, ale každý ať si je staví za své.

Tenhle problém se však příliš nepovleče, do konce května chce mít vláda podle vicepremiéra Karla Havlíčka o financování stavby jasno. Jednou z možností je, že stát celý projekt od ČEZ odkoupí. A v tom je jádro pudla. Samotný ČEZ si výstavbu nového jaderného bloku dovolit nemůže, na to akcionáři nepřistoupí, je to ekonomický nesmysl. A tak se to bude financovat z daní. Nebo ze státního dluhu, což jsou rovněž daně, jen splatné později a o úrok větší.

Samostatnou záhadou je, jak může být do konce května jasno o financování jádra, když zcela určitě nebude jasno, jestli na to máme, protože nemáme tušení, kde bude státní dluh po skončení koronavirové krize. Už proto, že nikdo neví, jestli ta krize vůbec v dohledné době skončí. Ochromená ekonomika bude stát stamiliardy, zatím plánujeme tři, ale je to pár týdnů, kdy se plánovaly jenom dvě. K tomu tedy přihodíme dvě stovky miliard na jadernou elektrárnu.

Na co ji potřebujeme? Na to, abychom na příslovečné české energetické nezřízenosti ve službách průměrné, mizerně placené ekonomiky, nemuseli nic měnit? Tady nám to koronavirus taky komplikuje, když trhá dodavatelské vazby, takže cesta zpátky bude připomínat pokus udělat z rybí polévky znovu ryby. Takže vlastně ani nevíme, na co ji potřebujeme.

Problémy s penězi však nemusí být tím nejhorším. Je pravda, že i když současný státní dluh zdvojnásobíme, pořád na tom budeme líp než třeba průměr eurozóny. Ale pak už na tom budeme stejně, a jsou tu další krize. Třeba zrovna pětisetleté sucho, které se navyšuje už pátým rokem a taky nechystá jentak skončit. Je toho evidentně víc, na co bychom potřebovali mobilizovat zdroje, abychom se uživili v nových podmínkách. Ten výraz uživit lze brát i doslovně.