Jsou to jednak příčiny objektivní, neboť počet čtenářů klesá všem tištěným deníkům a to nejen v naší zemi. Ale pak jsou to příčiny subjektivní, které souvisejí s orientací tohoto deníku. Kromě toho, nynější formát Práva, který připomíná zdarma rozdávané Metro, nevypadá nijak vábně. Vrátím se zpátky k orientaci deníku Právo. Jeho články nejsou nikterak složité, snad aby příliš intelektuálně nezatěžovaly čtenáře. Nevím, zda je to ta správná metoda práce s čtenářem.
Před 15 nebo spíše 20 lety levicový volič, který z české kotliny a Moravy dozajista nezmizel, si mohl přečíst Právo, jež bylo v zásadě levicově orientované. Určitě před volbami do sněmovny v roce 2006, kdy podporovalo významným způsobem ČSSD. Ke zlomu v podpoře této strany a v levicovosti deníku došlo zhruba v polovině roku 2007. V té době se tehdejší sociální demokracii pod mým vedením podařilo po pěti letech dosáhnout v průzkumech veřejného mínění vyšších preferencí, nežli měla Občanská demokratická strana. Novináři jako je Mitrofanov ad. chrlili články, které dštili síru velmi cíleně na ČSSD a zj. na mne osobně. Bylo zajímavé, k jakému názorovému přerodu v rámci redakce Práva během krátké doby došlo. Já jsem tento převrat v názorech dal do souvislosti s odhodlaným bojem tehdejší ČSSD proti umístění radarové základny USA na našem území cca 60 km od Prahy. Prostě šéfredaktor Práva Povolný chtěl někomu vyhovět a nechci to dále rozvádět.
Velice celý příběh zkrátím. Když jsem v červnu 2010 po vítězství ČSSD ve volbách do sněmovny oznámil, že končím v čele této strany a poslal jsem svůj článek, hodnotící výsledek voleb do Práva, napsal mi zástupce šéfredaktora Dengler, že redakce Práva napříště už nehodlá zveřejňovat články poslance J. Paroubka. Tedy cenzura jako vyšitá. Za celých 15 let od svého odchodu z funkce předsedy ČSSD jsem nezažil, že by redakce Práva byla ochotna mnou sporadicky zasílané články v těchto novinách zveřejnit.
Když jsem si dnes přečetl názorovou rubriku Práva, byla mně celá věc jasná. Všechny tři články, zveřejněné v této rubrice, v podstatě standardními přispěvateli, jsou články, které jdou proti interesu levicových a levostředových voličů.
Autor Jan Rychlík, povoláním historik, s klidem používá ve svém historickém exkurzu do minulosti, v článku pod názvem „Jaké jsou skutečné příčiny ruské agrese“, polopravdy ale někdy i lži. Na rozdíl od něj, nevidím jako důvod současného konfliktu na Ukrajině jen ruský imperialismus. Pokud bych ho snad viděl, pak bych stejným způsobem musel hovořit o imperialismu americkém. Vzpomeňme si, že Bidenovo vedení USA a jeho prodloužená ruka, NATO, nehodlaly před začátkem ruské invaze na Ukrajinu s Ruskem vůbec diskutovat o tom, že by Rusko mohlo mít nějaké své bezpečnostní zájmy. Chtěl bych vidět reakci Američanů a je jedno, zda by to byl Trump nebo Biden, kteří by stáli v čele Spojených států, jak by se dívali na uzavření smlouvy o bezpečnostní spolupráci např. mezi Mexikem a Ruskem nebo Čínou nebo mezi Mexikem a oběma těmito státy.
Vzpomínám si, jako malý hoch na rok 1962, kdy se lidé u nás připravovali masově na válku mezi Západem a Východem, když tou záminkou bylo umístění sovětských raket s jadernými hlavicemi na Kubě. Rakety měly potenciál zasáhnout velkou část území USA. Prezident Kennedy zahájil blokádu Kuby. A Sověti po vzájemně rozumných jednáních s Američany, stáhli z Kuby rakety. A Američané je stáhli z Turecka. A jaderný poker pro tu chvíli skončil. Kuba si zachovala samostatnost bez vlivu Spojených států a s těžkými hospodářskými sankcemi, ale její režim přežil dodnes. Jako určitý skanzen ustrnulého komunismu. Kuba k vlastní škodě nejde cestou Číny nebo Vietnamu.
Je přirozené, že se velmoci starají o svou bezpečnost ve svém okolí. Konec konců to, po čem volá J. Rychlík, tedy po dodání zbraní Ukrajině, které by této zemi umožnily zasahovat cíle v dalekém zázemí Ruska, jenom ukazuje, jak by to mohlo vypadat, pokud by na Ukrajině byly umístěny základny NATO. Tedy přesněji, jak by se zvýšilo bezpečnostní riziko Ruska. Rusko má pocit, že bojuje o své přežití. A momentálně bojuje o čtyři provincie Ukrajiny, které jsou obývány především ruským obyvatelstvem.
A myslím, že je to vše, co z plánů Ruska na Ukrajině zbylo. Strašit ruským imperialismem, který chce obnovit někdejší carské či sovětské impérium je v zásadě nezodpovědné. Na to dnešní Rusko nemá ani sílu, ani odvahu.
Jiná věc ovšem je, zda Rusko lze vůbec porazit. Jak vlastně chcete porazit velmoc, která disponuje všemi surovinami, počínaje ropou a zemním plynem, všemi průmyslovými kovy, vzácnými zeminami a produkuje největší objemy pšenice na vývoz na světě. Kromě toho si myslím, že je to zbytečné takto mrhat lidskými zdroji Ukrajiny a také materiálními zdroji Západu vč. České republiky.
Podle Kielského Institutu pro hospodářství Česko za necelé 3 roky války do konce února t.r., vynaložilo na ukrajinskou věc 232 mld. Kč. Co všechno by se za tyto peníze dalo u nás udělat. Třeba ve zdravotnictví, školství nebo veřejných investicích atd.
Článek L. Jelínka „Referendum je dobrý sluha a špatný pán“ autor relativizuje význam referenda. Každý ale musí chápat, že v nové politické realitě, která se vytvoří po volbách v říjnu t.r. , kdy vznikne jiná politická reprezentace, si lídři potenciálních koaličních stran jistě uvědomí, že právě referendum může být nástrojem k eliminaci pravděpodobných obstrukcí ze strany prezidenta k různým zákonům, které nová vláda ve sněmovně prosadí. Lze samozřejmě očekávat také až fanatický odpor senátu k některým zákonům. No a co projde přes parlament, to v některých případech může vetovat prezident Pavel, který je jasným politickým exponentem současné vládní koalice. Strašit tím, že některé strany „fandí plebiscitům o vystoupení z EU a NATO“ je neseriózní. Na referendum musí být v každé vládní koalici politická shoda a vhodný čas.
No a třetí dnešní „názorový článek“ je standardně protificovský P. Weiss se svou statí „Proč Fico ruší 17. listopad jako den volna“. Českému publiku rusofobní a protificovský Weiss předkládá věty typu: „Vláda Roberta Fica čelí doslova lidovému povstání proti transakční dani“. To je silně přehnané tvrzení. A konečně, pokud má Ficova vláda řešit výpadek výběru daní, ke kterému dojde úpravou transakční daně, pak cestu likvidace pracovního volna v jednom státním svátku lze pochopit. Státní svátek i po odstranění pracovního volna zůstává a může si ho slavit každý, jak uzná za vhodné. Já ho v posledních letech slavím prací na své zahradě. A myslím, že většina lidí to u nás dělá také tak. A nepochybuji o tom, že většina Slováků rovněž. Pokud vím, tak Slováci slaví jako státní svátek prací také 28. říjen, tedy založení Československé republiky. A žádný problém to P. Weissovi v současné době nedělá.
Vyšlo na Vasevec.info. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
