Jsou to jednak příčiny objektivní, neboť počet čtenářů klesá všem tištěným deníkům a to nejen v naší zemi. Ale pak jsou to příčiny subjektivní, které souvisejí s orientací tohoto deníku. Kromě toho, nynější formát Práva, který připomíná zdarma rozdávané Metro, nevypadá nijak vábně. Vrátím se zpátky k orientaci deníku Právo. Jeho články nejsou nikterak složité, snad aby příliš intelektuálně nezatěžovaly čtenáře. Nevím, zda je to ta správná metoda práce s čtenářem.

Před 15 nebo spíše 20 lety levicový volič, který z české kotliny a Moravy dozajista nezmizel, si mohl přečíst Právo, jež bylo v zásadě levicově orientované. Určitě před volbami do sněmovny v roce 2006, kdy podporovalo významným způsobem ČSSD. Ke zlomu v podpoře této strany a v levicovosti deníku došlo zhruba v polovině roku 2007. V té době  se tehdejší sociální demokracii pod mým vedením podařilo po pěti letech dosáhnout v průzkumech veřejného mínění vyšších preferencí, nežli měla Občanská demokratická strana. Novináři jako je Mitrofanov ad. chrlili články, které dštili síru velmi cíleně na ČSSD a zj. na mne osobně. Bylo zajímavé, k jakému názorovému přerodu v rámci redakce Práva během krátké doby došlo. Já jsem tento převrat v názorech dal do souvislosti s odhodlaným bojem tehdejší ČSSD proti umístění radarové základny USA na našem území cca 60 km od Prahy. Prostě šéfredaktor Práva Povolný chtěl někomu vyhovět a nechci to dále rozvádět.

Velice celý příběh zkrátím. Když jsem v červnu 2010 po vítězství ČSSD ve volbách do sněmovny oznámil, že končím v čele této strany a poslal jsem svůj článek, hodnotící výsledek voleb do Práva, napsal mi zástupce šéfredaktora Dengler, že redakce Práva napříště už nehodlá zveřejňovat články poslance J. Paroubka. Tedy cenzura jako vyšitá. Za celých 15 let od svého odchodu z funkce předsedy ČSSD jsem nezažil, že by redakce Práva byla ochotna mnou sporadicky zasílané články v těchto novinách zveřejnit.

Když jsem si dnes přečetl názorovou rubriku Práva, byla mně celá věc jasná. Všechny tři články, zveřejněné v této rubrice, v podstatě standardními přispěvateli, jsou články, které jdou proti interesu levicových a levostředových voličů.

Autor Jan Rychlík, povoláním historik, s klidem používá ve svém historickém exkurzu do minulosti, v článku pod názvem „Jaké jsou skutečné příčiny ruské agrese“, polopravdy ale někdy i lži. Na rozdíl od něj, nevidím jako důvod současného konfliktu na Ukrajině jen ruský imperialismus. Pokud bych ho snad viděl, pak bych stejným způsobem musel hovořit o imperialismu americkém. Vzpomeňme si, že Bidenovo vedení USA a jeho prodloužená ruka, NATO, nehodlaly před začátkem ruské invaze na Ukrajinu s Ruskem vůbec diskutovat o tom, že by Rusko mohlo mít nějaké své bezpečnostní zájmy. Chtěl bych vidět reakci Američanů a je jedno, zda by to byl Trump nebo Biden, kteří by stáli v čele Spojených států, jak by se dívali na uzavření smlouvy o bezpečnostní spolupráci např. mezi Mexikem a Ruskem nebo Čínou nebo mezi Mexikem a oběma těmito státy.