Nápad na zavedení státem zaručeného minimálního důchodu není nový. U nás se vynořoval v souvislosti s penzijní reformou, kterou chystala vláda Vladimíra Špidly (ČSSD). Byla to šťastná inovace, která měla překlenout spory mezi zastánci fondového a průběžného důchodového systému.

Průběžný máme teď, na důchody jde to, co se minulý měsíc vybralo na pojištění. Současní pracující financují důchod rodičovské generace a jim zase zajistí důchod jejich (či cizí, to je jedno) děti. Zato ve fondovém systému je důchod vyplácen jen z toho, co bylo během let našetřeno na účtech penzijního fondu.

Slabiny obou řešení jsou známé. Zastánci průběžného systému jsou strašeni demografickým vývojem, kdy mladší generace budou stále méně početné, zatímco důchodců bude přibývat. To je ovšem debata dost z cesty, protože mladých bude ubývat za každého systému. Samotné úspory pak budou důchodcům houby platné, když se mladým nepodaří dost vypěstovat a vyrobit. To vede některé narušené mysli k úvahám, že vlastně se tak moc nestane, když starým ty úspory někdo včas ukradne.

Ale i když se úspory ve fondech během dlouhých třiceti nebo čtyřiceti let nerozkradou, nemusí to dopadnout dobře. Systémy, které se řídily slibem důchodu předem dohodnuté výše (mají definován benefit – DB), mohou narazit na to, že udeří krize, investice se zhroutí, fond na benefity nevydělá a zkrachuje. Jinou možností je, že je definováno jen to, co účastník každý měsíc platí, pravidelná kontribuce (DC). Pak ovšem může fond vyděsit účastníky zprávou, že po krizi a zhroucení investic bude důchodcům vyplácet jen hladový zlomeček toho, o čem snili.

Z toho se dá odvodit, že v průběžném systému jsou důchodci ohrožováni výkyvy ekonomiky zhruba stejně jako ostatní obyvatelstvo, zatímco ve fondových systémech jsou na tom důchodci po krizi hůř než mladší generace. Tuto slabinu fondů lze odstranit dvojím způsobem. Jednou z možností je oddalovat odchod do důchodu tak dlouho, že se jej vlastně ani nedožijeme. Doporučují to bankovní analytici, kteří se sami topí v penězích a argumentují německým pokrokářským kancléřem Bismarckem, který zavedl starobní důchod s přesně takovými parametry. Důchod byl úředně možný, ale věčná blaženost na nebesích byla dostupnější.