Zbyněk Fiala: Kam míří minimální důchod

Nápad na zavedení státem zaručeného minimálního důchodu není nový. U nás se vynořoval v souvislosti s penzijní reformou, kterou chystala vláda Vladimíra Špidly (ČSSD). Byla to šťastná inovace, která měla překlenout spory mezi zastánci fondového a průběžného důchodového systému.

Průběžný máme teď, na důchody jde to, co se minulý měsíc vybralo na pojištění. Současní pracující financují důchod rodičovské generace a jim zase zajistí důchod jejich (či cizí, to je jedno) děti. Zato ve fondovém systému je důchod vyplácen jen z toho, co bylo během let našetřeno na účtech penzijního fondu.

Slabiny obou řešení jsou známé. Zastánci průběžného systému jsou strašeni demografickým vývojem, kdy mladší generace budou stále méně početné, zatímco důchodců bude přibývat. To je ovšem debata dost z cesty, protože mladých bude ubývat za každého systému. Samotné úspory pak budou důchodcům houby platné, když se mladým nepodaří dost vypěstovat a vyrobit. To vede některé narušené mysli k úvahám, že vlastně se tak moc nestane, když starým ty úspory někdo včas ukradne.

Ale i když se úspory ve fondech během dlouhých třiceti nebo čtyřiceti let nerozkradou, nemusí to dopadnout dobře. Systémy, které se řídily slibem důchodu předem dohodnuté výše (mají definován benefit – DB), mohou narazit na to, že udeří krize, investice se zhroutí, fond na benefity nevydělá a zkrachuje. Jinou možností je, že je definováno jen to, co účastník každý měsíc platí, pravidelná kontribuce (DC). Pak ovšem může fond vyděsit účastníky zprávou, že po krizi a zhroucení investic bude důchodcům vyplácet jen hladový zlomeček toho, o čem snili.

Z toho se dá odvodit, že v průběžném systému jsou důchodci ohrožováni výkyvy ekonomiky zhruba stejně jako ostatní obyvatelstvo, zatímco ve fondových systémech jsou na tom důchodci po krizi hůř než mladší generace. Tuto slabinu fondů lze odstranit dvojím způsobem. Jednou z možností je oddalovat odchod do důchodu tak dlouho, že se jej vlastně ani nedožijeme. Doporučují to bankovní analytici, kteří se sami topí v penězích a argumentují německým pokrokářským kancléřem Bismarckem, který zavedl starobní důchod s přesně takovými parametry. Důchod byl úředně možný, ale věčná blaženost na nebesích byla dostupnější.

Druhou možností je, že fondy jen předstíráme, ale důchody jsou vypláceny z průběžného financování. Tato reforma, spočívající v zavedení fiktivních účtů, se nakonec stala evropským standardem. Avšak snaha dosáhnout také srovnatelné úrovně vyplácených důchodů v různých členských zemích EU narazila na kruté příjmové rozdíly. Česká průměrná mzda je pod německou hranicí chudoby. Kdyby se vypočítala úroveň minimálního důchodu, která odpovídá evropskému standardu, český pracující na ni nevydělá a stát by to musel zvláštním příspěvkem dorovnat.

Kdybychom tedy uvažovali o převedení českého penzijního systému do evropského hlavního proudu, minimální zaručený důchod na určité evropsky přijatelné úrovni by byl nutný. Nebo aspoň postupné kroky, které by mířily tímto směrem. Stát by jej neplatil celý, jen by dorovnával, co chybí. Tím se to liší o představ ministryně Maláčové, která by chtěla, aby stát zaplatil minimální důchod („nultý pilíř“ systému) celý, a to z daní z příjmů organizací.

Lekat se samotné vyhlídky, že stát platí důchody, je však zpozdilé. V Česku se to dělá od časů, kdy byl odmítnut samostatný a nezávislý penzijní účet. Vybrané sociální pojištění tak tvoří součást státního rozpočtu. Když něco chybí, stát to doplatí ze všech svých zdrojů. A když je systém v přebytku, jako býval za premiéra Václava Klause, tak se mu ten přebytek sebere.

Prvním úkolem penzijní reformy je proto oddělení důchodového účtu a pročištění jeho povinností. Mezi českými důchodovými reformátory má významné místo prof. Jaroslav Vostatek z Vysoké školy finanční a správní, který trvá na tom, aby se dobře rozlišily zdroje a funkce peněz, které v sociální sféře kolují. Z toho vyplyne jasné rozdělení povinností samotného důchodového systému, jehož zdrojem je pojištění, a dalších sociálních a zdravotních politik, o které se musí postarat stát.

V zásadě by to znamenalo, že penzijní systém z pojištění je zásluhový, a že nezbytné sociální zásahy, které vyrovnávají rozdíly a zajišťují solidaritu, provozuje stát z rozpočtu. Vedle toho je třeba vyčlenit z důchodového systému takové prvky, které sice nesou označení „důchod“, ale jsou sociální dávkou, jako je invalidní nebo vdovský či sirotčí důchod. Tím by se mělo vůbec začít, aby bylo jasné, o čem je v případných reformách řeč.

V uvažovaném systému s fiktivními účty pak převezmeme dosavadní průběžné financování a navážeme debatou o zásluhovosti. Jde o to, jak zkonsolidovat potřeby důchodců a proměny společnosti, jako je rostoucí (nebo klesající) HDP či změny počtu plátců (a tedy i příjmů systému). Řeší se to vzorcem, ze kterého vyplyne nějaký koeficient pro onen fiktivní účet, tedy pomyslnou částku, a ta se bude po úpravě koeficientem důchodci vyplácet.

Je to složité, ale máme počítače, tak co. Ukrást se to nedá, to je výhoda pro jedny, ale nevýhoda pro druhé, spory tedy jentak neskončí. Ale kdyby úvahy o zaručeném minimálním důchodu provázela snaha projasnit povinnosti státu a povinnosti zdrojů z důchodového pojištění, byl by to krok správným směrem.

Nakonec si však neodpustím poznámku k reakci ekonomky Heleny Horské, která v uvedené televizní debatě varovala, že když porostou daně z příjmů právnických osob, kterými by se měl minimální důchod financovat, firmy z Česka utečou. Právnické osoby mají „rychlé nohy“.

S tou obavou lze souhlasit, ale byla by to dobrá zpráva. Česko je nejhloupější stát Evropské unie, soudě podle toho, kolik dává zahraničním společnostem z podnikání na našem území. Americký ekonom Michael Shuman říká těmto společnostem TINA (podle výroku někdejší britské premiérky Margarethy Thatcherové, že není jiná možnost než neoliberální globalizace – There Is No Alternative). Pro tyto společnosti je charakteristické, že vytrvale vyžadují nejrůznější investiční podněty, dotace, daňové prázdniny, vybudování infrastruktury a kdovíco ještě, nebo utečou. Pak stejně utečou a vydírají někde jinde. Jejich pracovní místa (s mizerným platem) zmizí tak jako tak.

Kdyby se však stejné peníze, jaké se vkládají do různých „rozvojových programů“ typu „přitáhnout a udržet“, daly do rozvoje podniků vlastněných místními (nebo do městských a obecních podniků a družstev), vzniklo by za stejně peněz podstatně víc muziky. Do hry by vstoupil multiplikátor, jev, který je důsledkem toho, že v propojené ekonomice je můj výdaj příjmem souseda, takže každá koruna pracuje za dvě nebo za tři. Shuman proto razí „revoluci malého podnikání“ (Small-Mart Revolution), ve které kombinuje místní vlastnictví a náhradu dovozů z širšího okolí ( Local Ownership and Import Substitution – LOIS).

Co nahradit nemůžeme, to koupíme, jak to je, to dá rozum. Ale místní neutečou, nebudou se chovat bezohledně ani ke společenským potřebám, ani k životnímu prostředí. (Shuman, Michael H.. The Small-Mart Revolution: How Local Businesses Are Beating the Global Competition. Berrett-Koehler Publishers 2007)

Mírný odchod zahraničních a výrazné posílení místních firem by tedy bylo velice žádoucí.

Zbyněk Fiala

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.