Největší hurikány všech dob, katastrofální vedra i mrazy, povodně, to všechno lze najít v letošním zpravodajství ze světa, a to globální teplota stoupla teprve o jednoho Kelvina. Můžeme si dovolit dva Kelviny, o kterých se má dohodnout světová klimatická konference OSN, která zahájí už za pár dní v Paříži?
Nejchudší a ostrovní státy se právem obávají, že v takovém případě se jejich území stane neobyvatelným (pokud úplně nemizí pod hladinou) a žádají omezení oteplování na 1,5 Kelvina.
Klimatická opatření by proto měla postupovat mnohem rychleji než dnes. Světová konference COP21 v Paříži (21. „setkání smluvních stran“), která má začít příští týden, tak může být docela dramatická nejen kvůli teroristickým hrozbám. Závazky, se kterými jednotlivé národní delegace přijedou, prostě nestačí, protože při dnešním tempu jsou i ty dva Kelviny iluzí
Rozumně zní názor amerického ministra zahraničních věcí Johna Kerryho, že Paříž je jen začátek. Sám to říká proto, že snaha prezidenta Baracka Obamy využít exekutivní pravomoci narazila na neústupnost Kongresu. Spojené státy potřebují jiný Kongres, aby mohly dát jiné sliby. Ale i bez toho je zřejmé, že důležitější než okamžité závazky je spuštění trvalého procesu.
Především jde o to, aby vznikl koordinační orgán OSN, který bude přijaté závazky posuzovat a kontrolovat. Samotné národní závazky se pak musí přizpůsobovat novým vědeckým poznatkům a technologiím. Zadarmo to nebude, a tak se musíme dohodnout taky na tom, kolik to má stát. A kdo to dá.
Víme, kdo potřebuje. Obecně se uznává, že nejvíc utrpí ti, kdo ovlivnili klima nejméně, tedy chudší regiony v teplém pásu mezi obratníky. Klimatický fond (Zelený fond), který už odstartoval, by měl dostávat roční příspěvky 100 miliard dolarů od roku 2020, a ty by dával z poloviny na přizpůsobování a z poloviny na opatření ke snižování emisí v chudých a rozvojových zemích. Existuje už dohoda, že přispívat budou hlavně vyspělé země.
Pro ČR to znamená dávat 10 miliard korun ročně (nějakých 400 milionů dolarů). Ale současné české příspěvky mají hodnotu jen mezi jednou as dvěma stovkami milionů korun (6 – 7 milionů dolarů). Na druhou stanu, nejsou připraveny ani projekty, které by se financovaly. Loni bylo z tohoto globálního fondu využito méně než 200 milionů dolarů, jak zaznělo na nedávné tiskovce Klimatické koalice ČR a informačního centra OSN v Praze.
Projekty možná připraveny nejsou, ale problémy ano. Reprezentují je války a sílící vlny uprchlíků ze zemí, ve kterých se už nedá žít. Peníze na klima jsou proto penězi na naši bezpečnost.
Typický je případ Sýrie, upozorňuje fyzik Jan Holan z vědeckého ústavu CzechGlobe, Akademie věd ČR. Někdejší zemědělská území tam postihlo takové sucho, že přestala být obyvatelná. Lidé z vesnic proto začali hledat štěstí na předměstích velkých měst a brzy i vyjadřovat nespokojenost s vládou. Ta odpověděla represemi. Rozjel se tak řetěz událostí, které vyústily do dnešní války. Avšak i když válka skončí, lidé se nemají kam vrátit, to sucho už tam zůstane.
Také arabské jaro – podle stejného autora – má klimatické pozadí. Katastrofální vedra v Rusku v letech 2008 – 2010 způsobila výpadek úrody a zvedla světové ceny obilí. (Dorazil to nápad bohatých zemí použít další část úrody obilí na biopaliva.) Lidé z chudých afrických a arabských zemí se dostali do neřešitelné situace, proto se začali bouřit. Ve zhroucených státech se pak nejrychleji zorientovali ti nejmilitantnější. Tenhle scénář však neskončil, podobný výpadek úrody bude nastávat stále častěji.
Drtivé sucho postupuje dál. Somálsko, Súdán, Eritrea, Afghánistán, přibývá zemí, ve kterých se lidé už nemohou uživit. To je hlavní problém pro Evropu, vysvětluje Holan, jdou sem. Záměr přispívat 100 miliardami dolarů ročně na nějaká zmírňující opatření je pokusem, jak tyto lidi udržet doma.
Jenže i těch 100 miliard dolarů může být málo, jestli se má zmírňování klimatických změn zrychlit. Kde na to vzít? Jsou dvě možné metody. Ta první, obrat ty, kdo se nedokážou bránit (řekli bychom „Kalouskův model“) je ošidná. Problém vzniká, i když miliony hladových přicházejí v míru, a jejich počty se budou každoročně násobit. Vhodnější je druhý model, obrat ty, kdo na to mají. Znamená to progresívní platby podle nějakého vzorce, který by zároveň zohlednil, kdo za to může.
Tento druhý přístup nyní propracovali dva francouzští ekonomové, Lucas Chancel a Thomas Piketty z pařížské ekonomické univerzity PSE-Ecole d´économie de Paris.
http://piketty.pse.ens.fr/files/ChancelPiketty2015.pdf
Přistoupili k tomu v duchu Pikettyho světového bestselleru Kapitál ve 21. století, detailní analýzy trendu stálého navyšování obrovských sociálních nerovností. Piketty vidí příčinu v tom, že výnos kapitálu soustavně převyšuje hospodářský růst.
Kapitál totiž mají jen někteří, proto čert kadí soustavně jen na tu větší hromádku. Dělá to nikoliv ze zlomyslnosti, ale zcela zákonitě, když tomu ponecháme volný průběh. Pokud však chceme tyto hromádky nějak přerovnat, nevyhneme se opačnému postupu, tedy že bohatší zatížíme relativně víc. Nikoliv však tím, že zaberou více prostoru v televizi a tisku, aby víc jejich zástupců mohlo poučovat zbytek světa z parlamentu, ale že budeme požadovat vyšší procento peněz z jejich příjmu a z jejich majetku.
Příjem se stal pro Chancela a Pikettyho centrálním pojmem i pro výpočet odpovědnosti za uhlíkové emise. Postavili to na předpokladu, že emise uhlíku jsou osobnímu příjmu přímo úměrné. Kdo má peníze, ten nakupuje. Přitom je mu obvykle jedno, jestli jde o zboží domácího nebo zahraničního původu. Národní statistiky podle výroby jsou proto zkreslující. Zboží z dovozu je přece zároveň dovozem emisí, které byly vypuštěny do atmosféry při výrobě v zahraničí.
Přístup „podle dovážených emisí“ lze obzvlášť názorně ukázat na Číně. Podle Global Carbon Project měla Čína roku 2013 dvakrát víc uhlíkových emisí (28 procent globálu) než USA (14 procent). A skoro třikrát víc než EU (10 procent).
Pokud však čínskou výrobu, která se vyveze, nepočítáme Číně, ale zemi dovozu, tento podíl dramaticky klesne. I s příslušným navýšením čínských statistik o použití dovezených výrobků vyjde na Čínu 6 tun oxidu uhlíku na osobu ročně, což je globální průměr. (Česko má 13 tun „hrubých“ emisí oxidu uhlíku na obyvatele ročně. Očištěné číslo „podle dovážených emisí“ neznám, ale když odhlédneme od důvodu, proč smrdíme, smrdíme opravdu zdatně.)
Postup podle dovážených emisí a velikosti příjmu je podle zmíněných autorů spravedlivější i proto, že se oba procesy prolínají – globalizace se závody ke dnu přenáší ty nejšpinavější výroby do rozvojových zemí s nejnižšími mzdami. To musíme vzít do úvahy, pokud chceme problém řešit, nikoliv jen odkopnout.
Avšak osobní příjem je ještě důležitější než průměrný příjem zemí. Průměrné příjmy zemí se mírně sbližují, ale za celostátními průměry se skrývá fakt, že nerovnosti uvnitř těchto zemí narůstají. I v chudých zemích narůstá střední a vyšší třída, jejíž příjmy se odtrhávají od drtivé většiny obyvatelstva. Požadavek, aby nápravu zaplatili ti, kdo na to mají, je tedy spravedlivý.
Chancel a Piketty zpracovali tři modely podle toho, zda by povinnost přispět do Zeleného fondu dopadla na ty, kdo mají příjem buď jenom nadprůměrný, případně hodně vysoký (horních 10 procent) nebo úplně nejvyšší (horní jedno procento). Alternativně promysleli i jednoduchou progresívní daň z letecké přepravy (k lepší letence rázně přirazit, což by asi letadla přilepilo k zemi).
Když to tedy shrneme, odpovědnost za platby by sice nesly jednotlivé země, ale výpočet by se odvíjel od vlastních i dovezených emisí a soustředil se na podíl osob s nadprůměrnými, případně vysokými nebo úplně nejvyššími příjmy. Počítejme i se zvýšením absolutní ho příspěvku do Zeleného fondu na 150 miliard dolarů ročně, v zájmu rychlejšího snižování emisí a většího tempa přizpůsobování.
Jak by to na jednotlivé části světa dopadlo?
Třeba v Severní Americe jsou nyní evidovány uhlíkové emise, které činí v přepočtu 20 tun C02 na osobu ročně. Když však přičteme dovozy (například z Číny) a odečteme vývozy, musíme tuto statistiku navýšit na 22,5 tuny. Řekněme, že na boj proti klimatickým změnám budou přispívat osoby z vysokými příjmy, to je horních 10 procent. Tato skupina produkuje 2,3 násobek světového průměru uhlíkových emisí. Takových osob je v Severní Americe 46,2 procenta z celkového počtu ve světě. Na zmíněný region by tak připadl dvakrát vyšší podíl plateb než z mechanického rozdělení podle národních průměrů (21,2 procenta světových emisí).
Podívejme se také na Evropskou unii. Kdyby platila jen podle svého celkového podílu na globálních emisích (proporčně), připadne na ni 16,4 procenta příspěvku. Ale když se soustředíme jen na ty, kdo mají nadprůměrný podíl na současném stavu (progresívní platby), poplyne z EU příspěvek 20 procent.
Zkusme přitvrdit. Půjdeme tak jako v Severní Americe po horních 10 procentech globálních příjmů. Těch je však v EU méně, vybrali bychom jenom 15,6 procenta. A kdybychom, udeřili na nejvyšší procento, za kterým je 9,1 násobek průměrných globálních emisí? Ze Severní Ameriky bychom tak dostali 57,3 procenta celkového ročního příspěvku, zatímco z EU skromných 14,8 procenta.
Třeba pro Indii je jakýkoliv jiný vzorec než národní průměr (7,2 procenta) propastně výhodný, protože srazí její příspěvek na hodnoty kolem jednoho procenta, podobně jako v subsaharské Africe. Rusku to může být jedno (hodnoty 6 % podílu se mění jen o fous). V Číně znamená každé přitvrzení pro bohaté pokles celkového příspěvku o čtvrtinu z dnešní hodnoty 21,5 procenta.
Nečekám, že Pikettyho výpočty v Paříži vyhrají, ale jsem přesvědčen, že nezapadnou. Naznačují, jak nerovnoměrně je rozložena odpovědnost za současný stav, a to bude stále aktuálnější, jak se bude situace s klimatem a uprchlíky vyhrocovat.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
