Napřed ta dobrá zpráva. Průmyslová produkce očištěná od vlivu pracovních dnů meziročně vzrostla o 3,2 procenta. Konjunktura tedy pokračuje a může chvíli vydržet, hodnota nových zakázek se meziročně zvýšila o 4,1 procenta. To je však méně než před rokem, kdy nové zakázky meziročně narostly dokonce o 9,5 procenta a mohly vyvolat naději, že se vracíme do časů dvouciferného růstu.

Jenže potom přišla spousta špatných zpráv. Americko-čínská obchodní válka zatím neskončila, byť tokijská jednání na schůzce skupiny G-20 odsunula bezprostřední krizi. Ale jen odložena jsou taky americká cla na evropskou ocel a hliník, případně i auta. Pokračuje tak zásadní restrukturalizace světového obchodu.

Ekonomové vedou spory o to, zda americký ústup od dosavadní bezbřehé globalizace nenadělá víc škody než užitku, ale iniciativní Trump z toho zatím vychází vítězně. V červnu v USA přibylo 224 tisíc pracovních míst, to je o polovinu víc, než analytici očekávali. Nezaměstnanost ve Spojených státech je stále na nejnižší úrovni za posledních 50 let. S úrokovými sazbami se nebude hýbat. Dokonce i Wall Street se raduje nad rekordním oceněním kapitálu.

V Evropě to vypadá trochu jinak. Exportní Německo naráží na příliš mnoho bariér. Sankce proti Rusku, Íránu, čínským elektronickým gigantům, to všechno musí být někde vidět. Evropa je ve vleku dominantní mocnosti, což je historická chyba, o to větší, že se s ní dříve pokusila vyrovnat. Jedním z důvodů vzniku Evropské unie, vlastně už jejích předchůdců, byla snaha zabránit vzniku evropského imperiálního centra („nového Říma“). Prakticky to znamenalo umožnit vznik takových koalic na našem kontinentě, které vyváží vliv Německa a zbaví ho nutkání zneužít své síly. Jenže pak se podařilo přesunout roli „Říma“ do Washingtonu. Teprve teď si to začínáme znovu uvědomovat, a to vysvětluje volbu takových osob do vedení EU (k nelibosti V-4), které mají jasné federalizační úmysly. Je tu jasný zájem o to, aby EU měla více parametrů silného federativního státu a mohla hegemonickým USA lépe čelit.