Steva Jobse, jednoho ze zakladatelů a téměř do poslední chvíle i šéfa nejcennější společnosti světa Apple, bychom neměli spojovat jen s nadšením, které hnalo lidi do front na nové iPody a iPhony, symboly spotřeby. Spolu s Wozniakem byl tím, kdo vyvedl počítače z velkých sálů korporátních pevností, kde sloužily k ovládání lidí, a nabídl je nadšencům z řad studentů a lidem bez inženýrského vzdělání. Dokázal realizovat revoluční koncept osobního počítače, o kterém se mluvilo, jehož součásti zhruba existovaly, ale všem ostatním unikaly klíčové prvky toho, aby to bylo životaschopné. V tu chvíli bylo nejdůležitější, jak to udělat levné a snadno ovladatelné.

Vidina osobního počítače, která vznikala v 60. letech minulého století, od počátku obsahovala hluboký demokratický étos - posílit možnosti jednotlivce (personal augmenting). Zpočátku však neměla narušit dobovou představu, že počítač je drahé zařízení, ke kterému se jednotlivec dostane jen tehdy, jestliže obstojí v soutěži s jinými zájemci o výpočty. K jednomu počítači by se prostě připojilo souběžně víc zájemců, dnes bychom řekli klientů. Tak byla myšlenka „osobního počítače" poprvé demonstrována v Kalifornii roku 1968. Proto pozdější pokus mladíků, kteří to chtěli udělat malé, nezávislé, a taky jednoduché a levné, představoval takovou revoluci.