Zpráva první: ČSSD konečně vyhodila Martina Starce. Nevadí, že jste o něm možná nikdy neslyšeli, přestože byl dlouho členem nejužšího vedení strany, kde měl na starosti různou vnitřní, naposledy ekonomickou agendu. (ZDE)

Možná, že jste o něm nikdy neslyšeli právě proto, že byl tak dobrý. Pak by ovšem musel letět, když se o něm začne mluvit. Teď vyvřel taky otevřený problém, protože narůstala obava, že Starec nezvládl spor strany s advokátem Altnerem a jeho dědici . Vznikl tak dluh, který mohl vést k existenčnímu ohrožení ČSSD.

Nejde o to, že by strana kvůli dluhu hospodářsky zkrachovala, protože nad vodou by ji udržoval prodej majetku, kterého je snad – díky péči našich pradědů a prapradědů – stále dost. Ale strana by nebyla schopna vyvíjet činnost v potřebném rozsahu, a pokud by ji vyvíjela, byla by to činnost nedůvěryhodná. Visela by nad ní obava, že jako zadlužená strana musí činit závazky vůči ekonomicky daleko silnějším subjektům, které jí z těch dluhů pomohou vybřednout.

Starec byl vyhozen den předtím, než bylo zveřejněno rozhodnutí Nejvyššího soudu na dovolání ČSSD. Stalo se to ve chvíli, kdy i ti poslední pochopili, že teď už jde opravdu do tuhého. Odbíjely poslední hodiny plovoucího stébla, na kterém se měla strana zachránit před rozhodnutím Městského soudu v Praze, že musí Altnerovi zaplatit požadovanou odměnu plus penále z prodlení, takže dohromady zničujících 300 milionů korun.

Zpráva druhá: ČSSD si ulevila hned dvakrát. Starec byl vyhozen, což nejspíš ovlivní i ty, kdo na něm byli závislí, a strana zatím nic platit nemusí. Nejvyšší soud vrátil spor prakticky na začátek, tedy až k obvodnímu soudu pro Prahu 1. Zpochybnil přitom to, co měl odvolací Městský soud za zcela jasné, a sice samotný obsah Altnerovy smlouvy o právní pomoci ČSSD ve sporu o vlastnictví Lidového domu. Ukazuje se, že smlouva není zdaleka tak jasná z hlediska toho, co Altner chtěl a za co to měl dostat.