Uvidíme, jestli něco nepoodhalí aspoň pozdější srovnání cen veřejných zakázek z korupčního pravěku (oslnivé výkony s anaboliky) s těmi, které nám přinese bezkorupční lepší příští (pravda bez prášků).
Zhruba ve stejnou dobu, kdy byl Martin Knettig, bývalý poradce bývalého ministra životního prostředí (a dnešního místopředsedy ODS) Pavla Drobila zprošťován obvinění, že si vynucoval úplatek u Komerční banky, přijala pražská radnice s primátorem Bohuslavem Svobodou (ODS) a koaliční účastí ČSSD protikorupční strategii.
Není se co divit, korupce se v posledním období prodražila a přestala být konkurenceschopná. Známá nahrávka Martina Knettiga v jiné věci, o mimorozpočtovém financování stranické kariéry Pavla Drobila případným navýšením ceny pražské čističky o půl miliardy korun, totiž nejenže nepřinesla kýženou půlmiliardu do kasy ODS či jiné kase, této kase blízké, ale naopak znamenala ztrátu všech miliard, které původně mohly na stavbu čističky přijít z evropských fondů. A co horšího, v Bruselu padlo rozhodnutí, že česká zlodějna se už prostě nedá tolerovat, protože dává špatný příklad i dalším nováčkům v EU (špatné příklady těch starších docela stačí).
A tak se proud evropských dotací začal ztenčovat, k rozhořčení mnoha natěšených osob. Někde jsme to raději zastavili sami, aby do toho nikdo zbytečně nešťoural. Kdo má malé krytí - jako třeba vedení dvou regionálních operačních programů, - už přemítá o Krimu. Nepůjde o olympijský výlet, ale delší pobytové soustředění, kde se kalí osobnosti a zásadně mění kariéry. I nad rámec toho, co se leckde ve firmách praktikuje v kurzech přežití při letním team-buildingu.
Krátce, místo, abychom získali prachy navíc, přišli jsme i o ty, které jsme měli, a máme ztráty na osobách. Boj s neobratnou korupcí je nutné vymýtit. Tady takříkajíc, není o čem.
Na stole jsou některá dobrá opatření, nikoliv však všechna. Dobré je, že každá veřejná zakázka, vypisovaná magistrátem, bude vybavena „rodným listem", kde by měly být zaznamenávány všechny informace od vyhlášení tendru až po dokončení zakázky (od kolébky po hrob). Budou tam dokonce zaznamenány i konkurenční nabídky, což je věc opravdu žádoucí a v Česku nebývalá. Jestli je uvidíme opravdu vždycky, pokaždé, kdykoliv to bude potřeba, to je otázka. Když se systém předváděl novinářům, na chvíli spadnul. Ukázal tak, že úplně bezbřehou transparentnost - až do sebezničení - podporovat nemusí.
Tuto obezřetnost potvrzuje i fakt, že ani nadále se nedozvíme o všech konečných beneficientech zisku ze zakázky. Nikdy se nedozvíme, kdo byli všichni ti, ke komu nakonec potečou peníze. Nadále je totiž možná účast společností s anonymními listinnými akciemi, které nemusí plně rozkrýt své vlastnické poměry. Ve sněmovně v minulém týdnu ODS (spolu s TOP 09, která je na pražské radnici v opozici) bojovaly jako lvi, aby škvírka pro utajené vlastníky zůstala. Nakonec může činit deset procent ze zúčastněné firmy. I deset procent z miliardy, která se protočila Opencard je však mnoho a těžko si představit, že by takové do nebe volající zlodějství prošlo bez přímého zaháčkování někoho, kdo nad tím zevnitř podrží svou mocnou ruku.
Systém se navíc zahledí jen dopředu. Opencard spadá do režimu „čo bolo, bolo". O minulosti se toho moc přímo nedozvíme. A nepřímo?
Tady nás poučí zkušenost ze sportu. Těm mladším už to může znít jako pohádka, ale žili, byli kdysi soudruzi z NDR, kterým se ohýbaly plastové lžičky, a protože dlouho nemohli přijít na to, kde udělali chybu, řekli, že v mezidobí se pokusí prosadit jinde. I začali se věnovat dopovanému špičkovému sportu. Ten spočívá v tom, že mladým lidem se sypou do kafe nejrůznější prášky, až se najde ten, po kterém nadupaný atlet běží jako zajíc a vrací se s medailí.
Zahraniční borci, kteří běhali takříkajíc jen na polívku a knedlíky, tím byli zaskočeni, ale chvilku trvalo, než se podařilo vyvinout potřebné laboratorní metody, které by dokázaly, že taková soutěž není fér. Podezření narůstala, když pár atletů náhle dostalo rakovinu nebo jinak podezřele umřelo.
Ale po pár letech už stačilo v cíli načurat do skleničky, aby bylo jasné, komu medaili a komu jen ohnutou plastovou lžičku. Shodou okolností jeden takový protidopingový průlom nastal v Praze, když roku 1978 hostila mistrovství Evropy v atletice a protidopingový tým s českou účastí odebral medaili sovětskému vítězi koulařské soutěže. (Taky za to měl přiměřený průšvih. Ten doktor.)
A teď ta pointa. Vlastně není oslnivá. Atletické výkony ve všech disciplínách začaly najednou propastně slábnout. Jako kdyby se začalo běhat s jednou nohou v sádře. Cyklisti působili dojmem, že jezdí s vypuštěnou galuskou nebo dokonce na legendárním kole Ukrajina. A tak všichni viděli, že tažení proti dopingu ve sportu nějaký čas funguje. A sport začal mládež posilovat, nikoliv zabíjet.
Až klesnou ceny veřejných zakázek v Praze a až přestanou řeči o potřebě rychlejšího zvyšování dluhů hlavního města, pak uvidíme, že protikorupční program zabral taky. Aspoň na nějaký čas. Třeba nám poskytne dost času na to, aby férová soutěž vyzdvihla jiné, opravdu výkonnější borce. To by posílilo frontu těch, kdo to chtějí bez prášků.
Samozřejmě, všeho do času, než se stará škola vzpamatuje a přijde na něco nového. Pokrok nezastavíš.
Publikováno se svolením vydavatele.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vasevec.cz
