Přísně utajovanou operaci provázelo rozmístění novinářů a kamer na místech, kde se mělo něco dít (rozmístila je nějaká jasnovidka). Podobně jako se na začátku „kauzy Nagyová“ mělo najít velké množství zlata a spousta peněz, zde šla do éteru zpráva o ztracených 100 milionech Kč z prostředků za prodej fotovoltaické elektrárny v Ševětíně, které měly odputovat do neznáma přes účty advokátní kanceláře, blízké Ivanu Langerovi. Zatímco dodnes se neví, zda k nálezu zlata a peněz skutečně došlo, v tomto případě se veřejnost krátce po zahájení operace dověděla, že „kauza Vidkun“ se ve skutečnosti Ševětína přímo netýká. „Vylepšením“ proti dřívějším akcím je nápadně podrobná informovanost serveru Neovlivní.cz o jejím obsahu, podložená poznatky z policejních spisů, které nejsou běžně dostupné. Je to součást švejkolandského folklóru: cílené zásobování Sabiny Slonkové neveřejnými informacemi se nepovažuje za únik informací z policejního spisu.

Nepřímým efektem „akce Vidkun“ je vynoření etického problému únosnosti setrvání nepravomocně obviněného politika ve funkci. Orgány celostátního vedení ČSSD naléhají na olomouckého hejtmana Jiřího Rozbořila, aby okamžitě resignoval. V této fázi jde z jejich strany o zkratové jednání, protože pan obviněný podal stížnost proti usnesení o sdělení obvinění a hypoteticky se musí připustit, že stížnostní státní zastupitelství může jeho stíhání zrušit. Mohlo by se tedy stát, že vzápětí po resignaci důvody pro sdělení obvinění pominou, ale židle vypuzeného primátora již bude obsazena náhradníkem. V takové situaci by Jiří Rozbořil vyhověním nátlaku přímo hazardoval s řádně nabytým mandátem, čili nátlak na něj ze strany vedení ČSSD má příchuť pouhé neodpovědné švejkolandské taškařice.

Vážný problém vyvstane až v případě, že místně příslušné vyšší státní zastupitelství potvrdí platnost usnesení o zahájení trestního stíhání. Nazíráno z výše věže ze slonoviny, v které žije většina vrcholových švejkolandských politiků, pak bude vše jasné: pro politiky platí presumpce viny a etické nároky na ně jsou mimořádně vysoké. Obviněný politik proto musí zmizet ze scény, aby nevrhal stín na stranu, která ho vepsala na svou kandidátku. Snad s ním strana bude mít ještě trpělivost až do případného podání obžaloby, ale v mezidobí stejně na něj nepřestane hartusit, aby se už konečně odklidil do ústraní. Neodstoupí-li ani po podání obžaloby, bude nejspíš vyloučen ze strany a morálně zadupán do země. Takový vývoj událostí by se dal očekávat v zemi s vyspělou politickou kulturou. Jde o to, zda Švejkoland takovou zemí je.

Rozumím důvodům, pro které se takto postižení veřejní činitelé zdráhají chovat podle výše uvedeného vzorce. Vyhověním jeho pravidlům mají být sraženi z tvrdě vydobytého vrcholu své kariéry do dlouhé etapy života v nejistotě. Musejí počítat s několikaletým trestním řízením, během něhož budou jejich možnosti společenského a pracovního uplatnění silně omezeny. Nejsou-li finančně nezávislí, mohou se dostat i do existenčních potíží. Naděje na návrat na výsluní po zprošťujícím rozsudku je sice hypoteticky možná, nikoli však zaručená. Přicházejí tak o vše, co až dosud vybudovali.