Na základě stížnosti obžalovaného F.K. proběhlo vyšetřování, při němž soudce Petr Braun své pochybení poctivě doznal. Vysvětlil je tím, že trpěl horečnatým onemocněním a byl pod vlivem léků. Nechtěl působit potíže předsedovi senátu, který by v případě jeho výpadku musel shánět náhradního soudce a myslel si, že působení nevolností překoná, ale přecenil své síly. Panu odsouzenému se omluvil místopředseda soudu Jaroslav Cihlář. Správně usoudil, že soudce Petr Braun se poklesku dopustil veden dobrou vůlí a pouze mu důrazně domluvil. Poučil pak předsedy odvolacích senátů, aby nedopustili opakování podobných situací.

Jako laik se domnívám, že případ je vážnější, než by se mohlo zdát na základě vyjádření místopředsedy soudu. Je-li snad omluvitelné selhání soudce Petra Brauna, způsobené nezvládnutím zdravotních potíží, nelze omluvit selhání předsedy senátu, který je odpovědný za to, že v průběhu řízení musí být zajištěna profesionalita výkonu soudců, musí být chráněn nárok obžalovaného na spravedlivý proces a nesmí trpět důstojnost řízení. Všechny tyto podmínky porušuje přítomnost spícího soudce, který nemohl být plnohodnotným účastníkem porady senátu o rozsudku. Ostatně podle trestního řádu soud rozhoduje v tříčlenném senátu a zde jeden soudce sice byl přítomen fyzicky, nikoli však psychicky. Za daných okolností si dovoluji tvrdit, že vydaný rozsudek je „invalidní“, ale přesto platí a stěžovatel si ve Věznici Vinařice užívá jeho účinky.

Myslím si tedy, že stížnostní řízení místopředsedy soudu Jaroslava Cihláře mělo vést k postoupení věci předsedovi soudu Liboru Vávrovi jako kárnému žalobci s návrhem na podání kárné žaloby a pan místopředseda měl iniciovat podání podnětu ke stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona za účelem zrušení „invalidního“ rozsudku a nového, řádného projednání věci.

Dodávám, že toto není jediná nepřístojnost z poslední doby, kterou se vedení soudu pokusilo sprovodit ze světa suchou cestou. A také u jiných soudů bychom narazili na podobné zastírané zhůvěřilosti. Je to „rub mince“ nezávislosti justice, kterou si většina funkcionářů státní správy justice pod záštitou tradičně slabých ministrů vykládá jako záruku beztrestnosti justičních přehmatů.