Dolejš (KSČM): Opomíjený Záviš Kalandra

13.11.2012 5:27

Záviš Kalandra se narodil před 110 lety - 10. 11. 1902 ve Frenštátu pod Radhoštěm. V letech 1923-1936 byl členem KSČ, v roce 1950 byl popraven v procesu s Miladou Horákovou. Dnes opomíjený český levicový intelektuál, novinář a publicista, estetik a umělecký kritik, filosof a historik.

Dolejš (KSČM): Opomíjený Záviš Kalandra
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jiří Dolejš

Osud Záviše Kalandry není tak připomínaný jako osud doktorky Horákové. Kalandra byl sice po roce 1989 rehabilitován, jeho životní příběh se však v polistopadových časech nestal středem zájmu. V roce 1991 byl vyznamenán in memoriam Řádem T. G. Masaryka I. třídy a v roce 1994 byl vydán sborník jeho prací „Intelektuál a revoluce“. Jméno Záviš Kalandra však je dodnes známější opravdu málokomu.

Antikomunistům vadí jeho radikálně levicové názory, ortodoxním stalinistům zase jeho rozchod s praxí zbolševizované KSČ. Na jedné straně zapálený levičák, který se upřímně nadchnul myšlenkou revolučního překonání starého světa. Na druhé straně vyobcovaný renegát, který se odmítl poddat ideovému monolitu, panujícímu v tehdejší komunistické straně, a který si dovolil kritizovat i poměry v SSSR. Rozsudek nad Kalandrou byl zrušen již v roce 1968, ale plná společenská rehabilitace byla stále nemožná. V 60. letech sice o ní usilovala rehabilitační komise Svazu českých spisovatelů, ale s nástupem normalizace tyto snahy padly.

Kalandra a meziválečná kulturní avantgarda

Připomenutí Kalandry je třeba začít už jeho studentskými lety. Během studia klasické filologie a filozofie na Univerzitě Karlově pracoval v studentské komunistické frakci (Kostufra), kterou vedl se studentem práv Ivanem Sekaninou. Ve svých 21 letech již vstoupil do KSČ a po skončení studia pracoval ve stranickém tisku (nejdříve v „Mezinárodní tiskové korespondenci“, také v „Dělnické rovnosti“ a jako šéfredaktor „Rudého večerníku“), Získal si jméno v stranických i intelektuálních kruzích a v roce 1929 se přesunul do Rudého práva.

Přehled jeho díla je značně široký. Jako literát debutoval v roce 1926 v časopise „Avantgarda“. Jeho disertační práce se věnuje Parmenidově filosofii a projevuje se tu už vliv historického materialismu. První jeho knihou byla „Zapovězená Ženeva“ (1932), kde už kriticky rozebírá i praxi v SSSR. K 500. výročí porážky husitského hnutí v bitvě u Lipan napsal knihu „Znamení Lipan“ (1935), kde formuluje svůj názor na husitství. Zájem o českou mytologii vedl k historickému dílu „České pohanství“ (první část rukopisu zabavilo gestapo, dokončeno a publikováno bylo až r. 1947, znovu vydáno v roce 2002). Zkoumá v něm nejstarší pověsti s pomocí moderní mytologie a religionistiky. Kalandra publikuje i v „Levé frontě“, časopisu levicových intelektuálů, který měl nahradit kulturní organizaci Devětsil.

Kalandra se nespokojoval jen s filosofií Marxe. Jako vzdělaný člověk chápal, že každé učení o člověku musí být otevřené. Docenění psychických momentů lidské individuality ho vedly k zájmu o Freudovu psychoanalýzu a např. i Schopenhauerovu filozofií. Zájem o estetiku ho přivedl do Surrealistické skupiny a k přátelství s Vítězslavem Nezvalem a Karlem Teigem. Zajímal se o úlohu freudismu v surrealismu a napsal k tomu studii „Princip slasti a princip reality v umění“ (1934). Do máchovského sborníku přispívá statí „Mácha a Palacký“ (1936). Se surrealismem souvisí i Kalandrovo poslední dílo, nedokončená studie o kritice analýzy snů „Skutečnost snu“ (1949).

Kalandra překládá a propaguje francouzské surrealisty – viz např. jeho stať „Čin André Bretona“ (1935). Básník Breton, který byl od roku 1927 člen francouzské komunistické strany, věřil v syntézu úkolů přeměnit život (Arthur Rimbaud) a přeměnit svět (Karel Marx), André Breton také, když vešel ve známost rozsudek smrti nad Kalandrou, protestoval proti tomu spolu s dalším francouzským literátem Albertem Camusem (rovněž krátce členem komunistické strany). Ovšem jiný francouzský autor, Paul Eluard se Kalandry zastat odmítl.

Konflikt Kalandry s KSČ

V letech 1932-1936 zrál Kalandrův konflikt s KSČ. Poprvé ho zbavili funkcí v roce 1934 po drtivé kritice jeho reakce na události v Dollfussově Rakousku. Populárního redaktora nakonec ještě udělali šéfredaktorem listu Haló noviny. Společně s Juliem Fučíkem a Kurtem Konrádem rediguje také Tvorbu. Sblížil se ale také s bývalým kolegou z Rudého práva Josefem Guttmannem, vyloučeným v prosinci 1933 z KSČ za nesouhlas s taktikou moskevské kominterny vůči sociální demokracii v Německu v rámci boje proti fašismu.

Kalandrův vrstevník Guttmann původně přichází po roce 1929 s Gottwaldem a pomáhá mu bolševizovat stranu. Jako člen politbyra a šéfredaktor Rudého práva byl prakticky druhým mužem ve straně. Kominterna však byla k pokusům přehodnotit vztah k sociálním demokratům a dalším složkám dělnického hnutí nesmlouvavá. V této době ještě svého přítele Záviš Kalandra kritizuje z levicových pozic.

K definitivní roztržce s KSČ došlo v létě 1936 v souvislosti s moskevskými procesy, kde se účtovalo se „starou gardou“ Leninových spolupracovníků, Zinověvem, Kameněvem a Bucharinem. Tehdy začal v SSSR veřejný monstrproces vedený prokurátorem Vyšinským, který byl předobrazem pozdějších poválečných politických procesů v Československu. Samozřejmě nešlo o řádný proces, ale předem zinscenované divadlo na téma „špionážně-teroristických zločinů“.

Kalandra tehdy rozeslal odběratelům Rudého práva leták s kritikou procesů. Společně s Guttmannem pak vydal brožurku „Odhalené tajemství moskevského procesu“ (1936). Snaží se o kritiku stalinského teroru, ale stále věří v možnost demokratického leninismu. Vystoupení mu přesto vyneslo kritiku nejen stranického vedení, ale i jeho kolegů. Na Kalandru razantně útočí levičácký literární kritik Ladislav Štoll a pozdější normalizátor ale i jeho další a slavnější souputník Julius Fučík.

O Julka Fučíka se pak Kalandra zase otřel za jeho knihy o SSSR. Inu, větším vzorem mu zřejmě byl prokletý Artur Rimbaud, revoltující proti všem tabu a iluzorním pravdám. Proti němu nekompromisně vystoupil i uznávaný historik a sympatizant KSČ prof. Zdeněk Nejedlý. Pro Kalandru však bylo otevřené vystoupení vůči moskevským procesům se starými revolucionáři věcí svědomí a ani tlaku různých levicových autorit neustoupil..

Následkem bylo nejen vyhození Záviše Kalandry z Tvorby ale i jeho vyloučení z KSČ s obviněním z trockismu. Kalandra se skutečně stýkal s Wolfgangem Salusem z německé „KDP-Opposition“, který byl osobním přítelem a stoupencem Lva Trockého. Přesvědčeným trockistou ale Kalandra nebyl. Zpočátku chtěl obrodit komunistickou stranu na bázi skutečného marxismu. Ve snaze vytvořit alternativu ke stalinistické politice vytvořil „žižkovskou“ frakci vydávající časopis „Proletář“ v r. 1937 a „Proletářské noviny“ v r. 1938. Zveřejnil tu např. text prohlášení „Protestujeme“, který kritizoval 2. moskevský proces a ke kterému se připojil i Karel Teige, František Halas, Jaroslav Seifert, Jaroslav Ježek či Toyen.

Kalandra během světové války a po válce

Nástup Hitlera zužoval opozičníkům prostor. Nakonec se Záviš Kalandra uchýlil do Peroutkovy „Přítomnosti“ a působil v nakladatelství Mazač (vydávání Naučného slovníku aktualit). Přesvědčení o nezbytnosti širší nadstranické spolupráce proti fašismu přivedly Kalandru také do obrázkového časopisu „Světozor“.

Mezi jeho přátele patřila i láska Franze Kafky, publicistka Milena Jesenská. Stejně jako Kalandra se v roce 1936 rozešla s KSČ. S nástupem fašismu spolu působili v odbojové skupině „V boj“, která měla za úkol organizovat přechody hranic do Polska. Po obsazení republiky gestapo Z. Kalandru zatklo již v září 1939 na základě jeho komunistické minulosti. Válku strávil v koncentračních táborech Ravensbrück a Sachsenhausen. Jesenská v Ravensbrücku v roce 1944 zemřela, Kalandra se konce války dožil.

Po osvobození se již nechtěl politicky angažovat. Věnoval se výhradně vědecké a spisovatelské tvorbě. Opakovaně však varoval před „stalinským režimem a jeho pomstychtivostí“. Politicky se blížil národním socialistům, o čemž svědčí fakt, že přispíval do jejich periodik (Slovo pracujících), ale měl blízko i k sociálním demokratům (psal do jejich týdeníku Cíl). Pod pseudonymem František Kohout vydal knihu „Socialisté a antisemitismus“ (1946)

Obnovil styky s přáteli ze studií, zejm. s literátem Lacem Novomestským. Z jeho popudu napsal pod pseudonymem Juraj Pokorný příspěvek k výročí vystoupení Slováků v roce. 1848 „Zvon Slobody“ (1948). Laco Novomestský byl významným členem komunistické strany, pro podezření z buržoasního nacionalismu byl zatčen v roce 1951. Tím se Kalandra dostal do okruhu osob, v němž StB začala po únoru 1948 „slídit“ při přípravě politického monstrprocesu, který měl zastrašit všechny kritiky nově nastolených pořádků. Na rozdíl od Kalandry byl později Novomestský rehabilitován a dokonce získal titul národního umělce. V této době se také Kalandra setkává s mladičkým Zbyňkem Fišerem, filosofem později známým členem undergroundu pod jménem Egon Bondy.

Cesta Kalandry na popraviště

Záviš Kalandra byl zatčen 7. 11. 1949, když si StB přišla pro MUDr. Ungára, Kalandrova přítele a švagra. Ústřední motivy Kalandrových výslechů jsou trojího druhu: „trockistická“ minulost, styky s Novomeským (výpovědi „na Novomeského“ se zřejmě měly použít později ke kompromitaci „slovenských buržoazních nacionalistů“) a s doktorem Oldřichem Peclem. Tento starý přítel se stal pojítkem mezi Kalandrou a „ilegální skupinou národních socialistů“, která v představách strůjců procesu organizovala „rozsáhlou prozápadní špionáž“.

Kalandra se díky svým poválečným článkům pro zahraniční tisk poznal s Mary Bakerovou, anglickou tlumočnicí americké tiskové agentury United Press a seznámil s ní též Oldřicha Pecla. Podnikatel Pecl chtěl, aby zahraniční tisk měl k dispozici nezkreslené informace o situaci v zemi. Vzniklo z toho obvinění, že Kalandra sabotoval základní zájmy průmyslu. Měl to provést tak, že předal Bakerové ke zveřejnění v americkém tisku seznam švýcarských firem, jejichž prostřednictvím obcházelo Československo americké embargo na strategické zboží. A prokurátor Urválek tak z Kalandry udělal na objednávku odporného špiona.

Kalandra byl jeden z mála, kdo si ve skupině třinácti obviněných, kteří stanuli v červnu r. 1950 před Státním soudem jako „členové ilegálního vedení spikleneckého centra“, již na počátku vyšetřování uvědomoval, že o jeho vině bylo rozhodnuto předem a očekával trest smrti. Z dochovaného zvukového záznamu jeho výpovědi je patrné, že zůstal nezlomen a k absurdním obviněním přistupoval s ironií a sarkasmem. Propagandistická dobová brožura ovšem tvrdila, že se při výsleších doznal.

Na Kalandrově osudu nemohly nic změnit odvolání ani žádost o milost adresovaná prezidentovi Klementu Gottwaldovi jeho ženou. Telegram za propuštění Záviše Kalandry poslal prezidentu Klementovi Gottwaldovi nejen představitelé světové kultury Albert Camus a André Breton, ale i světově proslulý vědec Albert Einstein. Gottwald však tento rozsudek smrti, stejně jako řadu dalších, podepsal. A tak Kalandrova vzpoura svědomí skončila 27. června 1950 na popravišti.

Na pomník národně socialistické poslankyni Miladě Horákové přispěli dnes také představitelé politické levice všech barev. Na Záviše Kalandru, představitele levicové kulturní avantgardy z 1. republiky však stále mnozí pozapomínají. Název Milady Horákové dnes nesou široké třídy a ulice v Praze, Brně, Ostravě, Plzni či Hradci Králové. Podle Záviše Kalandry je pojmenovaná jen krátká ulička ve Vsetíně. K letošnímu výročí mu má být v jeho rodném Frenštátě ještě odkryta na zdi ZŠ Tyršova pamětní deska. Jeho životní příběh si ale zaslouží být důkladněji připomínán. A to nejen na levici.

Publikováno se souhlasem vydavatele.

Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama

autor: vasevec.cz

reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Kalousek (TOP 09): Česká politická realita

11:33 Kalousek (TOP 09): Česká politická realita

Komentář na facebookovém profilu k jednání ministryně financí Aleny Schillerové s Bankovní radou ČNB