Jenže to bychom v našem soudnictví i mnohých myslích lidí nesměli podléhat falešné představě, že život recidivistů a těch, co s nimi dobrovolně sednou do auta při další krádeži, má stejnou hodnotu, jako do té doby netrestaného a celý život makajícího člověka, který po nich vystřelí.

Ano, v souladu s platnými zákony udělal Karel Bašta chybu. Zloději ujížděli z místa činu a on po jejich ujíždějícím autě v souladu s psaným právem vystřelit z brokovnice opravdu neměl. Proto stále tvrdím, že psané právo má ke spravedlnosti mnohdy zatraceně daleko. Nejvyšší soud v této kauze nejenže nesmetl ze stolu obvinění z vraždy, ale zároveň závazně pro soudy nižší instance v podobných případech rozhodl, že obrana majetku nesmí být důvodem k usmrcení zloděje. Tak si to představme na modelovém příkladu, přičemž zcela úmyslně zajdu do extrému: První dcera Vám zemřela při komplikovaném porodu málem i se ženou a lékaři Vám sdělili, že už nikdy děti mít nebudete. Po mnoha letech přišel zázrak. Jako rodiče vychováte už 14 let dceru druhou. Jednoho dne se Vám nevrátí domů. Po týdnu ji policie najde zavražděnou, hozenou do septiku a před tím mučenou a znásilněnou. Abyste po čase zmírnili bolest na duši, odstěhujete se jinam, snažíte se začít nový život, což už prostě stejně nejde, a po dceři si necháte jen laciný přívěšek se srdcem, který dostala jako malá, opatrovala ho a za svůj život neztratila. A pak se jednou vracíte domů a v bytě je zloděj, který se snaží utéct oknem a v ruce se mu mimo jiné leskne ten přívěšek... Ano, psané právo a Nejvyšší soud to vidí jasně. Já také - bez emocí a s chladnou hlavou i myslí ovšem úplně jinak. Život zloděje má pro mě nepopsatelně menší hodnotu, než ta památka na dceru, která má z hlediska ceny v penězích pro soud hodnotu nicotnou.